Nejsem zdaleka sama, koho už takhle malé děti dostávají svým slovníkem do rozpaků. Své o tom vědí hlavně učitelky prvního stupně, když před celou třídou řeší slova těžkého kalibru, která si děti nosí často z domova. Stačí jeden dva žáci a sprosté výrazy se začnou šířit jako epidemie. S nádechem zakázaného ovoce a s touhou školáků na sebe upozornit pronikají i do rodin, kde se vždycky mluvilo slušně.

„Někdy v polovině druhé třídy nám syn začal hlásit každé nové sprosté slovo, které od spolužáků uslyšel. U některých jsem se i červenala,“ vypráví maminka osmiletého Davida z Prahy. „Když jsem byla v synově věku, nic z toho jsem neznala. Až v pubertě se ke mně dostalo ty vole a ty krávo, což tehdy patřilo k nejhorším urážkám, ale proti dnešku to je jenom slabý odvar. Možná má syn strach, že když bude příliš slušný, nezapadne mezi ostatní,“ zamýšlí se třeťákova matka.

Vypláchni si pusinku

„Děti zrcadlí to, co se děje ve společnosti,“ má jasno o tom, kde děti ostří svůj slovník, speciální pedagog Miloslav Čedík. „Na těch nejmenších nás nepatřičný projev jenom víc zarazí, ale pokud by taková slova mezi námi nebyla, děti by je neznaly. Setkávají se s nimi u rodičů, starších sourozenců, u spolužáků, ale i ve filmech a na počítači. Rodiče můžou mít dojem, že si takových slov nevšímají, ale to se mýlí, protože děti jsou velmi vnímavé,“ upozorňuje odborník na poruchy chování.

Nejhůř jsou na tom děti z rodin, kde se vulgární slova nepoužívají jen v občasném afektu, třeba za volantem, ale prakticky pořád. Některé děti je pouze bezmyšlenkovitě papouškují, aniž by přesně věděly, co znamenají, protože jim zkrátka připadají zajímavá a hodná pozornosti okolí. Jiné je ale používají záměrně, aby si vyzkoušely, co si můžou dovolit.

Speciální pedagog Miloslav Čedík apeluje na dospělé, aby k dětem byli korektní. Můžeme pak očekávat, že se k nám budou chovat stejně.

Speciální pedagog Miloslav Čedík apeluje na dospělé, aby k dětem byli korektní. Můžeme pak očekávat, že se k nám budou chovat stejně.

FOTO: Milan Malíček, Právo

Pokud chybí adekvátní odezva a učitel nebo rodič zůstanou lhostejní, mají potomci pocit, že ovládli prostor, získali moc a vliv. „Chtějí na ostatní dělat ramena a být za hrdiny, že si troufli něco takového vyslovit,“ vypozorovala Martina Holečková, učitelka druháků z pražské základní školy.

Ve třídě má jednoho výtečníka, který nejdřív svou drsnou mluvou ostatní oslňoval. „Vím, že už ve školce paní učitelky stříhaly metr do jeho odchodu, protože si s ním nevěděly rady. Teď ho musejí poslouchat spolužáci ve třídě, protože mu přece nemůžu zalepit pusu. Místo abych učila, tak mu kolikrát opakuju, že takhle se nemluví a ať si jde vypláchnout pusinku. Nakonec jsem dětem poradila, aby jeho nadávky odrážely: Kdo to říká, ten to je, tomu se to rýmuje. A zabralo to. Spolužáci už ho sami okřikují, a když chlapeček náhodou chybí, ostatní si pochvalují, jak nám to bez něho krásně jde,“ říká kantorka s nemalým pocitem zadostiučinění.

Učitelka Martina Holečková se k vulgárním výrazům ve třídě staví nekompromisně: Běž si vypláchnout pusinku, říká svým druhákům.

Učitelka Martina Holečková se k vulgárním výrazům ve třídě staví nekompromisně: "Běž si vypláchnout pusinku", říká svým druhákům.

FOTO: Petr Hloušek, Právo

Dělají, že nic neslyší

Na prvním stupni se dá s dětmi ještě jakž takž pracovat a získat je na svou stranu, ale s nástupem puberty už se vulgární slovník rozjede naplno a autorita učitele se otřásá v základech. „U nás se menší děti s těmi staršími potkávají jenom v jídelně, ale i tak stihnou mnohé zachytit. Zvlášť na některá slova mají velkého pamatováka,“ podotýká Martina Holečková a její kolegyně od prvňáků Eva Kočová rezignovaně dodává: „Na druhém stupni, kdy začnou poznávat další tělesné otvory a části těla, už s nimi učitelé mnoho nepořídí. Někdy dokonce dělají, že nic neslyší. Bojí se, že je žák pošle někam, protože kdo je sprostější, ten přece vyhrává.“ V posledních letech se do velké krize dostává slovník pubertálních dívek, nad kterým se dokonce pohoršují i jejich vrstevníci.

Stačí si poslechnout hlouček studentek v tramvaji. „Můj dvacetiletý syn má problém vybrat si dívku, která by nebyla vulgární. Holky si myslí, že jsou tím zajímavé, ale kluci se od nich naopak odvracejí,“ myslí si Eva Kočová, která u děvčat pozoruje i narůstající fyzickou agresivitu.

„Mám ve třídě holčičku, která do ostatních buší pěstmi. Není to žádné holčičí plácání. Říkám: Co nechceš, aby dělali tobě, nedělej ostatním. Ale u někoho nezabírá nic a dál startuje na první našlápnutí.“ Agresivita se často týká jedináčků, kterých stále přibývá. Doma jsou za vychvalovanou a opečovávanou hvězdu, ale když přijdou do kolektivu i šikovnějších dětí, nemají najednou čím vyniknout. Kdo se s tím nedokáže vyrovnat, sáhne často ke sprosťárnám a násilí, aby se aspoň v něčem prosadil a získal si pozornost ostatních.

Eva Kočová, která učí prvňáky, si stěžuje, že víc práce než s dětmi je kolikrát s jejich rodiči.

Eva Kočová, která učí prvňáky, si stěžuje, že víc práce než s dětmi je kolikrát s jejich rodiči.

FOTO: Petr Hloušek, Právo

„Když se s dítětem stane prudká změna, tak je třeba zpozornět, protože je možné, že něco těžce prožívá a neumí jinak vyjádřit, aby si ho někdo všiml,“ upozorňuje Radka Fialová, terapeutka z pražské Základní školy pro žáky se specifickými poruchami chování. Pokud ale rodiče zapátrají v paměti, možná si nakonec vzpomenou na bodrého strýčka nebo tetičku, kteří v legraci dítko nevhodnými výrazy nakazili.

„Stačí, když někdo vtipný z rodiny prohlásí: Jaká je babička? No blbá! A všichni se tomu smějí. Dítěti, které si takovou situaci zafixuje, se pak těžko vysvětluje, že to pokaždé není legrace,“ dodává terapeutka.

Rodiče všechno popřou

Kdo by chtěl dítěti za příliv sprostých slov nafackovat nebo vynadat, měl by si to rozmyslet, aby nevyvolal vlnu dalších negativních emocí. Na kluky a holky s poruchami chování, kteří mohou mít k vulgaritě ještě větší sklony, platí spíše pozitivní motivace. „U nás za každou povedenou hodinu rozdáváme smajlíky, protože většina dětí reaguje lépe na odměnu než na trest,“ podotýká Radka Fialová.

Rodičům, jejichž potomci se nemůžou některých výrazů zbavit, doporučuje kromě nekonečného vysvětlování a přednášek o slušném chování dítě obdarovat sladkostí nebo návštěvou zoo, když se celý den či týden obejde bez vulgarismů. Především by si však měli sáhnout do svědomí, jestli svým dětem nejdou příkladem. „Rodiče se dušují, že takhle doma nemluví, a diví se, kde k tomu jejich dítě přišlo. Jenže pak je na zastávce slyším, jak synovi nadávají: Ty debile, počkej, já ti rozbiju držku.“

Terapeutka Radka Fialová se někdy nestačí divit, jak rodiče mluví na své děti.

Terapeutka Radka Fialová se někdy nestačí divit, jak rodiče mluví na své děti.

FOTO: Petr Hloušek, Právo

Když se ve Sněmovně zdvihají prostředníčky a poslanci se vzájemně posílají do blázince, jak to asi vypadá v českých rodinách? Zkušenosti pedagogů ukazují, že hrubne i slovník rodičů. Jak pak můžou po dítěti vyžadovat, aby mluvilo slušně? „Většinou jde o sociálně slabší rodiny, kde se děti s rodiči dokonce pohybují po hospodách. Jeden chlapeček nám pravidelně vypráví, jak táta přijde domů opilý, nadává a tříská nábytkem,“ přibližuje situaci v některých rodinách učitelka druháků Martina Holečková.

Rozhovor s rodiči však zpravidla nikam nevede. „Před výchovnou komisí všechno popřou a ještě mě obviní z křivého nařčení,“ přidává svou zkušenost s rodiči svých žáků Eva Kočová. „Vzápětí se ale sami usvědčí, když přede mnou začnou dítětem vztekle smýkat po chodníku a spustí na něj taková slova, která bych se styděla vyslovit. Mnohdy si říkám, že v porovnání s nimi je jejich potomek vlastně úžasný. Stává se, že dítě doma tátu s mámou napomíná, aby tak nemluvili, a my doufáme, že se v tu chvíli rodiče trošku zastydí.“

Kdo zná kůzlátka?

Část viny dávají odborníci i médiím, zvlášť televizi, kde je možné se i v odpoledních hodinách lecčemu neslušnému přiučit. Místo aby se menší děti dívaly na klasické pohádky, sledují seriál Simpsonovi, ze kterého dávají k dobru různé hlášky.

„S hrůzou jsem zjistila, že jenom čtyři prvňáci z třiadvaceti znali pohádku O sedmi kůzlátkách. Rodiče na děti zkrátka nemají čas. Buď jsou do večera v práci, anebo se jim nechtějí věnovat a radši je nechají na počítači hrát střílečky pro věkovou kategorii osmnáct plus. Kluk se pak vytahuje, že zabil sto padesát lidí a jednomu tekl mozek po zdi,“ doplňuje další postřeh učitelka Kočová.

Mluva pubertálních dívek začíná být nejen podle odborníků kapitola sama o sobě. Myslí si, že jsou zajímavé, ale svým slovníkem okolí spíš odpuzují.

Mluva pubertálních dívek začíná být nejen podle odborníků kapitola sama o sobě. Myslí si, že jsou zajímavé, ale svým slovníkem okolí spíš odpuzují.

FOTO: fotobanka Profimedia

Expert na děti s poruchami chování Miloslav Čedík upozorňuje, že děti mohou k vulgaritám někdy dohnat svým netaktním chováním sami dospělí. Vzpomíná v této souvislosti na čtrnáctiletou dívku, která žila jenom s matkou a většinu času trávila na ulici se staršími lidmi. „V rámci terapeutické skupiny ve středisku výchovné péče jsme vyrazili na víkendový pobyt a já jsem si v autobuse všiml, že má výrazně velká chodidla. Nedal jsem si pozor na pusu a prohodil jsem v této souvislosti nepatřičnou poznámku, i když jsem věděl, že v tomhle věku lidem na vzhledu obzvlášť záleží.

Dívka obratem reagovala: A ty máš zase malýho č....a. V tu chvíli jsem si uvědomil, že se jenom bránila a že chyba byla ve mně. Omluvil jsem se jí a vzal to jako téma pro komunitní práci. Zároveň jsem ji upozornil, že není vhodné na otevřené scéně používat takové expresívní výrazy, protože náš řidič tím byl naprosto ohromený.

Když budeme s dětmi jednat korektně, můžeme očekávat, že stejně se budou chovat k nám,“ neztrácí naději speciální pedagog Miloslav Čedík.