Marek Daniel: Havlovskou mimiku v tváři nemám

Připravuju se tak, že jsem si domluvil setkání se sochařem Jaroslavem Rónou a kolegyní Zuzkou Stivínovou, kteří se s panem prezidentem Havlem dobře znali. Takže si budu informace shánět spíš na kamarádské než oficiální bázi.

Nejste první, kdo se mě na to ptá. Jednou jsem si to ve vaně zkoušel a přišlo mi to trochu blbý. Takže ještě nevím.

Svazující to do jisté míry je. Co s tím ale teď mám dělat? Hlavu si s tím budu dělat až 13. října, kdy mám první natáčecí den. Naznačil jsem režiséru Robertu Sedláčkovi, jak k té roli budu přistupovat, jemu se to líbilo a to je zatím všechno.

Podíváte-li se na fotky Václava Havla z mladších let, vyzařuje pozitivní energii, v očích má téměř klukovské jiskry. Když se sebe podívám do zrcadla, tak určitě takovou havlovskou mimiku v tváři nemám.

Nicméně se budu snažit dostat se do stavu, abych měl v očích stejné jiskry a abych měl za jakkoli vážným výrazem ve tváři úsměv. Musím to najít v Markovi Danielovi a použít to pro roli Václava Havla. Nechci to hrát tak, abych se co nejvíc vizuálně a zvukově podobal Václavu Havlovi. To je práce pro maskéra.

Rozhodli jsme se pro knír a paruku.

Je to srovnatelné s tím, když jsme při natáčení Protektora hledali, jakým způsobem budeme mluviti v rozhlase českém v době protektorátu - aby to nebyla parodie, ale zároveň to evokovalo dikci starých rozhlasáků.

U Václava Havla to bude samozřejmě těžší v tom, že si všichni pamatují, jak vypadal, jak mluvil. Určitě se najde spousta lidí, kteří tím budou zhnusení, na druhé straně je spousta lidí, kteří mi věří. Každopádně se na to těším.

Ano, při zkouškách jeho hry Odcházení v divadle Archa. Byl už v té době hodně slabý, mluvil strašně potichu. Bylo na něm ale vidět, jak se v divadelním prostředí cítí dobře.

Občas si dal - aby to Dáša neviděla - něco zakázaného, třeba vlašák s rohlíkem, pivko anebo malého panáčka. Bylo to zvláštní a milé setkání, ale pro tu roli mi moc nepomůže, protože budeme točit rok 1977, kdy byl stejně starý jako teď já, a pak rok 1989.

Dobře se známe z Dejvického divadla i z improvizačních představení s Jaroslavem Duškem, máme podobný smysl pro humor, takže se na to hodně těším. Hlavně jsem zvědavý, co to s námi udělá, až jeden druhého uvidíme v masce Havla a Klause.

Byl, protože jsme pak s Janou Plodkovou, která mi hrála manželku, přestali mít práci. Přišly dva roky paběrkování. Asi si všichni mysleli, že nemáme čas. Úspěch byl po zásluze potrestán.

Prošel jsem spoustu dokumentů a rozhlasových záznamů, podařilo se mi nahlédnout, jak ta doba byla hrozná a jak by nikdo nedokázal odhadnout, jak by se zachoval. Půl roku jsem taky usilovně sportoval a učil jsem se kvůli jedné scéně jezdit na skifu.

Že bych se úplně do své postavy propadl, to jsem nikdy moc nepěstoval. Měl jsem naprostou důvěru v režiséra Marka Najbrta. I tam, kde bych to třeba dělal jinak.

Na přijímačky na JAMU jsem se naučil Shakespearův sonet, který umím dodneška nazpaměť, a uplatnil jsem ho snad v patnácti scénkách.

Určitě někam, kam nepatří.

Hraju takového ambiciózního trhače kulis a je mi v té roli dobře. Navíc se tam sešla výborná parta: na jevišti jsem s Josefem Poláškem, se kterým hrajeme dvacet let, a s Vandou Hybnerovou, s níž jsme hráli milenecký pár už v Divokých včelách. A je to i slušně zaplacené, což je vzhledem k tomu, že jsme poměrně početná rodina, taky důležité.

Mám vyženěného osmnáctiletého kluka a dvě vlastní děti: Maurickovi jsou čtyři, Lilince rok a půl.

Vystudovala na DAMU scénografii, živila se jako počítačový grafik, teď začala navrhovat věci pro malé děti.

Vůbec ne, je šťastná, že mám pořádnou práci, protože v opačném případě bývám dost protivný.

Trávil bych léto na plavbě. I když kdoví - kvůli povodním jsou vodní cesty hodně rozbité a zanesené, nedá se nikam pořádně doplout.

Mám dvě: šest a půl metru dlouhou kajutovou loď s motorem o síle dvaceti koňských sil. Můžou v ní přespat tři lidé. Druhá je veliká americká loď, ale na ní je ještě hodně práce a já na to nemám čas, takže bude trvat asi rok, než půjde na vodu. Je osm a půl metru dlouhá, mahagonová, má vestavěný dieselový motor z Mercedesu Benz.

Ve filmu Doblba jsem hrál bráchu Petra Čtvrtníčka, který už v té době byl členem klubu v jedné pražské loděnici. Říkal jsem mu, že by mě to zajímalo, a on si vzpomněl, že jeden kamarád v loděnici prodává boudu na loď. Byl jsem se tam podívat a druhý den jsem ji koupil. Předtím jsem jezdil na kánoi.

Absolvoval jsem od roku 2009, kdy se mi podařilo dát z různých vraků dohromady loď, tři dvoutýdenní výpravy: na střední Labe do Chvaletic, dvakrát jsme v opačném směru dojeli až na Lužnici.

Pohled z řeky nabízí úplně jinou perspektivu. I všelijaké ty moderní stavby v Praze vypadají z vody smysluplněji. Baví mě každé ráno vědět, kam dopluju, baví mě poznávat nová místa. Někdy bych rád se ženou a dětmi vyrazil do Francie nebo do Německa.

Spolu s Jakubem Žáčkem a Milošem Knorem chystáme divadelní pořad vycházející z principu Na stojáka. V Brně pokračujeme s Tomášem Matonohou, Pavlem Liškou a Josefem Poláškem s Komediografem. A dál se budu věnovat loutkovému divadlu Kabaret Československo, jehož jsem principálem.

V Brně před osmi lety z Pánského pěveckého sdružení extrémního folklóru Krása, který brzy oslaví 25 let, a dua polohluchých zpěvaček Sestry Medvědy - to je Marie Ludvíková a ředitelka Českého centra v Bratislavě Lenka Zogatová. Slovensko tam reprezentuje herec Richard Stanke.

Celé to vzniklo tak, že si jeden člen našeho pěveckého sdružení a milovník krásných věcí doktor Štěpán Rusín v bazaru koupil krásnou funkcionalistickou dětskou hračku, malinké sofa. Seděli jsme nad tím v baru a říkali, jak by bylo krásné, kdyby na téhle malinké sofa mohla sedět Krása… a už to jelo. Řekli jsme loutkáři Tondovi Maloňovi, aby nás vyřezal, já vyrobil malé loutkové divadlo a začali jsme vymýšlet.

Pro mě je zábava něco vyrábět - první dvě lodi jsem si taky udělal sám. Teď chystáme druhý díl Kabaretu Československo, protože ten první už hrajeme hodně dlouho. Děláme to z čisté radosti, jen já občas prudím, protože jsem principál.

Z Brna jsem odešel kvůli ženě a práci. Se ženou jsme se poznali před osmi lety na karlovarském festivalu a já se pak k ní přistěhoval. Z HaDivadla jsem odešel kvůli názorovým dramaturgickým neshodám. Taky jsem dostával zajímavou práci v Praze. Stejně bych se ale chtěl jednou do Brna vrátit.

Žil jsem tam od 19 let, prožil jsem tam bezvadný vysokoškolský život. Nejdřív mi Brno strašně vadilo - nářečím, mentalitou, byl jsem zvyklý na Prahu, pak jsem byl čtyři roky na průmyslovce ve Volyni. Časem jsem zjistil, jaké to je pro povalečské bohémy úžasné město, v mnoha ohledech zajímavější než Praha, kde nikdo nemá čas.

Když máte v Brně chmuru, nemusíte si s nikým domlouvat sraz, protože vyjdete do města a hned potkáte někoho, s kým máte chuť si sednout na kafe nebo na panáka. Sednete si v centru na tramvaj a za 20 minut jste u řeky nebo v lese. Ale hlavně jsem tam díky HaDivadlu potkal úžasné lidi z nejrůznějších oborů.

Měl jsem dva roky krizi, kdy jsem považoval všechno, co jsem vyplodil, za blbost. Myslel jsem si, že to už nebudu dělat, a Na stojáka jsem odmítal, ale ekonomické důvody mě přivedly zpátky. Vymyslel jsem tři scénky, všechny se chytly, to mě nakoplo.

Inspirují mě blbosti. Aby ze mě něco vypadlo, potřebuju tlak blížícího se termínu. Když mě tlačí čas, naskakují mi nápady na scénky. Obdivuji kluky, kteří se tam dostali konkursem a jedou v těch scénkách za sebe. Nám hercům by to asi nikdo nevěřil, a tak se maskujeme postavou - já mám ing. Hlaváčka.

Opravdu jsem před časem dostal od jedné televize nabídku na moderování soutěžního pořadu, ale přišel mi tak trapný, že jsem řekl, že bych to dělal jedině jako ing. Hlaváček. Už se neozvali.

Myslel jsem to doopravdy. Jako ing. Hlaváček můžu vzít fakt cokoli.

To jsem velmi vstřícný a disciplinovaný herec - stojí-li to za to. Když to nestojí za nic, tak si o mně ti, kvůli kterým musím hrát v pičovinách, myslí, že jsem pičus. A já se taky tak chovám.

Naštěstí se mi to už nestává.

Jsem. Jediné, co mě štve, je, že neumím pořádně odpočívat a uvolnit se. Neumím vypnout hlavu a přestat vymýšlet hovadiny.