Ateismus po česku aneb Co na to známé osobnosti

Podle mě český ateismus vznikl souhrnem různých faktorů. Vezměte si ohromné a nepoctivé přesuny majetků v letech 1620, 1918, 1939, 1945, 1948, 1989. Dopředu se vždy dostávali lidé bez morálních brzd, a tedy s vlažným přístupem ke křesťanským hodnotám – jako je například přikázání Nepokradeš. Přidejte k tomu padesát let totalitních režimů.

Pro nacionální i internacionální socialismus byla církev úhlavním nepřítelem. Zejména pro komunisty, kteří se podle mě v zásadě chovali jako církev. Svoji roli hraje asi i naše povaha a historická zkušenost – malý, slabý národ mezi dvěma silnými celky se uchyluje ke skepsi, humoru a nedůvěře.

Přidejte k tomu striktně materialistickou výchovu v posledních padesáti letech. Církve u nás jaksi nedokázaly reagovat na své okolí a současnou situaci tak, aby jejich učení bylo atraktivní a alternativní ke státní ideologii. Jak se jmenovala ta organizace kněží kolaborující s komunistickým režimem? Pacem in terris?

V posledních dvaceti letech se postoje k církvi nezměnily. Jinými slovy, proč bych já, ateista, měl měnit svůj vztah k církvím jako k institucím, když na nich nevidím nic atraktivního, smysluplného, tolerantního, prospěšného a moderního?

Nemám strach z neznámého, který byl dříve významným náborářem církví. Vím, jak vzniká blesk, tím pádem se nebojím bouřky. Přesto respektuji základní morální křesťanské hodnoty, intuitivně a ihned rozeznám dobré a špatné, správné a nesprávné, poctivé a nepoctivé. Z mnoha zkušeností vím, že tímto se dost liším od mnohých věřících.

Myslím, že máme stejné duchovní potřeby jako příslušníci jiných národů. Lišíme se neochotou tyto potřeby deklarovat, připouštět si je, promyslet je a mluvit o nich s druhými (například v církvi). Takový postoj souvisí zřejmě s naší historickou zkušeností – s dobou pobělohorskou, kdy tato tematika neoplývala svobodou a bezpečím, i se čtyřiceti lety totality.

Připadá nám výhodné ničím nevyčnívat. Leckterý věřící tak přiznává svou víru téměř omluvně a ten, kdo si říká ateista (spíše je to však agnostik), zase třeba před farářkou uznává, že „nad námi něco je“. Otázkou je, zda je takové držení „středových“ pozic příznakem národní strategičnosti a úcty k přesvědčení druhého, nebo to spíše svědčí o hodnotové nepevnosti a odporu k tomu, co by nás mohlo i něco stát – například členství v církvi.

Nikdo z nás není z podstaty ateista, to je mýtus, představa, která skončí nejdéle s probuzením, respektive se smrtí každého z nás. Energie, podstata existence, je všudypřítomná, jsme součástí celku, planety, sluneční soustavy, vesmíru a dalších entit. Je nemožné vyjmout z této čarokrásné hry byť jediného člověka, tzv. ateistu.

Čtyři dohody, Chatrč, Život po životě, Mnich, který prodal své ferrari, Cesta pokojného bojovníka, Cesta, Alchymista a mohl bych jmenovat desítky dalších knih, které jsou u nás bestsellery. Nejsou o buddhismu, křesťanství, islámu. Každý jdeme svou cestou, hledáme boha, architekta, energii, sami sebe. Všechno nemusí mít vždy svou nálepku konkrétní víry, a lidé stejně hledají. Jde o osobní cestu, probuzení. Myslím, že Češi nejsou velcí ateisté. Ale i ateismus je nakonec svým způsobem víra.

Například Ježíš Kristus se nikdy nesnažil ukázat novou cestu s cílem, aby třeba vzniklo křesťanství, církve, instituce, krvavé křížové výpravy, aby proběhla conquista, vyhlazovaní indiánů, domorodých obyvatel pod záštitou křesťanství. Češi nikdy neinklinovali k explicitnímu násilí, tvrdému řádu, třeba právě díky této minulosti mají takový vztah k církvi, institucializaci. Kdo ví. Myslím, že Češi hledají jiné cesty, a myslím, že je to dobře, ale je jedno, kudy k cíli dojdeme, jestli skrz církve, víry, ateismus či osobní poznání.

I když nejsou lidé vedeni k víře, někdy se k ní stejně obracejí v těžkých chvílích. Pokud mluvím o sobě, sama jsem si na dno tak trochu sáhla, ale zůstala jsem nevěřící. Musím však říct, že lidem, kteří v sobě mají víru, malinko závidím, myslím, že v sobě mají jakýsi klid, a duchovní věci mě přitahují.

I v mém okolí mám samozřejmě přátele a známé, kteří prošli velice těžkými životními situacemi, kdy se nějakým způsobem setkali se smrtí, a některým víra v boha opravdu pomohla. Mým známým se narodilo dítě, které bylo hned po porodu nemocné. Věděli, že o něj za nějakou dobu přijdou. Víra v něco, co přijde po životě, jim pomohla vydržet celou situaci a vyrovnat se s něčím tak obtížným.

Pod pojmem ateista se skrývá téměř stejně pestrá škála odlišných postojů jako pod pojmem věřící. Od ateisty – člověka, který věří, že není bůh a má odpor vůči víře – bychom měli rozlišit nevěřícího, který prostě nemá dar víry, ale proti víře – věřícím nic nemá. Agnostik je přesvědčen, že otázka existence boha je rozumově nerozhodnutelná. Apateistovi jsou všechny nábožensko-filozofické otázky lhostejné. Něcista tvrdí, že v Boha sice nevěří, ale „něco nad námi musí být“.

Nakonec je náboženský analfabet, který sice může mít razantní názory na náboženství, ale tyto názory nejsou kryty žádnou odbornou znalostí ani vlastní zkušeností. Obávám se, že u nás je dnes nejvíc těchto náboženských analfabetů s různou mírou předsudků. Hned za nimi jsou něcisté, v podstatě duchovně hledající lidé, kteří mezi náboženskými institucemi nenašli tu pro sebe srozumitelnou.

Největší počet českých ateistů odmítá takovou představu o bohu, náboženství a církvích, kterou si sami vytvořili, anebo převzali z okolí. (Těm jako teolog musím často říci: Zaplať pánbůh, že v takového boha nevěříš – v takového, jak si ho představuješ, nevěřím ani já!)

A pak teprve může začít nějaký smysluplný dialog – pokud je to čestný dialog o víře a spiritualitě, ne o restitucích církevního majetku. Tyto věci také mnoha lidem u nás neprávem splývají.

Ateisticky smýšlející národ určitě nejsme. Ateismus vyžaduje určitou fundovanost. Přinejmenším znalost náboženských ideologií, vůči nimž se vymezuje. Což, ruku na srdce, v naší mírné a klidné české kotlince opravdu nehrozí. Pokud ale budeme soutěžit v bezvěrectví, pak máme titul mistrů světa v kapse a široko daleko nám nikdo na paty šlapat nebude.

Myslím, že to je dáno českou povahou a historií. Tím základním rysem české povahy (teď cituji Benjamina Kurase) je snaha o dosažení pohody s vynaložením co nejmenšího úsilí. Dosažená pohoda pak není zdaleka ideálem, ale kompromisem mezi tím, čeho bychom mohli dosáhnout, kdybychom chtěli, ale čeho nedosáhneme, protože se nám nechce namáhat. Akorát proti buddhistům, které takový postoj osvobozuje, nás to naplní neskutečnou závistí vůči těm, co se namáhají.

A teď k té historii. Když bylo pohodlnější rozmetat modly a přijmout křesťanství, šlo to jako po másle. Když už lpění na katolické víře začalo být o hubu, stal se z nás ten nejprotestantnější stát na světě. Před bitvou na Bílé hoře se hlásilo k protestanským církvím 85 procent obyvatel. A hádejte, kolik se jich hlásilo ke katolické víře po skončení třicetileté války? Bingo, 85 procent! Pak už to šlo s vírou u nás čím dál tím víc s kopce. Toleranční patent byl totiž jasným signálem, že vrchnosti je náboženská horlivost občanů celkem šumák.

A vrchnost, ta může s tou naší pohodou zatočit nejvíc. Za okupace jsme byli (až na kauzu atentátu na protektora) jeden z nejpohodovějších vazalů Říše. O pár let později se stalo to samé v růžovém, pro změnu ve vztahu k Sovětskému svazu. Po sametovce se čekalo, že vezmeme fary a kostely útokem, abychom si tu absenci vynahradili – a nic. Postupně přestalo chodit do kostela i těch pár dobrodruhů, co to dělali, aby dožrali bolševika.

Na druhé straně je celkový postoj důkaz určité, byť ne zcela uvědomělé, statečnosti a individuální nezlomnosti. Nepřenášíme naši zodpovědnost na nějakou vyšší moc. Nemáme potřebu se slučovat ve jménu strachu z toho, co přijde, až nám ta pohoda skončí. Prostě skončí a hotovo.