Protože matka bydlí na ubytovně, pracuje dlouho do noci a nemá kolem sebe nikoho z rodiny, nezbylo jí nic jiného než přihlásit svého syna do internátní mateřinky Na Lánech v Michli. Obdobná zařízení, která pohlídají malé caparty i přes noc, působí v metropoli ještě dvě.

Instituce, která letos v prosinci slaví šedesát let, se tímto způsobem stará o sedmnáct dětí ze čtvrté městské části. Ne všechny tam ale pobývají od pondělí do pátku. Někteří rodiče noční provoz využijí, jen když musí do práce.

„Maminka pracuje jako zdravotní sestra, je sama s dítětem, když pracuje, nechá ho u nás přespat, dopoledne si ho vyzvedne,“ uvádí jednu z možností vedoucí učitelka Alena Rollová. Někdy se ale stává, že si rodiče svého potomka v pátek večer odvedou a místo toho, aby si přes víkend užili jeden druhého, odešlou ho třeba k tetě nebo ke kamarádce. Internátní mateřská školka stojí 1500 měsíčně a slouží i rodičům, kteří pocházejí z tzv. sociokulturně znevýhodněného prostředí. Učitelky se setkaly třeba s dětmi, jejichž rodiče seděli ve vězení, berou drogy anebo je v ojedinělých případech dokonce zneužívali. Mnohým je nakonec ve školce přes týden líp než doma.

„Je to smutné, ale je to tak,“ povzdechla si Rollová, které prý docela dlouho trvalo, než si na zdejší režim zvykla. Na vlastní kůži zažila, že někteří malí školáčkové dokonce ani nechtěli jít v pátek domů. Že nemají harmonické zázemí, se samozřejmě nezřídka projevuje na jejich chování.

Učitelky mívají těžkou práci

„Kolikrát je složitější domluvit se s jejich rodiči,“ konstatovala Libuše Tomanová, ředitelka sousední mateřinky V Zápolí, pod níž tato internátní spadá. Psycholog Karel Humhal považuje internátní školku za krajní řešení, protože pro malé děti je z hlediska vývoje velmi důležitý trvalý kontakt především s matkou.

„Ovšem v některých případech může být péče ve školce nakonec přínosnější než v rodině,“ nevyloučil. Na první pohled se přízemní školka mezi rodinnými vilami neliší od běžného zařízení. „Snad jen počtem dětí,“ upozornila vedoucí učitelka. Každou třídu může navštěvovat maximálně dvacet žáčků, což je méně než v denních školkách. Je jim od tří do sedmi let a vedle Čechů se tu schází pět jiných národností. Do budovy se vejdou dvě třídy s názvem Jablíčka a Hruštičky. „Jsme taková větší rodinná vila s více dětmi,“ usmívá se Tomanová.

Každá třída má svoji ložnici, kde stojí patnáct dřevěných postýlek s ustlanými peřinami s modrým a žlutým povlečením. Samozřejmě v koupelně nechybí sprchový kout. „Mně se tu moc líbí,“ hlásí nejmladší žačka, tříletá Anežka, a chlubí se velkým plyšovým koněm. Některé děti chodí po obědě domů, jiné zůstávají třeba ještě na večeři, většinou teplou, aby se rodiče nezdržovali vařením.

V 17 hodin přichází asistentka, která pomáhá s jídlem, pak děti osprchuje, vyčistí zoubky. Podívají se společně na večerníček, poslechnou si pohádku a uléhají do postýlek. V devět přichází noční asistentka, která bdí nad nerušeným spánkem.