„Chci spojovat lidi na základě věcí, které je rozdělují, vyvést je ze sociální izolace a stereotypů,“ říká. Její projekty dávno přesáhly rámec klasického umění, letos za ně získala ocenění Architekt roku, sama sebe však považuje spíš za architektku mezilidských vztahů.

Mimo jiné přesunula moravskou vesnici do Londýna a naopak, svérázně sblížila obyvatele sídliště nebo k nám pozvala 25 000 Ukrajinců z města Slavutyč. Velkou výzvou jsou pro ni i Vánoce. Při osobním setkání působí usměvavá brunetka nenápadně a nevtíravě. Zároveň vytrvale. Dar přirozené komunikace zkombinovaný s odvahou zaměřuje různými směry.

Jak se vám daří aktivovat a zapojovat lidi?

Obcházím je osobně, v žertu říkám, že používám způsob jehovistů nebo kněží. Chodím, zvoním, mluvím. Je to jediná metoda, která funguje zaručeně – osobní kontakt. Dopisy nebo maily nefungují, důvěra se musí vzbudit v přímém kontaktu. Což je nejpracnější. Ale i tak lidi občas reagují nevraživě, myslí si, že jim jdu jako „šmejdi“ nabízet hrnce, už na mě poštvali psa i namířili zbraň. Na rozdíl od sociologů pro mne odmítnutí neznamená ukončení spolupráce, ale motivaci pokračovat. Zítra, jinak. Jsem v tom urputná.

Obyvatele sídliště jste sbližovala i tak, že jste jim poslala vzájemně dárky, že?

Reagovala jsem na revitalizaci líšeňského sídliště – stalo se pestrobarevným, každý pes jiná ves, ale na vztahy to nemělo žádný vliv. Tak jsem vytvořila plátno s motivem místních panelových domů a nechala z něj ušít košile, které jsem rozeslala vždy vzájemně dvěma neznámým rodinám.

K tomu jsem musela obejít tajně celé sídliště a sepsat 20 tisíc jmen a adres. Měsíc poté jsem všechny sezvala s vysvětlením do Moravské galerie, aby se poznali osobně. Část přišla a reakce byly různé. Od přátelství, jedna dvojice se dokonce po čase vzala, až po vztek, kdy si šli stěžovat na radnici. Ale oba společně, takže to byl vlastně taky úspěch.

Dojal mě váš nápad vrátit do života vlastní babičku!

Impulsem bylo, když se babička rozhodla skončit v sedmdesáti s aktivním životem a stáhla se do pasivity. Na všechno říkala: Je to jedno. Proto jsem se rozhodla s tím něco udělat.

Jednou jsem se ptala táty, jak vypadá okružní pila – a on řekl, ať se zeptám babičky, která pracovala 33 let v železářství. Ta okamžitě pilu nakreslila ve třech velikostech i s cenami. A mě napadlo zrekonstruovat s ní celou nabídku jejího obchodu – během dalších tří let se to podařilo a babička měla pěkně činorodý závěr života. Vznikla z toho i kniha Je to jedno.

Tím to ale neskončilo, po babičce zůstal truchlící pes, a tak jsem vymýšlela aktivity i pro něj. V podstatě žil stejným rytmem jako ona, proto jsme mu po její smrti při jídle pouštěli rádio a televizi, nechávali jsme v noci rozsvíceno, otvírali okna jako babička… a pes začal opět fungovat. Rodiče se za to ale zpočátku styděli, takže jsem to moc nezveřejňovala.

Akce Bezdomovec. Kateřina v kabátě ze salámových slupek.

Akce Bezdomovec. Kateřina v kabátě ze salámových slupek.

FOTO: archív Kateřiny Šedé

Naopak, je to skvělý způsob, určitě někoho inspiruje!

Když za další tři roky zemřel i pes, moje druhá babička řešila, proč ta první je vidět a ona, která byla mnohem podnikavější (dělala jeřábnici a dřela na zahradě), ne. Jednou jsem slyšela, jak krkolomně vypráví mé dceři pohádku. Navrhla jsem, ať raději mluví o svém životě a vytvoří pro Julii dětskou knihu právě o něm. Výsledek s názvem Normální život (i s jejími ilustracemi) je moc zajímavý.

Babička byla celý život v KSČ a dobu před rokem 1989 považuje za lepší než současnost, popisuje dějiny opačně než soudobé učebnice. Je to absurdní, ale myslím, že prezentuje pohled řady babiček. V závěru dává Julii rady do života, jak se chovat, vybrat manžela… Každopádně v mé dceři vzbuzuje spoustu otázek, což je dobře. A všechny nás to sbližuje.

Další osobní akce se jmenovala Mami, dívej se na mě?

Absolvovala jsem ji s bývalým manželem, současným manželem a mojí první dcerou. S režisérem Vítem Klusákem jsem se rozvedla, když bylo Julii pár měsíců. Čtyři roky jsme se vůbec neviděli, dítě mu předávala maminka, já nebyla schopná se mu podívat do očí.

Když jsem pak jela s druhým mužem Davidem na stipendium do Říma, napadlo mě (snad proto, že všechny cesty vedou do Říma) zkusit to zlomit. Tak jsem pozvala i Víta a tři dny jsme dělali jen to, co chtěla Julie. A bylo to hrozné, pro mě osobně nejhorší projekt, musela jsem hlavně překonat sama sebe. Chlapi byli taky vystresovaní. Julie si to ale užila, neustále nás komandovala, třeba nechala Víta s Davidem tančit, společně jsme si dali zmrzlinu, šli jí koupit šaty pro Sněhurku… a ona si z toho natočila film. Katarze proběhla – a výsledkem jsou fajn vztahy všech zúčastněných. Film neřeší, kdo za co může, všechny strany udělaly vstřícný krok – a to je hlavní.

Jaký je váš druhý manžel?

Senzační, dostala jsem ho za odměnu. Momentálně je na mateřské s naší dvouletou Edit a pracuje jako můj asistent. Je naštěstí z úplně jiné branže, když jsme se potkali, dělal vedoucího v jedné firmě. Ozval se, že o mně četl článek a líbí se mu, co podnikám, jestli by se mohl na pár věcí zeptat. Chvíli jsme si jen psali…

Moc mi pomáhá, akce řeší po produkční stránce, což je obrovská úleva. To je jeden z důvodů, že dokážu fungovat i s Vítem. Když žena zůstane sama s dítětem, často bohužel zahořkne. Zázemí je strašně důležité i pro mé projekty, mám daleko víc energie je realizovat.

Akce Bezdomovec - inspirace Kateřiny

Akce Bezdomovec - inspirace Kateřiny

FOTO: archív Kateřiny Šedé

Jak byste vůbec své zdánlivě bláznivé nápady charakterizovala, co je jádrem, cílem?

Motivací je víc, 99 procent akcí ve společnosti je založeno na tom, co lidi spojuje – různé koníčky, přátelé, tradiční svátky. Já chci naopak propojit komunity přes něco, co je rozděluje.

Často si to lidé sami postaví, třeba plot mezi domy. A irituje je, když jim někdo radí, aby to překonávali. Existují lokality, vesnice, kam se lidi stěhují proto, že nechtějí s nikým mluvit, vést společenský život. Nevím, zda je to nový trend, dřív byly místem pro anonymitu paneláky. Mě daleko víc zajímá veřejný život než veřejný prostor – mám na rozdíl od řady architektů pocit, že pro lidi je důležitější, co se na chodníku odehrává, než jak vlastně vypadá.

Vaším nepřítelem je i virtuální prostor!

Určitě. Člověk vidí svět skrz sítě a nic z reality mu nepřipadá dostatečně atraktivní, sousedi jsou si čím dál vzdálenější. Mým velkým cílem je vybudit lidi k aktivitě i bez toho, že by se veřejný prostor změnil.

Není třeba postavit do středu obce bazén nebo kulturák, jen to vyžaduje daleko víc práce. Dnes tyhle věci organizují politici na radnicích a myslí si, že to dokáže každý. Je to stejné jako s fotografováním: od chvíle, kdy má každý foťák v mobilu, věří, že je fotograf.

Co přesně obnáší vaše poslední akce, pozvání Ukrajinců?

Před třemi lety mě oslovil člověk, který ve Slavutyči, vzniklém pro obyvatele města Pripjat po jaderné havárii v Černobylu, založil festival dokumentárních filmů. S tím, že místní jsou pasívní a zda bych je nedokázala zaktivizovat. Město jsem původně neznala a po průzkumu jsem byla překvapená, jak lidi stále čekají, co se stane, nikdo nevěří, že by sám mohl něco změnit.

Napadlo mě vytvořit nějaký rekord, kterým by se Slavutyč zapsal do Guinnessovy knihy rekordů. Je sice plná nesmyslů – ale mohlo by to místní probudit k něčemu smysluplnému. Takže jsem vyhlásila soutěž o nejlepší návrh rekordu, přišlo jich 800, jenže skoro žádný nedával smysl: vylezeme na střechy, vypustíme balónky…

Nikoho nenapadlo udělat společně užitečnou věc, založit třeba v místě trpícím nezaměstnaností novou firmu. Jeden člověk navrhl vyměnit dvě vzdálená města, ale další oponovali, že je to nesmysl, protože nemají víza…

Made in Slavutyč. Svatba s hosty z Ukrajiny

Made in Slavutyč. Svatba s hosty z Ukrajiny

FOTO: archív Kateřiny Šedé

Tak jste navrhla hromadné podání žádostí o vízum?

To vyplynulo z jejich debaty a já se toho ujala. Pozvala jsem neoficiálně všech 25 000 obyvatel do České republiky a určila, že z každé stovky zúčastněných pozvu jednoho oficiálně a uhradím mu náklady na pobyt. Nakonec do Brna přijelo v říjnu 50 obyvatel Slavutyče a mimo jiné jsem je pozvala na svatbu v ukrajinském stylu, kterou jsem pro ně zorganizovala s českou dvojicí novomanželů. Zda dojde k zápisu do té Guinnessovky, teprve uvidíme. Hlavním cílem není hromadně vycestovat, ale vůbec něco takového podniknout.

Musela jste být svérázná už jako dítě!

Odmala jsem se zabývala tím, co můžeme dělat na ulici, na co si budeme hrát. Na otázku, čím chci být, jsem odpovídala: ředitelka. Čehokoliv. Vždycky jsem rozhodovala, kdo bude mít jakou roli, víc mě zajímalo, co budou dělat po škole moji spolužáci než já sama. Trochu absurdní. A od sedmnácti jsem chtěla založit vlastní vesnici, snad se to jednou podaří!

Bydlím na periferii Brna v Líšni, to místo mám ráda a zároveň mi leze na nervy, čímž mě neustále motivuje a logicky odtud vzešla řada mých témat. Takže vlastně dělám celý život totéž: snažím se netradičním způsobem spojit ty, kteří by se za normálních okolností vůbec nepotkali. V okamžiku, kdy se to stane, můžu klidně zmizet.

Výtvarné geny jste v rodině neměla?

Ne. Maminka je vyučená prodavačka, táta elektromechanik a doma panovala skvělá harmonie, což mě hodně ovlivnilo. Ráda jsem kreslila, to ano, a protože jsem netušila, že existuje něco jako akční nebo konceptuální umění, vybrala jsem si grafiku, dokonce i na AVU. Profesor Vladimír Kokolia, který mě vedl, byl velmi otevřený a já si mohla víceméně dělat, co jsem chtěla – pracovat s lidmi v terénu, všímat si, co kolem nás, ve veřejném prostoru, schází. Když viděl výsledky, nechal mě samostatně pokračovat na věcech, které mě zajímaly.

Od nevidím do nevidím. Bedřichovice v Londýně a naopak

Od nevidím do nevidím. Bedřichovice v Londýně a naopak

FOTO: archív Kateřiny Šedé

První projekt byl Bezdomovec?

Ano. V prváku jsme měli nakreslit dokonalou studii člověka, já s tím strašně bojovala, měla jsem pocit, že ji kresbou nevytvořím. Náhodou jsem tehdy objevila muže živícího se slupkami od salámů. Nechala jsem se jako součást studia zaměstnat v supermarketu a z těch slupek jsem mu vyrobila předměty denní potřeby, které mu chyběly – pásek, kabát, tašku, obal na knížku.

Chvíli je používal, ale pak je prodal do reklamy a koupil za ně zahradní domek. Byla jsem nešťastná a měla pocit, že se to nepovedlo. Dlouho jsem tvrdila, že ty věci skutečně nosí, až časem mi došlo, že to byl vlastně geniální výsledek. I u dalších projektů jsem těžce nesla negativní reakce.

Máte na mysli třeba experiment Nic tam není?

Přesně tak. Šlo o pokus sblížit lidi na vesnici pomocí stejných činností, chtěla jsem je přimět, aby jeden den společně nakoupili, zametali, obědvali… a nakonec se sešli v hospodě u piva. Rok jsem za nimi denně chodila, ale část byla velmi negativní, asi jsem jim nedokázala správně vysvětlit svůj záměr: ukázat normálnost, že i když u nich na vsi zdánlivě nic není, mohou se bavit věcmi, které je zatím moc nelákaly. Oslovila jsem taky řadu sponzorů, zda by poskytli na společný nákup potraviny zdarma, jenže lidi dostali strach, že je budu točit u nákupů za symbolických 50 haléřů.

Chyb jsem udělala víc, neuměla jsem ještě pracovat s tak velkým množstvím lidí. Pár dnů před akcí zavolal starosta, ať už nechodím, že do toho nejdou. Tak jsem je pozvala na poslední schůzku a poprosila, ať to zkusí, že je to jen hra. Teprve v tu chvíli zabrali – a starosta šel nakupovat jako první. Nakonec to dopadlo skvěle, což byla velká satisfakce. Dnes už mám víc zkušeností a jen tak něco mě neodradí.

Zaujala mě i další z vašich aktivit: Výstava za okny. Co jste vystavila vy?

Přemluvila jsem lidi v Líšni, aby vystavili za okny věci, z nichž mají radost a kterými se chtějí pochlubit sousedům. Aby vznikla taková nová galerie, o níž by vzájemně diskutovali. Nejdřív měli obavu z mnoha různých věcí, ale pak se začali vtipně předhánět – někdo lepil na okna dokonce peníze a zlaté řetízky a stala se z toho hezká uliční oslava. Já nevystavila nic, protože bydlím v domě se zahradou u lesa, kam se nikdo nedostane k oknu. Ale kdyby to šlo, asi bych vystavila své děti a manžela, na ně jsem opravdu pyšná.

Maďarsko - Zrcadlový vrch.

Maďarsko - Zrcadlový vrch

FOTO: archív Kateřiny Šedé

Největší projekt byl Od nevidím do nevidím, čili přenesení obce Bedřichovice do Londýna. Jak vás tohle napadlo?

To nebyl žádný okamžitý nápad. Přemýšlím o tématech dlouhodobě, různě je rozkresluju, postupně se vyvíjejí a na konci do sebe vše zapadne. Tehdy jsem hledala obec, která se ráno vyprázdní a lidi se vracejí z města až večer.

Bedřichovicemi jsem často projížděla a nikoho tam nepotkala, proto jsem je vybrala. Chtěla jsem od začátku založit v obci nový svátek (3. 9.), kdy by zůstávali doma a trávili ho nějakou netradiční formou nicnedělání. První rok jsem je přenesla do prostoru před londýnskou galerii Tate Modern včetně 80 obyvatel, byli tudíž zároveň na vesnici i ve městě, nemuseli nikam jezdit a mohli se potkávat u běžných činností. A na hranici fiktivní obce stálo 80 britských malířů, kteří měli za úkol malovat pohledy na Bedřichovice, které si nastudovali z fotografií.

Po návratu jsem zjistila, že se lidi rozdělili na ty, kdo jeli, a na ty, co zůstali doma. Další léta jsem proto pokračovala v Česku akcí Bedřichovice nad Temží a nakonec se změnilo i centrum obce, ožilo řadou londýnských reálií – jsou tam kopie laviček, telefonní budka, břízy, poledník, hřiště, patrový autobus. A jedeme dál, snad se začlení i další domy v londýnském stylu…

Praktický dotaz: Jak sháníte peníze? A uživíte se?

Uživit musím celou rodinu, ale rozhodně bych to nedoporučovala v rámci zbohatnutí. Peníze řeším na víc úrovních: sem tam prodám do muzea nějakou kresbu nebo instalaci, dělám přednášky a workshopy, občas vydám knihu a v poslední době mě lidi zvou do různých projektů a nabízejí honorář.

Třeba organizace IHME v Helsinkách zabývající se uměním ve veřejném prostoru. Každý rok vyberou a financují jednoho umělce ze světa, který pak může v klidu pracovat na svém záměru. Já tam vytvořila Tram Buskers‘ Tour, festival hudebníků v tramvajích. Sponzorkou je úžasná pětadevadesátiletá paní, která chce zůstat v anonymitě.

Potřebu sbližování lidí a bourání bariér asi pociťujeme nejvíc kolem Vánoc.

Já už tři roky chystám vánoční projekt, je to moje velké téma! To hraní v tramvajích jsem původně plánovala na advent, ale ve Finsku je tradice představit akci v březnu. Zároveň se přiznám, že jsem k Vánocům v současné podobě dost kritická. Takže přemýšlím, jak je změnit, co udělat, aby proběhla oslava jiným způsobem než čistě konzumním. Mělo by jít o takovou vánočně nevánoční akci. Letos se chystá aspoň kulturní vlak mezi Prahou a Drážďany, do kterého něco vymýšlím…

Co patří k vašim Vánocům, jak je prožíváte?

Tím, že mám dvě děti, jsou velmi klasické: ozdobený stromeček a pod ním dárky, salát s rybou nebo řízkem. Ale rozhodně neobcházíme tři dny všechny příbuzné. Vánoce a Velikonoce jsou problematické v tom, že lidi berou tradice jako nedotknutelné, bojí se něco měnit. Jenže tím, že moje specifikace je spolupracovat s lidmi, kteří nechtějí spolupracovat, mě lákají samozřejmě věci, které nejdou.

Musím být opatrná, aby to nebylo za hranou, a zároveň se ukázalo něco nového. Ještě nevím, co to bude. Je zajímavé, že snad nikdo z mojí sféry nepracuje s tímto tématem, stejně jako třeba s bohatými lidmi. Já se zabývala v Maďarsku nejmajetnější vrstvou celebrit, přitom neznám nikoho dalšího, koho by to zajímalo, aniž by vytvářel povrchní kritiku nebo výsměch. Když jdete pracovat s bezdomovcem, všichni to chápou, ale s boháčem? Proč, ti to přece nepotřebují…

Každej pes jiná ves

Každej pes jiná ves

FOTO: archív Kateřiny Šedé

A potřebují?

Potřebují to úplně stejně. Protože mají peníze, mají moc a možnost měnit společnost. Přitom mohou být stejně osamělí jako ti na druhém okraji. V Maďarsku mi pomohlo, že jsem nikoho neznala a nerozuměla jejich řeči, prostě jsem zazvonila u luxusních paláců na zvonky beze jména – a jednala se všemi stejně, ať byli jakkoliv slavní. Poprosila jsem, aby nakreslili výhled ze svého domu s tím, že bude následovat poznávací rodinná soutěž, kde budou mít za úkol najít jednotlivá místa a vše zapsat do speciální knihy. A všichni překvapeni mou drzostí spolupracovali. Někteří si vzali i volno v práci a rozdělili si úkoly: děti jezdily na kole, dospělí chodili pěšky, prarodiče v autě – a pečlivě hledali, přitom se poznali se sousedy…

Platí pořád, že vy sama nemáte řidičák, neumíte moc na počítači a nemáte žádné další záliby?

Je to skutečně tak! Koníčky žádné nehledám, ve své činnosti najdu všechno, co potřebuju. V současnosti je problém urvat si kousek času jen pro sebe. Ale děti mám proto, abych si je užila. Navíc se s nimi snažím pracovat, jsou inspirativní. Zrovna vymýšlíme, co dělat po příchodu ze školy. To je i důvod, proč neučím, jsem perfekcionista a veškerou energii bych nacpala do studentů. Takže jediné, co teď stíhám, jsou děti a práce. Až povyrostou, pořádně se vyspím, přečtu knížku, zajdu do lesa.

Vaše krédo je bourání hranic, ale děti potřebují opak – mantinely!?

To je moje velké téma, celý život s tím bojuju. Cokoliv udělají, přemýšlím, jak by se to dalo využít a nepotřebovalo zakázat. Naštěstí můj David tohle neřeší, má jasně nastavené hranice, co dětem povolí a co ne. Je fakt geniální, nevím, co bych si počala bez něj.

S manželem a dětmi, kteří také figurují v některých projektech

S manželem a dětmi, kteří také figurují v některých projektech.

FOTO: archív Kateřiny Šedé

Jak byste pojmenovala svoji profesi?

To, co dělám, není práce, ale životní styl. Nejvhodnější slovo mi přijde POVOLÁNÍ – že jsem k této činnosti byla povolaná. Myslím, že nejsem ani výtvarnice, ani režisérka, ani produkční. Když jsem získala Magnesii literu, mluvili o mně jako o publicistce nebo spisovatelce, pak jsem dostala ocenění Architekt roku, což tuplem nejsem. Možná sociální architektka, protože stavím mezilidské vztahy?

Definovala bych se asi tak, že dělám věci, v nichž mě nikdo nezastoupí. Jakmile vím, že to může udělat někdo jiný, z projektu odcházím.

Letos vám bude 40, kategorie „mladá nadějná“ se láme do „středního věku“. Jak to vnímáte?

Je fakt, že můj pohled se od dvacítky velmi změnil, taky díky dětem. Nastřádaly se mi zkušenosti, už si neberu věci, které mě zasahovaly a trápily, osobně. Vyrostla jsem v prostředí, kde se stále řešilo, co si myslí okolí. Dnes vím, že za většinou kritiky a zloby stojí frustrace a závist. Že mi takový člověk neříká, jaká je moje práce, ale jen to, jaký život sám žije. A je mi ho líto, že se nedokáže radovat.

Prozradíte nějaký svůj sen?

Sny by se neměly vyslovovat nahlas. Jsem ráda, když vidím, že moje práce má smysl. Ale když máte vyšší ambice, cítíte nenaplnění pořád. Jeden ze snů je změnit systém nebo vytvořit model, který bude trvale fungovat. Neříkám, že to bude nová Rubikova kostka, ale něco, co propojuje společnost, co lidi můžou používat a zároveň si předávat.