Hned na začátku měla Hanička velké štěstí na lékaře. Jednak jí zachránili život, navíc i včas odhalili její hluchotu a doporučili špičková digitální naslouchadla, na které se následně složila celá rodina, jelikož pojišťovna proplácí jen základní typ. Na základě doporučení foniatra byla Hanička svěřena do péče lékařů z pražského pracoviště kochleárních implantací dětí v Motole, kteří ji důkladně vyšetřili a také zařadili do seznamu vhodných kandidátů na implantaci.

Mezitím k Haničce domů pravidelně dojížděla psycholožka, speciální pedagožka a pracovníci ze Střediska rané péče - Tamtam. Rodičům ukazovali, jak správně pracovat se sluchově postiženým dítětem. Půlroční rehabilitace se sluchadly, ale nebyla úspěšná. Hanička postupně opouštěla i dětské žvatlání, její zbytky řeči a zvuků se zcela vytratily.

Hanička několik měsíců po operaci implantátu.

Hanička několik měsíců po operaci implantátu.

FOTO: archív rodiny Haničky

Pomoc přišla v podobě implantátu

Kochleární implantát byl Haničce voperován v červnu 2007, a tedy v jejích 17 měsících. Jeho funkcí bylo pomoci obejít nefungující vláskové buňky a vyvolat sluchové vjemy přímo elektronickou stimulací zachovaných vláken sluchového nervu.

Zvuky zachycuje mikrofon, předává je procesoru, ten je podle vloženého klíče dekóduje a pomocí cívky vysílá do přijímače. Ten elektronicky stimuluje sluchový nerv. Neslyšící se pak učí během dlouhé rehabilitace tyto sluchové vjemy rozlišovat.

Operací, ale vše jen začalo. Haničku čekala dlouhodobá rehabilitace, sluchová a logopedická cvičení, která sloužila k nácviku a rozvoji řeči. Dítě po implantaci totiž nezačne automaticky vše slyšet, rozumět a mluvit. Pokud ohluchlo ještě před osvojením řeči, tj. asi do 5 let věku, či se narodilo jako neslyšící, musí se vše učit od začátku. Takováto rehabilitace vyžaduje velkou dávku trpělivosti a mravenčí práci celé řady lidí – především rodiny, kteří ve spolupráci s odborníky z řad foniatrů, logopedů, psychologů, pracovníků SPC a Střediska rané péče Tamtam.

Dítě si nejprve musí zvyknout na celodenní používání vnějších částí kochleárního implantátu. Posléze se učí poznávat přítomnost či nepřítomnost zvuků v okolí a nacvičuje reakce na ně. Někdy to trvá déle, než dítě začne samo „mluvit“, v počáteční fázi hlavně „poslouchá“ – objevuje pro něj nový svět. Pro rozvoj řeči hraje roli každý měsíc, který má dítě tuto možnost nácviku. Uvádí se, že je ideální implantovat děti do dvou let věku.

Konečně po několikaměsíčním úsilí se dostavily i u Haničky první úspěchy. Začala reagovat na zvukové podněty, zároveň i sama začala vydávat zvuky, první hlásky a později i první slova.

V necelých třech letech nastoupila Hanička do speciální mateřské školy pro sluchově postižené. Následující školní rok rodiče kombinovali výuku ve speciální školce s pobytem v běžné školce v místě bydliště mezi slyšícími dětmi. Poslední rok před nástupem do školy již byla Hanička plně integrována do běžné mateřské školy. Do 1. ročníku základní školy nastoupila pouze s přirozeným odkladem. Je integrovaná v malotřídní škole a pracuje s asistentkou.

Hanička i přes svůj handicap navštěvuje řadu kroužků. Ráda maluje, chodí na keramiku i hraje na zobcovou flétnu.

Hanička i přes svůj hendikep navštěvuje řadu kroužků. Ráda maluje, chodí na keramiku i hraje na zobcovou flétnu.

FOTO: archív rodiny Haničky

Čtení s porozuměním bývá u sluchově postižených slabou stránkou

Je jen málo dětí se sluchovým handicapem, které si ve volných chvílích otevřou knížku a se zájmem čtou. Na vině je menší slovní zásoba a zároveň porozumění textu - především dlouhým souvětím. I Hanička s tím má problémy, a proto musí s rodiči mnohem více číst a dělat nejrůznější cvičení proti zdravým dětem.

Občas někomu špatně rozumí i při mluvené řeči, a tak jí i její kamarádky musí často věci opakovat. Hodně záleží, z které strany na ní lidé mluví. Je třeba stát vždy na straně implantovaného ucha.

Kromě toho má Hanička celou řadu dalších omezení. Při tělocviku a dalších aktivitách venku používá helmu - jako ochranu implantátu, neboť se jedná o velmi drahou pomůcku s určitou dobou záruky. Hodnota vnějších částí přístroje je asi 250 000 Kč.

Nesmí se s implantátem koupat ani sprchovat, jelikož vnější část implantátu není vlhkotěsná. Proto si v těchto případech musí Hanička tuto část přístroje sundávat a být během aktivit naprosto hluchá.

"Obdobný problém s dorozuměním nastává před spaním, během spánku, s buzením a ráno po probuzení, kdy po určitou dobu sluchovou pomůcku Hanička odmítá," líčí maminka Haničky.

Těžké sluchové postižení stále zůstává

Přestože má Hanička kochleární implantát, zůstává stále těžce sluchově postižená. Kochleár jí umožňuje slyšet, zvládat řeč. Ale jsou tu stále omezení, se kterými se musí vyrovnat.

V naší republice se implantuje již 20 let, mezi námi je přes 500 dětí i dospělých s kochleárním implantátem, ale dosud se stále implantuje pouze jednostranně, ačkoli se v zahraničí dává implantát běžně na obě uši. To znamená, že i když Hanička ohluchla na obě uši, má implantát pouze jeden. Má tedy problémy se směrovým slyšením, „slyší“ pouze na pravé ucho, nepozná, odkud zvuk přichází, například neví, odkud jede automobil. V ideálních podmínkách, třeba v ordinaci, slyší poměrně dobře. Ale složitější věty, různí lidé, nejrůznější šumy a hluk, větší skupina lidí, venkovní prostředí apod. jí značně ztěžují porozumění.

Nerozumí většině mluvené řeči v televizi, v rozhlase ani CD. Při sledování televizního programu se neustále ptá: “Co říkají?“ Proto i sama dává přednost kresleným filmům s jednoduchými texty, které snáze pochopí. Telefonickým hovorům rovněž nerozumí. (Jsou děti, spíše výjimky, které dokáží s kochleárním implantátem telefonovat.)

V případě rýmy, zánětu horních cest dýchacích se jí porozumění zhoršuje. Pokud dojde k zánětu středního ucha na pravé straně, kde má implantát, je nutné odborné propíchnutí bubínku v celkové anestezii. Bohužel právě na tuto nemoc Hanička často trpí. Proto rodiče okamžitě řeší každou i sebelehčí rýmu. Zánět středního ucha i tak prodělá každoročně.

Hanička při oslavě svých šestých narozenin.

Hanička při oslavě svých šestých narozenin.

FOTO: archív rodiny Haničky

Úřady tyto děti považují za zdravé

Děti s kochleárním implantátem mají podle zákona svůj sluchový handicap kompenzován odpovídající náhradou, a proto jsou považovány v podstatě za zdravé. Bohužel stávající legislativa je vyškrtla z řad postižených, a tak mnohé pozbývají průkazky ZTP, nebo příspěvky na péči.

Rodiče těchto dětí přitom po ničem jiném netouží, než aby byly jejich děti šťastné, a pokud možno co nejvíce integrované do slyšící společnosti. Jedině tak mají šanci i na lepší uplatnění na trhu práce a nemusí být tolik závislí na sociálním systému i v budoucnosti.