Hlavní obsah

Hyperaktivní děti jsou schopny úžasných výkonů, důležitý je přístup rodičů

Novinky, Dana Sokolová

Stále více rodičů řeší problémy svých dětí s odborníky. Hledají ty pravé důvody, proč je jejich dítě nepozorné, nedokáže se soustředit, chvíli neposedí a jsou s ním v podstatě neustále problémy. Mnozí z nich se tak upínají k diagnóze poruchy chování v domnění, že to je to, co jejich stav vyřeší. Jenže nic není tak jednoznačné, jak se může na první pohled zdát. Sami odborníci přiznávají, že diagnostika poruch chování bývá mnohdy sporná.

Foto: archív Jany Martincové, Profimedia.cz

Při správném a laskavém vedení jsou hyperaktivní děti schopny ohromných výkonů, s nimiž by rodič po vynesení nepříjemné diagnózy ani nepočítal.

Článek

O tom vypovídá i zkušenost paní Jany Martincové, která stejný problém řešila se svým synem. Po letech tak vzkazuje všem rodičům: „Nesoustřeďte se jen na správné zaškatulkování vašeho dítěte do určité kategorie. Svou trvalou, láskyplnou a důslednou prací s dítětem totiž můžete sami dosáhnout v jeho rozvoji pozoruhodných výsledků.“

Její syn Richard udělal ve svých deseti letech přijímačky na obě víceletá gymnázia, kam si podal přihlášky, a to přestože se podle některých odborníků na takovou školu vůbec neměl hlásit.

Podle lékařských údajů trpí poruchou ADHD přibližně jedno dítě z patnácti.

Jejich pochybnosti vyplývaly z dlouholetých podezření, že Richard má typické projevy ADHD, tedy poruchu pozornosti s hyperaktivitou, možná i projevy poruch autistického spektra, dysgrafii, na jejichž základě mu byl přidělen i osobní asistent. Podle nich Richard neměl být schopen udělat náročné zkoušky ani následně neměl zvládat výuku na gymnáziu. S podobným přístupem se Richardova matka setkávala od školkového věku svého syna. Právě tehdy začali odborníci určovat četné diagnózy jeho chování.

„Podle lékařských údajů trpí poruchou ADHD přibližně jedno dítě z patnácti. Stejně jako my i rodiče jiných dětí často obcházejí jednoho bezradného psychologa za druhým. Navštívení odborníci pak od sebe opisují mnohdy ,možné‘, často však pouze nastřelené diagnózy. A odhalování dalších a dalších poruch vlastně nikdy nekončí. Rodič se nakonec více koncentruje na samotné diagnózy než na práci s dítětem,“ vysvětluje Jana Martincová, která považuje některé rady rodičům hyperaktivních dětí za kontraproduktivní.

Foto: archív Jany Martincové

Richard při hře na klavír se svou sestrou.

„V první třídě nám psycholog po hodinovém sezení s dítětem doporučil, že máme zvážit ukončení klavírního kroužku, neboť to Ríšu nebaví. Hyperaktivní děti jsou totiž neposedné a mají potíže s koncentrací. Ríša však pokračoval dále, začal dokonce vyhrávat různé soutěže. Právě hudebka pro něj byla tou aktivitou, která jej naučila soustředěnosti. Je však nutné zdůraznit, že to bylo hlavně díky paní učitelce, která to nevzdala a byla ochotná Ríšu trpělivě a systematicky připravovat,“ dokresluje Martincová situaci.

Zvýšené IQ v určité oblasti

Děti s diagnostikovanou poruchou chování či jejím projevem nejenže nemusí mít nižší IQ, jak by odpovídalo jejich projevům chování, ale mnohdy je v určité oblasti mají až enormně zvýšené.

„Také to většinou nejsou drzouni a úmyslní záškodníci, za které je pedagogové považují, pouze bezmyšlenkovitě a s rychlostí jim vlastní realizují své nápady,“ doplňuje matka hyperaktivního dítěte.

Při správném a laskavém vedení jsou schopny ohromných výkonů, s nimiž by rodič po vynesení nepříjemné diagnózy ani nepočítal.

Foto: archív Jany Martincové

Pani Jana Martincová se svými dětmi.

Rodič sehrává tu nejdůležitější roli

Je však důležité začít s dětmi co nejdříve pracovat. Velmi mohou pomoci skuteční profesionálové v zájmových kroužcích, školkách či školách, největší díl práce však připadá na samotného rodiče. Jednou z nejvhodnějších společných aktivit jsou společně strávené chvíle spojené s poznáváním a zábavným učením.

Veškerý čas, který dětem věnujeme, se jednou zúročí.
Jana Martincová

Rodič si nacvičí optimální spolupráci s dítětem, která se promítne i do organizace pozdější školní přípravy. „Veškerý čas, který dětem věnujeme, se jednou zúročí. Po Ríšově úspěšném složení přijímaček na gymnázium nyní vidím, jak se zhodnotily ty hodiny času strávené nad knížkami v době, kdy jsem ani netušila, že to jednou přinese nějaké ovoce,“ bilancuje Martincová, která bez konkrétního byznys záměru, ale s jasnou představou vytvořit vzdělávací literaturu pro syna před osmi lety založila vydavatelství.

V něm v edici Pro chytré hlavičky vznikly unikátní vzdělávací publikace pro děti. „Zvídavé a temperamentní dítě se hned tak s něčím nespokojí. Mrzelo by mě přeskočit u něj rýmování jenom proto, že jej na rozdíl od jeho sestry Ladovy říkanky neoslovily.

Naopak jsem si všimla, že je nadšen reálným světem. Když mu byly tři roky a na výstavě uviděl fotografii chlapečka s křivicí, strávil u něj dobrou půlhodinu. Snímek se nakonec stal námětem pro naši prvotinu Říkačky pro chytré hlavičky. Každá říkanka v sobě nese nějakou zkušenost, nový poznatek,“ objasňuje Jana Martincová začátek svého podnikání.

Foto: archív Jany Martincové

Jana Martincová při křtu své další knihy Žena po 40.

„A protože na trhu neexistovala ucelená příprava pro děti předškolního roku, tedy soubor knížek, které hravou formou procvičí dovednosti, jež by šestileté dítě mělo mít, pustily jsme se do této výzvy s pedagogy a rodiči dalších dětí sami. Vydali jsme Předškolákovy týdeníčky s více než tisícem ručně malovaných obrázků,“ dodává Jana Martincová.

Vše je o trpělivosti a cílené práci

Přesvědčení, že má smysl se svému dítěti s poruchou chování maximálně věnovat, sdílí i řada matek z internetové diskuse. Tyto děti jsou specifické v tom, že potřebují na všechno více času. Pokud nejsou činností dostatečně zaujaty, jejich pozornost se snadno unaví a rodiče také často velmi obtížně vysledují oblast zájmů či talent u svých dětí. Pokud však vytrvají (rodiče především) a trpělivě, soustavně a cíleně se svým dítětem doma pracují, i tyto „beznadějné případy“ se dostanou k tomu, že překvapí a zazáří. Možná paradoxně o to víc, neboť byly neprávem podceňovány.

„Velký podíl na úspěšně složených přijímačkách měla intenzivní domácí příprava, kterou jsem s Richardem absolvovala. Ríša se sám ohromně namotivoval a udělal za ty tři měsíce obrovský pokrok. Beru to však i jako nový začátek tvrdé práce, která nás dál čeká. Sama vím, jak je to s Ríšou náročné, a ani se moc nedivím, že ve školách není ochota s takovými dětmi pracovat. Chápu dokonce i rodiče, kteří nad takovými dětmi zlomili hůl. Já však v těchto dětech vidím ohromný potenciál – a je na rodičích, zda mohou nebo chtějí do této spolupráce s dítětem investovat.“

„Těm, kteří v sobě marně hledají sílu s dítětem pracovat, bych doporučila návštěvu kvalitní psychoterapeutky. Tu jsme původně našli pro syna a nakonec jsme u ní skončili i my, rodiče. To byl určitě také jeden z důležitých faktorů Ríšova úspěchu. Tatínek přestal hledat zázračnou pilulku na hyperaktivitu, svého ,jiného‘ syna lépe přijal a více se mu věnoval a maminka se ujistila, že dělá to nejlepší, co může. A Ríša díky tomu objevil nejen svého nového velkého koníčka – animování videí, ale i další kousek sám sebe,“ uzavírá Martincová.

Další zkušenosti a rady doktorky Jany Martincové ohledně práce s hyperaktivním dítětem naleznete babyonline.cz

Reklama

Související články

Výběr článků

Načítám