Dobrý den, mám 22letou dceru, o kterou jsem se po rozvodu s jejím otcem (od jejích 9 let) starala sama. Žily jsme z jednoho platu, ale měla jsem dobré zaměstnání a tak dcera nikdy netrpěla „málem”. Snažila jsem se ji „rovně” a čestně vychovat. Vždy jsem si totiž myslela, že když bude vyrůstat s někým, kdo se chová čestně, nelže, sliby plní nebo je nedává, finančně je schopný... že se to přirozeně naučí.

Rok a půl je dcera z domu. Na vysokou se nedostala a tak nastoupila do zaměstnání. Je opravdu šikovná a schopná, ale nedokáže nelhat, nedokáže ušetřit peníze, dokonce si vzala půjčku na babičku, kterou splácí, jak se jí zachce. Když přijede ke mně domů, odnese si bez dovolení z mého šatníku, co ji napadne. Naposledy mi vytáhla z kapsy kalhot stokorunu. Nevím si s ní rady. Nedokážu jí vysvětlit, že takhle se chovat prostě nemůže. Občas si sice chybu uvědomí, omluví se a řekne, že už to nikdy neudělá, ale vydrží jí to 14 dní, pak se vše opakuje.

Možná se to jeví jako banální generační spor dcery a matky, ale dělí nás 20 let. Rozumím jí i jejím potřebám, ale nedokážu jí dávat nové a nové šance. Tolikrát jsem jí už z průšvihu pomohla, a to i finančního (ten splatila), ale vždy přijde nový a nový. Dokáže sedět přede mnou a do očí mi lhát...znovu a znovu. Když řešíme proč, řekne, že se bojí mé reakce na pravdu, ale já jí přitom nesčetněkrát řekla, že i když je pravda zlá, je pro mě mnohem horší lež.
Nejhorší je, že jde často o úplné banality, kdy marně přemýšlím, proč vlastně lže. O nic nejde? Je to mýtomanka?

Chápu, že prožíváte nelehkou situaci ve vztahu s dcerou a ráda byste se chytila alespoň něčeho, co může přinést naději, že se váš vztah a komunikace zlepší. Z toho, co píšete, se dá usoudit, že jste se dceři hodně věnovala a měly jste moc hezký vztah. To je velké ocenění. Zkuste si odpovědět: „Co tvořilo hezký vztah? Co se skutečně stalo, že už ho tak nevnímáte?”

Pokud bych měla možnost povídat si s vaší dcerou, zajímalo by mne, co by řekla na mou otázku, jak je spokojená a zda by chtěla něco měnit? Chtěla bych i vědět, jak prožívala pubertu a dospívání a zda si v tomto období mohla dovolit klasické pubertální projevy, které k tomuto období patří. Vymezovat se vůči rodiči, zkoušet hranice, sem a tam si vymýšlet a překrucovat své pravdy, nedodržet domluvená pravidla, koupit si něco, co se vám vůbec nelíbí.

Mám množství hypotéz k chování dcery a jednou z nich je, že si teprve teď k vám dovolí zkoušet to, co děvčata dělají v teenagerském věku.

1. Je možné, že váš vztah zamrzl ve fázi, kdy se dcera měla od vás začít přirozeně odpojovat. Začít se starat o sebe bez vašeho vlivu. Být zodpovědná za sebe a za své důsledky chování.

Ve chvíli, kdy začala pracovat a odstěhovala se, tak učinila první kroky k osamostatnění. To se úplně nepovedlo, vrací se zpátky aspoň pro peníze. Žily jste velmi dlouho spolu samy a vaše vazby mohou být opravdu silné, o to těžší může pro vás obě být odpoutávání.

2. To, co dcera dělá - půjčky, vymýšlení si, braní věcí bez dovolení - může být z její strany volání o pomoc. Pomoc může být z vaší strany v jasně nastavených hranicích, které dodržíte! Nebudete vysvětlovat, budete jasně říkat, co chcete a domlouvat dohody a pravidla. Součástí dohod bude i to, co bude, když to dcera nedodrží.

Pokud si dcera vezme něco bez dovolení ze skříně a vy si to nepřejete, bude například domluveno, že odevzdá klíče. A vy to musíte dodržet. Je to teď hodně o vás. Zda jste rozhodnuta dceři pomoci, aby možná poprvé v životě zakusila přebírání důsledků za své činy. Pokud budete chtít mít život své dcery „na uzdě”, nebude dcera žít svůj život, ale váš společný. A neumožníte jí dospět. Těžko si bude hledat partnera, těžko se postaví na vlastní nohy. Bude mít za zády vás, která situaci vždy uhasíte, i když vás to velmi zatěžuje.

3. Nejtěžší úkol každého rodiče je pustit děti ze svého vlivu a kontroly. Věřit dceři, že to nějak zvládne, i když žije život, který jste jí nevysnila (nestuduje vysokou školu, půjčuje si peníze, vymýšlí si...). Zároveň je dle vašich slov dcera velmi šikovná a schopná. Zkuste právě tomuto věřit. Žila jste jen s dcerou a bez partnera, o to horší a bolestnější oddělování pro vás obě může být.

4. Dcera si potřebuje uvědomit, že se o sebe umí postarat a že na vás není závislá. Že ji dokážete podpořit slovem, činem. Ne penězi a ustupováním. Když něco řeknete, tak to platí.

5. Jste hodně citlivá na všechno, co vám u dcery připomíná jejího tátu - „neustálé lži, podvody, nezodpovědné chování.” To nejsou vlastnosti, které se dědí. A pokud si to o dceři myslíte, je pro ni těžké se s tím vyrovnat. Pak je pro ni jednodušší tyto vaše představy naplnit (lhát a podvádět). Je totiž možné, že tím, jak jste na podvádění a lhaní rozcitlivělá, vidíte ho u dcery mnohem intenzivněji. Ona to může vnímat jako tlak, kterému se neumí ubránit a dělá přesně to, co nechcete, aby dělala.

6. Jak vnímá celou situaci vaše dcera? Ptala jste se jí, jak si představuje svůj život za rok, za pět let? Jaké představy má o životě? Co by od vás potřebovala? Jak se uživí a z čeho zaplatí byt?

7. Jste připravena na to, že se vaše cesty na čas rozejdou a nebudete spolu mluvit vůbec, ani se navštěvovat, vídat? Nemusí to tak být, ale bez přijetí této možnosti to budete mít těžší. Je to důležité, abyste se opět mohly potkat jako dvě dospělé osoby, které si důvěřují.

8. Pokud i dcera vidí situaci jako složitou, se kterou si neví rady a chce se podílet na změně vašeho vztahu, bude užitečné navštívit rodinného terapeuta, který vám pomůže najít společná řešení. Stejně tak se můžete jít poradit vy sama a najít si cestu k řešení.

Přeji vám obnovení důvěry mezi vámi a dcerou.

Trápí vás jiné téma spjaté s výchovou dítěte, rodinnými vztahy či závislostí? Poraďte se s našimi odborníky. Své příběhy a otázky nám posílejte na: zenaporadna@seznam.cz.