„Pokud nevyrazím v zimě do tepla, jsem až do léta ospalá. Letos mi to vyšlo v březnu, kdy jsem putovala už poněkolikáté po Africe,“ svěřuje se úvodem.

„Jsem takový flamendr, strašně ráda poznávám cizí krajiny, lidi, mentalitu, motám se mimo turistické resorty. Potřebuju mít vnitřní pocit, že objevuju z jiného úhlu než běžní turisté. Takže ne s cestovkami, ale ve dvou, ve třech s baťůžkem.“

Mívá jen předběžný plán, který se dost mění. „Bývá to velmi živelné, dobrodružné, adrenalinové. Zkrátka příjemné,“ směje se naplno. Tahle dáma dělá ostatně všechno živelně a naplno, nebojí se riskovat a neuznává kompromisy. Možná i proto jde životem volně, s muži se setkává, míjí… a pokračuje zase dál.

V hudební komedii Revival si s chutí zahrála nadšenou fanynku rockerů (s Mariánem Geišbergem, Bolkem Polívkou a Jenovéfou Bokovou).

V hudební komedii Revival si s chutí zahrála nadšenou fanynku rockerů (s Mariánem Geišbergem, Bolkem Polívkou a Jenovéfou Bokovou).

FOTO: Falcon

Pocit objevování

První velký výlet podnikla v době, kdy bylo její dceři třináct. Do té doby jezdila na dovolenou jen s ní. „Je to úžasné, ale otročíte dítěti a moc si neoddechnete. Takže jsem se zeptala, zda bych se vůbec uměla pustit do světa sama? Lákala mě exotika, konfrontace s něčím, co nepotkávám denně. My herci jsme značně empatičtí a toužíme doplnit i jiné vizuály. A tak jsem odjela na deset dní do Afriky.“

Od té doby ji projela křížem krážem, zamilovala si taky Indii, Nepál, Thajsko… „Každá země má své kouzlo. Ovšem vloni jsem se vrátila po dvou letech do Nepálu a zjistila, že se strašně změnil. Bohužel. Vlna materialismu mění lidi i prostředí,“ líčí smutně.

Při první návštěvě tam neviděla policii, ani jí nebyla potřeba, dnes je všude, mírní téměř každodenní stávky, a výstavba pokračuje tak brutálně, že odkrojí dům, kde se ještě v kuchyni vaří… A vedle se zvedá nové obchodní centrum. „Jedno padá, druhé roste. Škoda.“

S Martinem Dejdarem tvoří v seriálu Zdivočelá země manželskou dvojici. V civilu mezi nimi funguje velké kamarádství.

S Martinem Dejdarem tvoří v seriálu Zdivočelá země manželskou dvojici. V civilu mezi nimi funguje velké kamarádství.

FOTO: archív ČT

Na cestách Jana pilně točí a fotografuje a své zážitky si nenechává pro sebe. Její emočně nabité fotky putují i do zahraničí. V Praze úspěšně vystavovala vloni v Divadle na Zábradlí.

„Nejsem profesionál, jen živel běžící světem a životem. Mám ale oči dokořán a co mě zaujme, to cvaknu. Z každé země si tak odvážím maximum dojmů, a vzápětí se přihlásí dojem, že to musím nějak vrátit. Už po té první cestě jsem cítila velký dluh vůči Africe, ukázala jsem fotky kolegům, vyprávěla zážitky… A oni mě vyhecovali, abych napsala knížku, fotky vystavila a nakonec vytvořila a nahrála multimediální projekt i s muzikou a zpěvem.“

Peníze z prodeje převedla Jana do společnosti Humanitas Africa a dálkově si adoptovala děti Rebecu a Michaela z Ghany (dnes 19, 18). Naživo je ještě neviděla, ovšem chystá se na to.

Tvrdí, že finančně nejsou její cesty nijak nedosažitelné. Letenku lze koupit výhodně za pár tisíc a pohyb po exotických krajích v relacích té či oné země je pro nás za babku.

S Dorotou Nvotovou v úspěšném filmu Benjamina Tučka Děvčátko, který jí přinesl roku 2002 Českého lva za vedlejší roli.

S Dorotou Nvotovou v úspěšném filmu Benjamina Tučka Děvčátko, který jí přinesl roku 2002 Českého lva za vedlejší roli.

FOTO: ČTK

„Všude jsem taky zažila úžasné jídlo, restaurace splňují evropské standardy, je třeba dávat si pozor jen na vodu. Jednou se mi ovšem stalo, že mi chrstnul slon do tváře fontánu splašků z řeky! Tak jsem si řekla: Skvělé, a vykašlala jsem se na další hygienu - a nic se mi nestalo. Ale samozřejmě radím opatrnost, je to nevyzpytatelné. Každý si musí určit hranici vlastního rizika.“

Kousek nostalgie

Jana tvrdí, že její dobrodružná povaha souvisí se znamením Blíženců, v němž se narodila. „Jsme dvě bytosti v jednom těle, které spolu věčně bojují.“

Pestrost a kosmopolitnost se odráží i v jejím pracovním rozpětí. Odehrála obrovské spektrum rolí v divadle i filmu, točila po celé Evropě. Poslední zimu filmovala v Itálii dvoudílnou ságu rodiny Olivetti, známé firmou na psací stroje a počítače.

V Česku si střihla pro změnu tragikomedii Revival Alice Nellis. Veleúspěšné představení Divadla na Zábradlí, karikatura celebrit Spací vady, kde představovala Ivanu Trumpovou, už bohužel v lednu skončilo.

„Byla to úžasná role, kde jsem se neuvěřitelně vyblbla. Ivanina mantra byla: Značka - to je to nejdůležitější slovo!“ (Ve smíchu se rozkašle. „Pardon, dneska jsem si ještě nestihla zapálit. Ale na horských túrách nekouřím!“)

Komedie Divadla na zábradlí Spací vady má jen jednu chybu - že se už nehraje. Jana jako Madam T, Marie Spurná v roli Virginie.

Komedie Divadla na zábradlí Spací vady má jen jednu chybu - že se už nehraje. Jana jako Madam T, Marie Spurná v roli Virginie.

FOTO: archív Divadla na Zábradlí

V komedii Revival, která získala v Karlových Varech diváckou cenu Práva, hraje Jana zapálenou fanynku kapely Smoke. „Je moc milá, pěkná, vstřícná… Víc uvidíte v kině. Já sama na dobu, kdy se Smoke rozpadli, tedy na 70. a 80. roky, vzpomínám ráda. Přestože jsem byla velký rebel a měla fůru konfliktů - na škole mě volali k výslechům, jelikož jsem často vyprovázela někoho za hranice.“

Sama emigrovat nedokázala, nechtěla ublížit rodičům. „V podstatě jsem nezažila nic strašného kromě pocitu života v kleci. Mám za sebou krásné dětství a mládí se spoustou kamarádů. Pořád jsem něco vymýšlela, zkoušela, chtěla si cosi dokázat…”

„Nechci být nostalgická, jak lidi vzpomínají nad hrobem, ale dnešní doba i díky technice ztrácí to, co je pro mě nejdůležitější - mezilidské kontakty, vztahy, emoce. Vše je studené. Nedávno jsem točila s dětmi, a když přišla pauza, čučely do svých telefonů, ani nepromluvily. Před lety byly děti na place malý zázrak! Vymýšlely čerta ďábla, dělaly legraci,“ líčí s povzdechem.

Ve Zdivočelé zemi jsem končila jako 76letá babička, takže se trochu děsím, že jsem si své stáří už předžila.

„My byli hlubší, snad i vnitřně bohatší. Dnešní mladí žijí povrchněji, přestože mají informace na dosah. Vědí všechno a neví nic,“ potřásá blonďatou hlavou.

„Jistě se tehdy našly i blbé věci, ale na ty se snažím zapomenout. Vymazat se nedají, jsou součástí života, ovšem nepěstuju si v sobě pocit křivdy. Vždyť ani dnes nejsem spokojená na sto procent, ideály z doby, kdy jsem ve škole dělala revoluci, jsou v háji. Lidstvo je absolutně nenapravitelné. Ale je spousta krásných věcí, na kterých je možné uletět!“

Největší droga

V minulosti je ukotvená taky hlavní postava, která Janě přinesla širokou popularitu: Ilona Maděrová, manželka Martina Dejdara ze seriálu Zdivočelá země. „Bohužel už je konec. Prožila jsem s ní sedmnáct let a zestárla o víc než padesát. Končila jsem jako 76letá babička, takže se trochu děsím, že jsem si své stáří už předžila, tak abych se ho vůbec dožila. Aspoň vím, jak budu možná vypadat.“

Jana miluje adrenalinové sporty a cesty za exotikou. V posledních letech skáče hlavně padákem, zklidnění nalézá v Indii nebo Africe.

Jana miluje adrenalinové sporty a cesty za exotikou. V posledních letech skáče hlavně padákem, zklidnění nalézá v Indii nebo Africe.

FOTO: archív Jana Hubinská

S rolí Ilony velmi srostla. „Je mi blízká bojovností, čistým charakterem, snahou držet rodinu pohromadě. Je to taková krásná kladná ženská postava, možná ne sexsymbol, ale její hodnoty jdou zevnitř. Stojí na zemi a ochraňuje svými křídly okolí. Osobně bych spoustu situací řešila jinak, i když taky prožívám neskutečné momenty. Byť diametrálně odlišné a v jiném čase.“

To, že její postava začala mírně popíjet a stala se závislačkou, bere jako plus. „Chvála bohu, jinak by byla až neskutečně čistá! V tom se s ní ztotožnit nedokážu, ale chápu ji. Manžela měla zavřeného, zůstala sama s dětmi, ten obrovský psychický teror potřebovala rozmělnit, aspoň na chvíli utéct. Vedle alkoholu ulétla do cizí mužské náruče… takže má i ženský rozměr. Je jen člověk se všemi vzestupy a pády.“

Totálně mě zabíjí nečinnost, to přijde stav, jako by mě někdo vypnul z elektriky, za pár dnů jsem na smrt.

Jana přiznává, že ona sama je závislá na změně a na pohybu, musí stále něco dělat - fyzicky i psychicky. „Jako bych se stále novými činnostmi dobíjela, dokážu pak fungovat na 200 procent a je mi fajn. Totálně mě zabíjí naopak nečinnost, to přijde stav, jako by mě někdo vypnul z elektriky, a za pár dnů jsem na smrt.“

Další závislost - na kouření, ji spíš rozčiluje. „Ale kouřím vytrvale a s láskou. Cigaretky mi pořád chutnají a nedokážu se jich zbavit. Dodávají mi takovou žoviálnost… K pití nebo drogám vztah nemám, na ty jsem už příliš stará.“

Druhé manželství

Z natáčení seriálu Janě zůstalo jako bonus přátelství s Martinem Dejdarem. „Je úžasný kolega i kamarád, naše vztahy budou existovat na věky věků. Když se potkáme - někdy cíleně, jindy náhodně - je to příjemné, protože o sobě hodně víme. Je to jako druhé manželství. Režiséru Bočanovi se podařilo dát dohromady hereckou rodinu, která si sedla. Ponorku jsme nezažili.“

Dcera Sarah studuje v Dánsku. Po mamince zdědila neklidnou povahu.

Dcera Sarah studuje v Dánsku. Po mamince zdědila neklidnou povahu.

FOTO: archív Jana Hubinská

V reálném životě Jana vdaná není. „Můj manžel je svoboda,“ směje se záhadně a pokračuje. „Já se strašně bála vdát, z legrace si říkám rytíř od kulatého stolu, čímž myslím, že neumím klamat, lhát, být křivák. Odmala jsem chtěla být herečkou proto, že mi je jeden život málo. Byla jsem přímo hladová po jiných osudech… a asi proto nemůžu zažít úplně svůj vlastní. Jsem maximalista a snažím se dělat všechno nej, takže bych už nenašla prostor pro další duši. Práce a dítě, to je až až.“

Prožila několik velkých vztahů, které se ale zkracovaly, až vymizely. Její dcera Sarah dnes studuje v Dánsku, práce přichází méně, času je víc. „Což je taky na mašli. Nevím, jestli mě to domácí štěstí někdy doběhne. Možná je ten čas právě teď?

Ptají se mě, zda nepostrádám lásku. To mi přijde legrační, protože láska může mít mnoho podob. Když se člověk naučí být sám, vytáhne si ji odkudkoliv - já ulítávám i na zelené trávě. Spíš mi chybí dotyk, ochranný moment a sdílení zážitků.“

Přes velkou otevřenost Jana tvrdí, že ve vztazích je plachá a toho, kdo se jí líbí, neumí oslovit. „Tvářím se, že mi je úplně ukradený. Většinou to vyjde naopak - někdo se rozhodne, že si na mě počká a dá mě nějakým způsobem do latě. Já neumím být aktér.“

A jaký muž jí rozbuší srdce? „Takoví géniové už vymřeli. Aby mi dal pozornost, ochranu, přitom mi nechal svobodu a věděl, co chci. Zkrátka ten chudák by nemohl 24 hodin dělat nic jiného než mi plnit přání. Jenže to by ho (nebo mě) asi brzo přestalo bavit,“ zvažuje.

„Každopádně bych si ho musela vážit a v něčem obdivovat - rozhodně by nedominoval vzhled, i když netvrdím, že je na posledním místě. Musí mít určité charisma, kouzlo, které omámí… Jak vidíte, jsem strašně náročná a chlapi to se mnou nemají lehké.“

Frajeřina je dřina

Jana tvrdí, že se od mládí skoro nezměnila. „Bohužel. Jsem mezek a jdu si pořád za svým. Je fakt, že jsem byla dost nemocná, což člověka hodně srazí. Naskočí milión otázek - proč právě já? Odpovědi se nakonec najdou ve způsobu života, v hektice. Můžu si namlouvat, že mě to dobíjí, ale tělo je moudřejší a hlava ho nedokáže oklamat. Ten deficit se projeví, já to mám navíc dané geneticky, takový dárek po babičce.“

Vedle motorky vypadá Jana subtilně, ale vitality má za tři.

Vedle motorky vypadá Jana subtilně, ale vitality má za tři.

FOTO: archív Jana Hubinská

Když nemoc udeřila, byla dcera ještě malá a Jana se tudíž strašně lekla. Věděla, že musí zabojovat. A vyšlo to perfektně (ťuká do stolu), pět dnů po operaci hrála divadlo. „Frajeřina je dřina!“ Možná i tato zkušenost přispěla k pocitu, že jí stále chybí čas, že ho třeba už moc nezbývá, a musí ho proto do mrtě využít.

„Dnes bych při novém dotyku nemoci už neměla alibi, že něco musím. Což je nebezpečné. Ale pokud by mě nesložila úplně, jsem tu, připravená pracovat, těšit se a přijímat, co k životu patří.“ A jaká je, taková už zůstane. „Mám se svou Jankou většinu té cesty za sebou, takže ji doběhneme radostně až do konce. Nic bych neměnila, všechno má svůj smysl.“

A co dál? „Nevím, mívám pořád úlety, kterými si kořením existenci, různé adrenaliny. Ráda se třeba profouknu na harleyi. Je velmi těžký, takže ho mám místo posilovny, s mýma ručičkama se mi všichni smějí.“

Taky skáče padákem, což je rodinný sport - maminka byla parašutistka. „Jenže mě nenechala skákat, bála se o mě. Stále se vracím k její staré partě, jsou to mistři světa a rekordmani, kteří u nás zakládali sportovní parašutismus. Neuvěřitelní lidé kolem osmdesátky, dnes už bohužel skáčou spíš do hrobu. Před čtyřmi roky jsem o nich natočila dokument a poprvé jsem si konečně skočila doopravdy. A je z toho láska jako trám.“

Bez humoru ani ránu

Maminka taky výborně zpívala, byla nejlepší zpěvačkou v trnavském okrese. Právě po ní Jana zdědila umělecké geny. „A taky po babičce, byla neskonalý komik a komediant. Jako já - bez humoru ani ránu! Černý, bílý, to je jedno. Narodila jsem se v neděli po půlnoci ve strašidelné bouřce, máma skoro zemřela. To se nade mnou sudičky pohádaly, protože mi nasypaly do vínku spoustu věcí, které spolu nejdou vůbec dohromady.“

Jana Hubinská

Jana Hubinská

FOTO: Jan Handrejch, Právo

Kvůli rodičům, kteří nechtěli jedináčka pustit z dohledu na konzervatoř do Brna, studovala ekonomii. „Herectví byl dlouho tajný sen, aby mi ho nikdo nepokazil. Až byl tak strašně silný, že vybuchl přímo v divadle. Bez patřičného vzdělání, jen s tím, co bylo schované ve mně. První role byla Elektra a od té doby jsem z jeviště neslezla.“

Vzorů měla milióny, trávila hodiny v kině, dnes u DVD. „Miluju nejvíc komičky, česká scéna jich má spoustu, třeba Ivu Janžurovou. Na Slovensku mi bohužel nikdo nechce komickou roli dát. Ani pořádnou mrchu. Proto jsem celý život jednou nohou v Čechách - chodím si k vám jako ten švec z pohádky zazpívat. Češi mají nadhled a humor, Slováci spíš těžkou, emocionální duši. Já vlastně spojuju obojí.“

Hodně lidí si Janu pamatuje i jako zpěvačku - má na triku několik CD. „Začalo to náhodou. Otvírala jsem bratislavské divadlo West cyklem šansonů Edith Piaf. A měly takový úspěch, že jsem s nimi vystupovala čtyři roky. Novináři za mnou chodili s dotazem, kdy jsem se narodila, zda nejsem převtělená Piaf. A hecovali mě, proč nezpívám, až jsem dala dohromady kapelu a začala. Ale jak jsem neklidný člověk, který se chce stále posouvat dál, přišlo mi trapné zpívat jen Piaf. Přidala jsem jazz a Billy Hollidayovou, kterou jsem zrovna hrála v divadle. Plus vlastní písničky. To jsem si užívala!“

Jenže pak přišlo zase víc herecké práce a Jana hudbu utlumila. Možná teď bude mít menší „díru“, kterou zalátá zpíváním. Na otázku, co ještě by si chtěla tahle neklidná duše vyzkoušet, odpoví s ironicky přivřenýma (nebo zasněnýma?) očima: „Potápění? Anebo to manželství?“