Lze naučit dítě schopnosti sociálního cítění? Starší šestiletý syn je velice žárlivý a sobecký, neustále na sebe strhává pozornost. Když se něco stane mladšímu sourozenci (3 roky), nepomůže, naopak se mu ještě vysměje. Stejně ho ani nenapadne pomoci jiným dětem ve školce. Nejdůležitější pro něj je, aby byl na prvním místě. Je velmi soutěživý, chce vyhrávat za každou cenu, bez ohledu na kvalitu, hlavně aby byl první. Pokud už řekne promiň, tak z něho cítím, že to nemyslí upřímně, ale jen z donucení. Učitelky ve školce říkají, že se poslední dobou k dětem chová zle, že je bouchne a nedokáže vysvětlit, proč to udělal.

Je velmi žárlivý, nerad se dělí a půjčuje hračky, zvlášť pokud to není pro něj výhodné. Preferuje něco za něco. Byli jsme s ním v pedagogicko-psychologické poradně a nebyla mu tam zjištěna žádná porucha. Dá se nějak naučit empatii?

Období kolem šestého roku je z hlediska vývoje pro dítě velmi důležité. Je to období konce první socializace. Už zvládá cíleně komunikovat a hrát si s dětmi a vytváří si uvědomované svědomí. Miluje soutěžení a vyhrávat. Chápu, že to pro vás může být náročné.

Začnu hned otázkami, které mi běží hlavou. Za co byste mohla vašeho chlapce pochválit, ocenit? V čem je dobrý? Kdy se projevuje, že nežárlí, jaké to má projevy? V jakých situacích se to děje?

Starší syn je prvorozený a tento primát mu nikdo nevezme, ale ve chvíli, kdy se mu narodil mladší bratr, o svůj “trůn” přišel. Podle toho, jak popisujete chování syna, mám hypotézy. Podobné chování se totiž většinou děje při nezpracované sourozenecké žárlivosti a nenaplnění základních potřeb důležitosti a sebejistoty a vnímání toho, kam patří.

Jeho projevy navenek - ubližování ostatním, vysmívání se, upoutávání pozornosti jsou jeho způsob, jak si říká o pozornost a naplnění těchto potřeb. Malé děti, pokud nemají naplněné svoje potřeby, se často chovají jako váš syn. Bohužel rodiče i okolí si takové chování vysvětlí jako zlobení a dítě zařadí do škatulky - zlobí, neposlouchá a je necitlivý hrubián. Tím pádem se k dítěti začnou chovat jako ke zlobivému a dítě nemá příliš možností se změnit. Laskavý přístup přitom dokáže zázraky.

1. Udělejte tlustou čáru za negativními zážitky se synem a zaměřte svou pozornost na to, abyste u syna alespoň ráno a večer popsala něco, za co ho můžete pochválit a ocenit. Jakmile uvidíte, že si třeba hraje s mladším bratrem, tak to popište. „Moc se mi líbí, když si s bratrem hraješ. Jsem nadšená, že už se zvládáš sám obléct a jsi připravený do školky. Moc mi tím pomáháš. Děkuji.”

Jakmile se za něco omluví a řekne promiň, oceňte ho, že si vážíte jeho omluvy. Neřešte, proč to dělá. Důležité je, aby vnímal, že jste si toho všimla. To, že nechce půjčovat hračky, může plynout z toho, jestli je “jako starší brácha” náhodou neměl přikázáno mladšímu půjčovat, i když si potřeboval prožít svoje majetnictví.

To se pak často stane pravý opak a dítě hračky půjčovat nechce, a ještě u toho dělá pořádné scény. Potřebuje mít možnost se rozhodnout, zda půjčí, nebo ne. Postupně bude půjčovat rád.

2. Fyzický kontakt. Jak často se se synem mazlíte, laškujete, lechtáte, z legrace perete? Syn potřebuje co nejvíce fyzického kontaktu. Odzkouší si, co je ještě v pořádku a co už třeba bolí. Vezměte do hry i mladšího bratra.

3. Zahrajete si společně nějaké hry - polštářovou bitvu, na honěnou. Upozorněte dopředu, že on je silnější než bratr, ať si dává pozor, abyste si takto mohli hrát a přitom nikomu nikdo neublížil. Vy jste taky silnější a neubližujete. Nechejte ho zažít pocit, co znamená hodně zmáčknout ruku, a pak málo. Jak mu u toho je apod.

4. Začnete syna zapojovat do společných aktivit v rodině. Může pomoci při chystání jídla, s nákupem, vymyslí jídlo, vymyslí nějakou aktivitu, co by chtěl dělat o víkendu, může zametat, vytírat, chystat snídani. Je jasné, že vy to budete mít rychleji, ale tím ochudíte syna o nenahraditelné pocity jeho užitečnosti a schopnosti, že to dokáže.

Když něco koupíte, nechejte ho rozdělit na dílky všem. Když koupíte nanuky, ať je rozdává. Balíček bonbónů, ať rozpočítá stejně bratrovi a sobě. Bude-li se u toho vztekat, nevadí, to k tomu patří, nechejte ho to prožít a nehodnoťte.

5. Zaveďte si večerní rituál, buď u večeře, nebo v posteli. Zajímejte se otevřenými otázkami o syna: Co se mu ve školce líbilo? S kým si hrál? Co se mu líbí na kamarádech? Jaké pohádky se mu líbí? Co má jeho hrdina, co on nemá. Co dělá rád s vámi, s bratrem? Má smysl věnovat synovi pozornost a zájem. Že se na něj těšíte, jak přijde ze školky a můžete něco společně dělat. Jaké přání by od vás chtěl splnit?

Jak pomoci v chlapci naplňovat potřebu důležitosti a zájmu o něj i o druhé?

  • Když mladší bratr pláče, zeptejte se syna: „Co by tak ten tvůj bráška potřeboval, poradíš mi?”
  • Když jedete navštívit babičku nebo někoho blízkého, zeptáte se: „Z čeho si myslíš, že by měla babička/strejda, děda radost, co bychom jí/jim mohli vzít s sebou?”
  • Když nakupujete v obchodě, každé z dětí může dát do košíku něco pro druhého, i pro tátu a mámu. Chlapec vám s nákupem pomáhá. A vy mu pak řeknete, jak moc vás těší, že máte tak velkého chlapce, který vám pomáhá dokonce s nákupem.
  • Zeptejte se na jeho přání. „Kdybych ti mohla něco vykouzlit, co by to bylo?”
  • Nechejte ho prožít jeho fantazii a hlavně nehodnoťte.

Dítě se učí právě v běžných životních situacích citově vnímat pocity jiných. Vyzvěte ho, aby udělal službu jinému, i tehdy, když se mu nechce, když si hraje. „Potřebuji, abys teď zanesl tátovi ten hrnek, možná se ti to nehodí, ale požádala jsem tě o to... ” a důsledně, bez křiku a emocí ho nechte to dodržet. Chcete, aby děti byly citlivé a všímavé. Nejvíce je to naučíte vlastním přístupem laskavé důslednosti a všímavosti.

Jako rodiče jste vzorem a děti vidí, jak se k sobě rodiče chovají, podle toho to opakují. Je tedy důležité si uvědomit, jak se chováte k sobě s manželem, pokud žijete v klasickém rodinném uspořádání. Zda syn vidí, že si navzájem pomáháte, vycházíte si vstříc. Jak spolu mluvíte. Zda doma slyší mezi rodiči otázky na zájem o druhého: „Jaký jsi měl den? Co se ti dařilo? Co jsi prožil? Pomůžeš, prosím, dnes s večeří, já jsem unavená.”

Vaším modelem se děti nejpřirozeněji naučí zdravým mezilidským vztahům. Na vaši otázku, zda se dá natrénovat citlivost vůči druhým a pomoc slabším, tak ano, dá. Vaším rodičovským přístupem a řadou inspirací, které jsem výše popsala. Mnohé zařídí i školka, škola a vrstevníci.

Trápí vás jiné téma spjaté s výchovou dítěte, rodinnými vztahy či závislostí? Poraďte se s našimi odborníky. Své příběhy a otázky nám posílejte na: zenaporadna@seznam.cz.