Článek
Dříve se na základních školách začínalo s výukou cizího jazyka ve čtvrtém ročníku. Dnes mají děti možnost učit se cizí jazyk na školách v nepovinných kurzech již od prvního ročníku a povinně od třetího ročníku.
Při seznamování dětí s cizím jazykem hraje významnou roli stupeň jazykového vývoje dítěte. Ve věku kolem pěti let se mateřský jazyk stal pro dítě základním prostředkem dorozumívání, uspokojování jeho potřeb a vyjadřování jeho přání. Dítě má dostatečnou slovní zásobu v českém jazyce, dokáže téměř správně vyslovovat. Pokud neovládá mateřský jazyk z důvodu malé slovní zásoby nebo logopedických vad, lze doporučit rodičům, aby s jazykem počkali na pozdější věk dítěte.
Pro dítě při vstupu do základní školy je prioritou, aby dobře vyslovovalo a aktivity před vstupem do základní školy zaměřilo k tomuto náročnému úkolu. Věk kolem pátého roku je považován za mimořádně příznivou etapu pro seznamování s cizím jazykem. Důvodem je též typická spontánnost projevu dětí, většinou absence zábran a kontroly. Z hlediska rozvoje jazykových schopností dítěte je tato etapa neopakovatelná. Je pro ni typická mimořádná citlivost na běžné i specifické jazykové podněty. Tato schopnost se s postupujícím věkem nezdokonaluje, ale naopak postupně mizí. Dalšími zvláštnostmi jsou značná pružnost nervové soustavy, imitační schopnosti, úroveň rozvoje paměti, hlavně převaha její mechanické složky, a schopnost sluchové diferenciace.
Hudební sluch nemá s talentem pro jazyk nic společného
V odborné literatuře se setkáváme s často diskutovaným názorem, že pokud má dítě hudební nadání, bude mít i jazykové. J.Bambergerová tvrdí, že hudební myšlení má svá pravidla a omezení a nemůže být chápáno jako součást myšlení jazykového či logicko-matematického. Druhým často diskutovaným názorem byla pochybnost a strach, zda děti nebudou jazyky směšovat, pokud se budou již v předškolním věku učit cizí jazyk, a zda to nebude na úkor vývoje mateřského jazyka. Ale chybování je nezbytnou součástí osvojování jazyka.
Děti se dopouštějí těchto chyb v tom případě, že znají slovo pouze v jednom jazyce a potřebují je použít v jazyce druhém. V tomto případě použijí slovo tak, aby co nejvíce zapadalo do mluvnice druhého jazyka i s napodobením výslovnosti. Jedná se o obdobu jevu, ke kterému dochází v situacích, kdy dítě neumí vytvořit nepravidelný tvar slovesa, a proto použije tvar pravidelný. Třebaže je pravidelný tvar de facto nesprávný, dítě se spíše než chyby dopouští improvizace s těmi prostředky, které momentálně zvládá. Toto experimentování s jazykem nelze nazývat směšování, neboť je součástí implicitní strategie poznávání.
Zdroj: Psychologie pro učitelky mateřské školy, Nakladatelství Portál