„Role tety mi sedí daleko víc než ta mateřská,“ pokračuje čtyřiatřicetiletá brunetka, která sama sebe zařazuje do takzvaných débéček, tedy dobrovolně bezdětných. Ti se, pokud nežijí sami, dnes zařazují mezi jiné netradiční rodiny, kde jsou například partneři stejného pohlaví nebo bývalí manželé, kteří se domluví na střídavé péči.

Skupiny lidí, kteří se rozhodli nepočít potomstvo, se začaly organizovat v sedmdesátých letech. Jedna ze stěžejních organizací tohoto hnutí - The National Organization for Non-Parents - byla založena v roce 1972 a spolu s jinými propaguje „nerodičovství“ jako plnohodnotný životní styl. Každý by podle ní měl mít právo nepřivést na svět svoje vlastní ratolesti z jakýchkoli osobních důvodů. Není nutné být například workoholička, která by několikačlennou domácnost prostě nestíhala.

„Práce pro mě na jednu stranu velký význam má, ale snažím se ji skloubit se soukromým životem. Nerada bych ubírala jedno ve prospěch druhého,“ vysvětluje Monika.

Obchodní zástupkyně je spokojena se všemi aspekty svého života a nemá potřebu měnit zajeté koleje. V roli matky si sama sebe nikdy nepředstavovala a s přibývajícím věkem se na ni cítí čím dál méně. „Manžela jsem potkala až v jednatřiceti. V tomhle věku je už snad každý zvyklý na svůj standard. Integrovat do života nové věci je čím dál těžší.“

Nechci být matka

Do života hledala někoho se stejným postojem, a tak byla ráda, když potkala muže, jenž má k malým capartům hezký vztah, ale nepotřebuje je mít doma. „Tomáš je o šest let mladší. Raději jsem na něj hned na začátku vybalila, že nechci být matka. Říkala jsem si, že je lepší jít s kůží na trh dřív, než mezi námi třeba vznikne nějaká velká láska. Pokud bychom si nepromluvili, mohlo by to v závěru hodně bolet.“

Tomášovi bylo v té době pětadvacet, nicméně své nové dívce vysvětlil, že jeho postoj k rodičovství je vlastně stejný. „Na to jsem ale namítla, že je ještě mladý a kluci k touze po otcovství dospívají později.“

Nezapomněla ani zdůraznit, že je přece jen o něco starší. „Řekla jsem mu: Když si to za deset let rozmyslíš a budeš chtít být otcem, tak já už stejně ani nebudu moct otěhotnět, protože mi bude přes čtyřicet.“

Tomáš svoji novou přítelkyni přesvědčil, že jeho rozhodnutí je promyšlené a konečné. „Řekla jsem si, že mi nezbývá než mu věřit,“ zasměje se Monika.

Lepší je tradiční výchova

Manželé Procházkovi se shodnou i na obavě z dnešního způsobu rodičovství. Podle jejich názoru se některé mladé páry až příliš obětují a dobrovolně se odříznou od zbytku světa. „Požadavek společnosti je vdát se, založit rodinu, odstěhovat se za město a postavit tam dům nebo si budovat tu svoji klícku. Chovat se, jako by neexistovalo nic jiného. Upřímně si nepamatuju, že by moje máma s tátou žili jen pro nás,“ podotýká Monika.

„Moje dcera nebo syn by byli mezi dnešními dětmi chudáci. Vychovávala bych je postaru, tak jak jsem vyrostla já. Jsem toho názoru, že určitá forma přísnosti je správná,“ myslí si rodilá Brňanka.

„My jsme jako malí dostali klíč na krk a dospělí nás naučili, že máme chodit po chodníku, nelítat po silnici a přecházet přes přechod. Byla to mantra, kterou nikoho nenapadlo nedodržet, a přežili jsme to.“ Kromě neustálého vození se v autě by Moničin syn nebo dcera neměli v předškolním věku nárok ani na tablet a podobné elektronické vymoženosti, které se dnes dětem někdy strkají div ne už do kolébky.

Brunetka si ještě postěžuje, že v poslední době také přichází o přátele, právě proto, že zakládají rodiny. „Když pozvete kamarádku do kavárny, tak odmítne s tím, že se musí starat o caparty.“

Lidí bez tradiční rodiny zná osobně jen pár. „Moje šéfová má manžela s dítětem z předešlého vztahu. Spolu se ale rozhodli rodinu nezakládat. Pak mám kamarádku, ta je už dlouho single a teď se pomalu smiřuje s tím, že nebude matkou. U ní ale vzhledem k věku nejde tak úplně o vědomé a dobrovolné rozhodnutí.“

Monika ještě dodává, že i přes zvyšující se počet ratolestí ve svém okolí kamarády pořád ještě má, a až je mít nebude, bude hledat podobně smýšlející lidi na internetu. „Je dobře, že je tento fenomén pojmenovaný. Člověk díky tomu zjistí, že je sice sám v rodině nebo ve svém okolí, ale není sám na světě.“

Mladá paní chválí internetové skupiny, kde se dobrovolně bezdětní sdružují. Jednu takovou vede i její muž. „Lidi můžou sdílet svoje názory a seznámit se s podobně smýšlejícími,“ uzavírá.

No kidding

„Rozhodně jsme nebyli první skupina na českém Facebooku,“ říká Moničin manžel Tomáš Procházka. Ten je správcem NoKidding.cz. Stránku začal provozovat s kamarádkou Nikolou Šrubařovou.

Monika a Tomáš Procházkovi se poznali před třemi lety a zamilovali se do sebe i díky sdílení stejných hodnot.

Monika a Tomáš Procházkovi se poznali před třemi lety a zamilovali se do sebe i díky sdílení stejných hodnot.

FOTO: soukromý archív

„Předtím jsem narazil na dvě české skupiny. V jedné se řešilo, jestli je Montessori dobrá škola, takže v ní spíš figurovali alternativní rodiče. Ve druhé se zase vyjadřovali o dětech jako o parchantech, kteří si zaslouží tak akorát profackovat, což mi přišlo moc drsné,“ dělí se o zkušenosti Tomáš.

„S NoKidding.cz jsem nezačal proto, že bych se potřeboval vymezit nebo demonstrovat svůj názor. Chtěl jsem se zkontaktovat s lidmi, kteří přemýšlejí podobně jako já.“

Tomáš na facebookové zdi publikuje vtipy a veselá videa. Se členy, kteří jeho příspěvky lajkují, se ale osobně nestýká: „Komentujeme si odkazy, několik členů mám i v elektronických přátelích, ale to je všechno. Původně jsem myslel, že spolu budeme pořádat výlety a srazy. Chtěl jsem zároveň také rozvířit debatu o tématu bezdětnosti, ale lidi se na Facebooku chtějí spíš pobavit než řešit něco závažného.“

Dvoučlenná rodina

O svých názorech ale nepochybuje už dlouho. „Už od puberty jsem cítil, že nechci být otcem. Všichni mi říkali, že z toho vyrostu, že jsem mladej a blbej, ale názor jsem nezměnil. Když jsem potkal svoji nynější ženu, všechno do sebe ještě víc zaklaplo.“

Osmadvacetiletý Brňan má pro své rozhodnutí prý spoustu důvodů a nevadí mu o nich diskutovat. „První je jednoduchý - necítím to tak, nemám potřebu se rozmnožovat a nevidím smysl v tom, že po mně tímto způsobem něco zůstane.“

Vytvořit jen dvoučlennou rodinu považuje za velmi zodpovědné, především vůči svým nenarozeným ratolestem. „Kdybychom dítě měli, těžko by s námi bylo šťastné. Nedostávalo by takovou péči jako od lidí, kteří by si ho skutečně přáli, a takovou lásku, na jakou má nárok.“

A co na to říkají Tomášovi rodiče? „Byli by radši, kdybych byl otcem, ale nijak na mě netlačí. Navíc nemyslím, že jsou takovými klasickými prarodiči. Třeba moje máma chodí ráda na kosmetiku, za kulturou a celkově si užívá toho, že jí děti už vylítly z hnízda.“ Podle Tomáše mají jeho rodiče dobré manželství a stále jsou spolu spokojeni.

Přesto nechce zopakovat všechny jejich životní volby - jen některé. „Oženit jsem se chtěl hlavně já, prostě proto, aby všichni věděli, že Monika je moje žena, a nikdo mi na ni nesahal. Dál nás k tomu vedly praktické důvody, jako případné návštěvy v nemocnici,“ uzavírá Tomáš.

„Když mladí bezdětní vysvětlují své dosavadní reprodukční chování, kladou větší důraz na svou a partnerovu pracovní situaci a volnočasové aktivity,“ vysvětluje socioložka PhDr. Hana Hašková, Ph. D. „Tím se skupina mezi 30 a 40 lety věku liší od rodičů a ostatních bezdětných.“

Plány se můžou změnit

Procento lidí, kteří rodinu neplánují, není tak zanedbatelné, jak by se mohlo zdát. „Například podle výzkumu Životní a pracovní dráhy z roku 2010 bylo mezi muži ve věku 30 až 34 let zhruba 14 procent těch, kteří byli doposud bezdětní a zároveň neplánovali mít v budoucnu děti, a dalších 20 procent těch, kteří nebyli rozhodnuti. Mezi ženami ve stejném věkovém rozpětí bylo zhruba sedm procent doposud bezdětných a zároveň potomky neplánujících ani do budoucna. Dalších devět procent nebylo rozhodnutých, jestli mít potomky v budoucnu budou, nebo ne,“ vysvětluje socioložka, která se dobrovolnou bezdětností zabývá profesionálně.

Podle Haškové je hranice mezi dobrovolnou bezdětností a odkládáním rodičovství tenká a zdánlivě pevné rozhodnutí se může změnit. „Samozřejmě roste i podíl mladých lidí bez partnera, kromě toho ale narůstá i vliv jiných faktorů. Jedním z nich je koncentrace mladých lidí ve velkých městech. Pojí se s ním životní styly, které podporují spíše prodlužování období bezdětnosti než zakládání rodin.“

Dále k bezdětnosti tíhnou především ženy určitých profesí. „Například vědkyně, výzkumnice, přednášející na vysokých školách, umělkyně a sportovkyně vykazují dlouhodobě nejvyšší míru bezdětnosti. Takový typ práce může zřejmě častěji přinášet naplnění sám o sobě nebo jej lze kombinovat s mateřstvím obtížně,“ uzavírá socioložka.

Co bude, až budu stará?

„Odpověď na otázku, co budu dělat, až budu stará, mám už naučenou, ale poslední dobou ji už zas tak často nedostávám,“ říká Pražanka Adéla Bláhová, která je čtyři roky ve spokojeném vztahu. „Je to devět let, co jsem začala lidi přesvědčovat, že zůstanu bezdětná.“

První vlna dotazů prý přišla, když jí bylo dvacet pět. „Některé kamarádky už byly těhotné a rodina se mě začala nenápadně vyptávat, co tedy já. Největší tlak přišel kolem osmadvaceti,“ vzpomíná čtyřiatřicetiletá asistentka, která je i dýdžejkou v pražských klubech.

„Říkám si, že dobrovolně bezdětní jsou v pozici, v jaké byli před dvaceti lety gayové a lesby. Jednou nás bude společnost přijímat stejným způsobem. Budeme mít nějaké odpůrce, ale většina bude brát naše rozhodnutí jako fakt,“ myslí si nakrátko ostříhaná blondýnka. „Pro svůj postoj mám spoustu důvodů. Jenže podle mě by mělo stačit oznámit, že nechci být matkou, a tím by měla debata skončit,“ vysvětluje.

„Nicméně důvody jsou zkrátka takové, že bych nebyla dobrý rodič a považuji za zodpovědné jím v mém případě nebýt. Neměla bych na to ani fyzicky, ani psychicky. Děsí mě představa porodu, mám ráda svůj klid, nemám ráda změny a špatně bych snášela ztrátu možnosti dělat si, co chci,“ vyjmenovává energicky.

„Mám dojem, že lidé, kteří se rozhodnou nerozmnožovat, přemýšlejí o rodičovství daleko víc než ti, kteří ty děti chtějí, prostě si je pořídí a hotovo, ale my o tom dlouho uvažujeme ze všech stran,“ myslí si Adéla a dodává: „Nakonec v tomto životním postoji vidím sama za sebe jen jeden problém - najít stejně smýšlejícího partnera. Kluci, se kterými jsem chodila, chtěli mít děti a teď už je mají.“

Adélin současný partner se rozhodl pro dobrovolnou bezdětnost až ve vztahu s ní. „Původně rodinu plánoval, ale postupem času zjistil, že do života, jaký vede, se potomek nehodí,“ vysvětluje Adéla.

„Je taky dýdžej, jezdíme rallye, trávíme čas doma a na chatě. Já kromě hraní ráda čtu, koukám na filmy, spím, většina mých koníčků je opravdu tichých.“

Dvoučlenná rodina jí ale nebrání v kontaktu s přáteli. „Musím říct, že nepřicházím o kamarádky, protože ty moje berou výchovu postaru a nijak nevyznávají kult dítěte,“ doplňuje s tím, že má malé caparty ráda. „A doufám, že mě moje kamarádky chápou stejně, jako já chápu je,“ uzavírá.