Stalo se někdy, že jste chtěla vyletět z kůže?

Určitě, kdykoli se potkám s českou závistí.

V šestatřiceti letech jste se stala přednostkou kliniky, v pětačtyřiceti pak nejmladší profesorkou u nás. To je docela rychlost. Neztratila jste motivaci?

Na vrchol jsem opravdu došla takhle brzy. Říkám, že jsem tím brzy zestárla, protože pak už nemáte kam jít. Ale mým opravdovým vrcholem je to, co dělám teď – od října 2012 řídím Evropskou dermatologickou akademii. Stala jsem se na dva roky prezidentkou, jsem první reprezentant bývalé východní Evropy a vůbec první žena v historii.

Oficiální jazyk je angličtina?

Ano. Domluvím se také německy, rusky a italsky. Někdy v těchto jazycích musím i přednášet a to vyžaduje pečlivou přípravu. (usměje se)

Odborné názvy říkáte latinsky?

To ano, ale lékařským esperantem je angličtina.

Proč jste si vybrala studium medicíny?

Nechtěla jsem ji dělat. Oba moji rodiče jsou lékaři, a když jsem viděla, jak pořád slouží a nejsou doma, tak mě to odrazovalo. V posledním ročníku na gymnáziu v Poděbradech jsem uvažovala o studiu matematiky. Ta se mi moc líbila a dálkově jsem dělala i korespondenční kurz na Lomonosovově univerzitě v Moskvě. Hrdě jsem všem příbuzným tvrdila, že půjdu na matfyz. Pak jsem se ale dala otestovat psychology, jestli se na to vůbec hodím. A ti mi na základě výsledků doporučili studium medicíny.

Takže rodinná tradice zůstala zachována.

Moje maminka byla pediatr, tatínek internista a posudkový lékař. Chtěla jsem se stát dětskou lékařkou.

S dětmi a bývalým manželem při oslavě narozenin v roce 2009.

S dětmi a bývalým manželem při oslavě narozenin v roce 2009.

FOTO: Soukromý archiv Jany Hercogové

Což se nepovedlo.

Taková je realita života, nesehnala jsem místo. Po ukončení studia jsem našla na nástěnce děkanátu naší fakulty inzerát, že paní docentka Horáková, dermatoložka, hledá doktora na studijní pobyt. Tak jsem za ní zašla a skončila jsem na kožním. Ta specializace se mi vůbec nelíbila, zkoušku z kožního jsem absolvovala dobrovolně dvakrát. Ne že by mě paní docentka vyhodila, ale věděla jsem, že látku ještě neumím, a omluvila jsem se. Náš obor se špatně učí, protože je v něm nelogická klasifikace kožních onemocnění a je těžký na představivost.

Nelogická klasifikace?

Z jiných oborů medicíny jsme zvyklí na logické třídění chorob – vrozené, záněty, nádory. V kožním tomu tak není. My máme například skupinu poruchy rohovění kůže, vedle toho choroby vlasů a v nich jsou zahrnuté i předchozí. Systému chybí logika.

Na začátku kariéry jste absolvovala stáž ve Vídni a ve Filadelfii. Co vám to dalo?

Ve Vídni jsem pochopila, že dermatologie je krásná. Do té doby jsem něco takového netušila. Bylo to dáno přístupem lékařů a profesora Klause Wolffa, kterého považuji za svého největšího učitele a evropského otce dermatologie. Ukázal nám, jak se chovat k pacientům, ke kolegům, jak vyhledávat informace, jak diagnostikovat a léčit a nestydět se přiznat, že něco nevíme.

Do Filadelfie jsem jela cíleně za největším odborníkem na kožní patologii. Profesor Bernard Ackermann už bohužel nežije. Byl geniální v logickém určování diagnózy. Změnil pohled na kožní choroby a jeho přístup byl pro mne novým impulzem ke studiu kožních nemocí.

Říká se, že kůže je zrcadlo stavu vnitřních orgánů. Není tedy lepší léčit rovnou samotný orgán?

Jistě, ale nejprve musíte vědět jaký. Pokud lékař zná dobře kožní příznaky vnitřních chorob, rychleji může napomoci stanovit diagnózu právě vnitřního onemocnění.

Jaká je vaše specializace v kožním lékařství?

Zpočátku jsem se mnoho let věnovala lymské borelióze, jejím kožním projevům a léčbě těhotných, později vitiligu (ztráta kožního pigmentu), lupénce, kožním nádorům, ekzémům. Zajímají mne hlavně nové léčebné a diagnostické metody v oboru, lasery i jiné neinvazivní postupy.

Víme si rady s ekzémy?

Ekzémy patří mezi nejčastější kožní choroby a troufnu si říct, že si víme rady. Některé mají alergický nebo imunologický podklad, jiné jsou vyvolány kontaktem s nějakou látkou atd.

Stále přibývá kožních nádorů. Co s tím?

U většiny nádorů se jasná příčina neví, ale u nejčastějších kožních typů je situace zmapovaná. Zhoubné kožní nádory představují pětinu všech zhoubných nádorů v Česku i jinde ve světě. Relativní výhodou je, že jsou vidět, jednodušeji se tedy diagnostikují a léčí. Ale jen tehdy, přijde-li pacient včas. Přesto lidé změny na kůži podceňují a nevšímají si jich. Proto jsem již od roku 2001 začala u nás pořádat Evropský den melanomu, kdy zájemci mohou s kožními lékaři v jejich ordinacích zdarma konzultovat svá pigmentová znaménka.

Blíží se léto a s ním i čas opalování. Má smysl lidi varovat? Stejně si nedají říct.

Je prokázáno, že ultrafialové záření je karcinogenem pro nejčastější kožní zhoubné nádory. Chceme, aby to lidé věděli. Málokdo umí ovlivnit stres, ve kterém žijeme, nebo vlivy v zevním prostředí, ale to, jestli jdeme na sluníčko a vystavujeme se zbytečně záření, ovlivnit můžeme. Stejné je to s kouřením a se stravou.

Tady už je prezidentkou 10. světového dermatologického kongresu v Praze 2009.

Tady už je prezidentkou 10. světového dermatologického kongresu v Praze 2009.

FOTO: Soukromý archiv Jany Hercogové

Vy se opalujete?

Slunce mám ráda, protože dělá dobrou náladu, cítíme se na něm dobře. Nepatřím mezi absolutní odpůrce pobytu na slunci, ale nechci, aby mi svítilo na obličej. Kvůli vráskám. Používám denně ochranné krémy už desítky let. Horší je chránit se před sluníčkem například na kole, když jedete celý den, potom je třeba mít zvlášť kvalitní ochranné krémy.

A čím se mažete?

Značky říkat nebudu. Obecně platí, že by krém měl chránit před UVB i UVA zářením. Sama používám denně kosmetiku pouze s ochrannými filtry, a to jak denní krém, tak i make-up.

Teď se na trhu objevil údajně zázračný krém P 20. Doporučujete ho?

Nevím, jestli je zázračný, ještě ho neznám v praxi. Je na něm sympatické, že má široké spektrum ochrany před UV zářením. To je důležité.

Jezdíte k moři?

Velmi málo. A když ano, netrávím dovolenou na pláži. Radši cestuji a v poledne zajdu do restaurace na dobré jídlo.

Stejně jsou lidé nenapravitelní a jdou se opalovat přes poledne. Nemáte někdy pocit marnosti?

Ten mám už mnoho let. Někteří lidé se opalují po celý rok. Jakmile skončí léto, odjedou do teplých krajin nebo chodí do solária. Potom je potkáme u nás na klinice. Je mi jich líto, protože si onemocnění z velké části vyvolali sami. Dnes je dokonce známá i závislost na soláriu, protože ultrafialové záření vyvolává příjemné pocity. Podléhají jí hlavně mladé ženy, které chtějí být opálené.

Na kožní patří i pohlavní choroby. Těch také přibývá?

Poslední dobou jich je více. Ale nárůst souvisí také se systémem hlášení pohlavně přenášených infekcí. V loňském roce se u nás poprvé diagnostikovaly první případy jedné klasické chlamydiové infekce, je to takzvané lymphogranoma venereum, která nebyla dosud ve střední a východní Evropě prokázána. Jsem pyšná, že se to podařilo kolegům na naší klinice ve spolupráci s infekční klinikou a národní referenční laboratoří.

Zvýšený výskyt je dán mimo jiné změnami v sexuálních praktikách a chováním lidí včetně cestování. Mladí lidé se vůbec nebojí, nedodržují prevenci pohlavních chorob.

Jak se vám žilo v Žatci, kde jste vyrůstala?

Vzpomínky na dětství mám víc spojené s Poděbrady, kam jsme se přestěhovali, když mi bylo devět let. Ale Žatec si pamatuji jako poklidné městečko. S tátou jsme chodili na kopec kreslit město nebo si vybavuji, jak tam moje teta zpívala s Eduardem Hakenem. Bydleli jsme ve vile se zahradou. O mě a mladší sestru se starala hlavně babička, protože rodiče trávili hodně času v práci.

Jaký vliv na vás měla?

Velký. Do Žatce se s dědečkem dostala jako volyňská Češka, pracovala chvíli na poště. Ve čtyřiceti ovdověla. Pak zůstala doma a plně se nám věnovala. Vedla nás k soběstačnosti a ke skromnosti, naučila nás všechny domácí práce. Chtěla, abychom si se sestrou Irenou ve všem dokázaly poradit. Moje maminka mi také vždycky říkala, že není žádné umění oblékat se za peníze. Šily jsme si podle Burdy, zvládly jsme i šaty do tanečních a dokonce i svatební.

S profesorem Klausem Wolffem na kongresu v Bukurešti 2004.

S profesorem Klausem Wolffem na kongresu v Bukurešti 2004.

FOTO: Soukromý archiv Jany Hercogové

Stále se krásně oblékáte. Sledujete módu?

Když jsem začala jezdit pracovně, někdy v roce 1999, do ciziny na zasedání různých evropských a světových odborných společností, tak jsem zjistila, že musím přebudovat celý svůj šatník. Z doby, kdy jsem si šila sama, jsem nemohla použít nic. Kupuji si kvalitní věci a takové, které se dají sbalit do malého kufříku. Jsem pověstná tím, že mám na akcích nejmenší zavazadlo.

Hrály jste si se sestrou na doktora?

Vůbec ne. Mám svoji sestru moc ráda, ale v mládí jsme si moc nerozuměly. Irena kamarádila více se stejně starou sestřenicí Hanou. Já jsem byla vzorňák a ona těžce nesla, když musela po mně do stejné školy, protože jsem měla vždycky samé jedničky. Sblížily jsme se až později.

Kdo vás léčil, když jste byly nemocné?

Maminka, která byla v Poděbradech obvodní pediatr, pak přešla do lázní a specializovala se na léčbu dětské obezity.

Vy ovšem máte postavu jako modelka. Jak se udržujete v kondici?

V určitých letech tělo přestane fungovat samo, a když se netrénuje, začne chátrat. Hodně jsem jezdila na kole, jenže to nestačí, tak jsem začala posilovat s osobním trenérem. Snažím se chodit dvakrát týdně a dělá mi to moc dobře. Nerada plavu a nic mi neříká ani aerobní cvičení.

Co vás ještě baví?

Cestování, to jsem si vždycky užívala. Obvykle jednou týdně služebně někam letím. Musím však říct, že dnes už zvažuji cesty mimo Evropu. Stejně znám hlavně jenom letiště, některá úplně do detailu, taxíky, hotely a kongresové sály. To, abych někde zůstala déle, si nemůžu dovolit, protože bych nestíhala svoji práci. Představte si, že každý pátek někam letíte, vrátíte se v neděli večer a v pondělí ráno jdete do práce. Takové cestování vám vezme čas, který potřebujete pro relaxaci.

A co malování? Neláká vás jako kdysi?

Vůbec, ale ráda fotím. Mám spoustu snímků z cest, snad se k nim jednou dostanu.

Kde jste vůbec v tom chvatu potkala svého manžela?

Známe se od dětských let, dokonce jsme spolu v Poděbradech hráli volejbal na základní škole. Potom jsme se potkali v tanečních. Miloslav byl moje první láska, není lékař, je elektroinženýr. Už spolu ale nejsme, před rokem jsme se rozvedli. Brali jsme se před třiceti lety, po skončení studií. On dostal nabídku pracovat v Praze. Proto jsem i já zůstala v Praze. Kdybych šla po absolvování medicíny jinam, možná jsem dělala úplně jiný obor.

Jana Hercegová

Jana Hercogová

FOTO: Michaela Feuereislová

Co dělají vaše děti?

Simoně bude 23 let, studuje tělocvik a biologii na pedagogické fakultě, teď píše bakalářskou práci. Tomášovi je čerstvě 28 let, studuje fotografii v Ústí nad Labem, při tom pracuje. Ani jeden tedy není po mně. Asi jsem je dostatečně odradila.

Pravda je, že opakujete pracovní nasazení svých rodičů.

Jenže my jsme se s manželem v péči o děti střídali, protože jsme žili v Praze bez babiček. Vychovali jsme je s pomocí jeslí a školek.

Zdědily něco z vaší povahy?

Obávám se, že se snaží své partnery řídit, jak to viděly u mě. Jsou to slušní a féroví lidé, to je nejdůležitější. Jsou moje sluníčka.

Kdybyste byla ministryní zdravotnictví, co byste změnila jako první?

(směje se) Říká se, že nejsou peníze. Myslím, že jich je dost. Dokončuji teď studium managementu ve zdravotnictví a pochopila jsem, že náš systém – ve srovnání s jinými ve světě – není vůbec špatný, jen se plýtvá penězi na věci, které by se mohly platit jinak než z veřejného zdravotního pojištění. Potom nejsou finance na drahé léky, které si pacient zaslouží. Tady bych možná začala.

Co ještě v životě plánujete?

Profesně jsem dosáhla úplně všeho. Jediný post, který je nad mojí evropskou funkcí, je být prezidentkou Světové dermatologické organizace. To mne ale vůbec neláká. Chtěla bych, aby dermatologové, které na klinice vychovávám, byli perfektní doktoři.

Snažím se pro ně dělat všechno, co je v mých možnostech, pořádám školení pro mladé kolegy, každoroční kongresy, vydávám odborný časopis. Mám radost, že mám na klinice Na Bulovce skvělý tým, že nás vyhledává stále více pacientů, že nejvíce publikujeme v zahraničí a podařilo se rozšířit ambulance i do Thomayerovy nemocnice. A že nám také bylo umožněno otevřít ambulance v IKEM na úplně novém projektu péče o pacienty po transplantacích.

A soukromě?

Mám radost ze svých dětí a těším se, že jednou budu hlídat vnoučata. Nyní už ani nechci tolik cestovat, užívám si svého soukromí a těším se z maličkostí – skoro více mne zajímá, jestli budou kvést na zahradě kytky, než jestli napíšu další článek. A všem přeji jen to dobré, hodně zdraví a lásky.