Chtěla jsem se poradit, jak přistupovat ke svému synovi, abych mu zvedla sebevědomí a aby neviděl věci tak černě. Dá se to? Připadá mi, že je to snad v něm, že má takovou povahu. Kdyby vyrůstal v rodině, kde by nebyl klid, pohoda a neměli se všichni rádi, snad bych to i chápala, ale takto mě to nutí přemýšlet, co je špatně.

Často mi říká, že ve škole hrají kluci nějakou ošklivou hru a chtějí, aby se na to podíval, ale on se bojí. On se jen při představě té hry bojí. Vysvětluji mu, ať klukům řekne, ať se na to dívají sami, ať myslí na hezké věci, které ho baví, co mu dělá radost ... on je ale hloubal.

Už ve školce měl se strachem nepříjemný zážitek, kdy poslední den spali ve školce a šli se v noci podepisovat na půdu (já osobně této zábavě v předškolním věku nerozumím). Od té doby měl ještě větší hrůzu sám usnout, natož aby se ještě někde doma pohyboval sám. V podstatě celé prázdniny jsme ho z toho dostávali a já usínala s ním. Dodnes, když chce na záchod, nebo zkrátka do jiné místnosti, nechce jít sám. Manžel pro to nemá moc pochopení, nerozumí tomu. Já ale ano, jelikož jsem se jako malá bála tmy a umím se do něho vžít.

Často mi říká, že by chtěl k nějakému lékaři, který by mu tyto myšlenky z hlavy vyhnal, a nedávno mi řekl, že existuje nějaká helma, která když se dá na hlavu, tak se na ni něco napojí a tím by mu ty myšlenky odstranili... takhle přemýšlí naše osmileté dítě.

Domnívala jsem se, že bude školu brát dobře a nebude pro něj takový problém, ale víceméně, když se sejdeme v 16 hodin doma, jeho tradiční slova jsou, že škola je hrozná. Úkoly jsou pro něj většinou utrpením. Hroutí se mu v tu chvíli svět, i když se ho snažím motivovat, podporovat, nekřičím na něj. Paní učitelka na něj prý příliš spěchá, on sám na vše potřebuje více času. Zároveň má pocit, že se mu od učitelů nedostává dostatek pozornosti. Věřím, že z tohoto porovnávání vyroste, ale spíše mě děsí jeho odpor ke škole a zároveň to, jak vidí sám sebe, že na nic není šikovný.

Je skvělé, že vaši rodinu vnímáte tak, že v ní panuje klid a máte se rádi. To je výborný základ. Navíc se dá usuzovat, že váš partner zastupuje typickou otcovskou roli a vy naopak typicky mateřskou. Je užitečné, že vaše děti vyrůstají v obou modelech.

Pro mámy je nejtěžší, když vidí, že se jejich děti trochu trápí, když musí něco zvládnout a překonat. Syn potřebuje podpořit a vy také.

Vezmu-li příklad hry, na kterou se nechce raději podívat, když mu ji kamarádi nabízejí, protože je ošklivá. Možná by ale stálo za to se na takovou hru podívat. Nejdříve vy rodiče a pak se synem. Syn totiž může zjistit, že jeho myšlenky a představy jsou mnohem černější než skutečnost. Vždy se bojíme více dopředu, než jaká je nakonec realita. To je princip, kterým přemýšlíme.

V tomto případě se navíc děje více věcí najednou. Rozebereme si to:

  1. Syn je vyčleňován kamarády, protože s nimi nesdílí stejnou hru.
  2. Možná by i chtěl, protože zvědavost v jeho věku je veliká, ale strach je silnější.
  3. Možná si to zakázal, protože rodiče říkali, že na takové hry není dobré se dívat.
  4. Vytvořil si velmi negativní představy o hře, že je ošklivá - kde na to přišel? Od koho to slyšel?
  5. Ošklivé představy ho dohánějí ve snech a velmi často na ně myslí, téměř ho ovládají. Je v tom velká energie a zároveň zvědavost.

Když si to takto strukturovaně přečtete. Co vás napadá? Ptala jste se syna, jak byste mu mohla pomoci situaci zvládnout? Zda ho aspoň trošku láká podívat se na hru s kamarády?

Co kdybyste synovi nabídla, že by si podobnou hru mohl zahrát s tátou v bezpečí domova? Prožít si to, čeho se tak bojí. Možná zjistí, že to tak strašné není a kluci to jenom říkají, aby byli zajímaví. Velkou úlohu v jeho vnímání strachu však budete zajišťovat vy svými reakcemi, to je potřeba si uvědomit.

Syn je ve věku, kdy si potřebuje zažít okamžiky úspěchu, že věci zvládne, aby si mohl věřit. Tady vysvětlování, že je šikovný, nepostačí. On se tak potřebuje cítit a bez sebezážitku se k tomuto pocitu nedostane.

Jak podpořit sebedůvěru vašeho syna?

Na výchovu jste s manželem oba a je moc fajn, že mátě rozdílné přístupy. Bude velmi užitečné, když nebudete zasahovat do manželova přístupu a budete mu věřit, že to se synem zvládnou.

Pár tipů pro tátu a syna:

  • Pojedou spolu na kole a syn se sám sbalí, táta se jenom zeptá, zda od něj něco potřebuje.
  • Vymyslí si nějakou společnou aktivitu na odpoledne, syn dá návrhy (lezecká stěna, aquapark, únikové hry v místnostech, apod.).
  • Pokud dělá manžel doma nějaké mužské práce, může syn pomáhat.
  • Povídat synovi o sobě svoje životní situace, ve kterých se musel o sebe nějak postarat a překonávat překážky.

Co vy jako matka můžete pro sebedůvěru syna udělat?

Zeptáte se, co by chtěl dělat sám, co jste mu vy dosud nedovolila. Klidně, ať to napíše na papír a postupně se k tomu můžete vracet. Něco z toho určitě může dělat sám hned. Něco si můžete rozdělit a dělat zatím společně.

K věcem, které dělá sám, si může nakreslit smajlíka. Aktivity, které ve svém věku zvládne: vymyslet si svačinu - chystat svačinu, vytáhnout krabičku od svačiny, napsat domácí úkol, nachystat si školní tašku, chystat na stůl prostírání, zamést kuchyň, třídit ponožky.

Zjistíte, zda by ho nelákal například skaut, možná tam chodí kamarád.

Můžete začít trénovat rychlost. Některé věci je potřeba rychleji zvládnout. Aby ho to bavilo, natáhne si třeba minutkový budík. Vzít to jako hru (za jak dlouho se převleče do pyžama, uklidí hračky, vypočítá 10 příkladů).

Najdete si každý den dva důvody, proč syna ocenit. A to tak, že popíšete konkrétně, za co ho oceňujete. (Překvapilo mě, jak jsi zvládl...Mně se tak líbilo, když jsi uklidil po večeři ze stolu. Moc oceňuji, jak sestřičce pomáháš s …., Je super, když vidím, jak jsi rychle v pyžamu a můžu ti přečíst pohádku.)

Co může dělat společně celá rodina i se sestřičkou?

Můžete hrát karty a deskové hry, na kterých se naučí prohrávat a vyhrávat, navštívit lanové centrum, jet na pár dnů pod stan, večeře při svíčce - budete vyprávět svoje zážitky, když jste se báli, že je to normální a dá se to překonat.

Je toho spousta, čím můžete u syna rozvíjet pocit, že si věří. Vzpomeňte si sama, jaký pocit zažijete, když něco zvládnete, čeho se třeba dopředu bojíte. Syn si bez toho, aniž by si prožil situace, které ho posílí, sebedůvěru nenaplní. Můžete ho podpořit i svojí zvědavou otázkou: Možná se bojíš, nebo máš obavy, to je v pořádku, nikdy jsi to nezažil. Jak se na to můžeme spolu připravit?”

Je to zájem z vaší strany, který posílí váš vztah důvěry a otevře synovi možnosti k sebeprožitkům. Úkolem rodiče není dítě ochránit od všeho nepříjemného, to ani nejde. Úkolem rodiče je naučit dítě tyto situace zvládat. Krásné dobrodružné a hravé dny přeji celé rodině.

Trápí vás jiné téma spjaté s výchovou dítěte, rodinnými vztahy či závislostí? Poraďte se s našimi odborníky. Své příběhy a otázky nám posílejte na: zenaporadna@seznam.cz.