JOLANA VOLDÁNOVÁ: Radostné plahočení

Když si Jolana Voldánová, rodačka z Pardubic, před lety vzala za manžela Petra Císařovského, rodáka z Mladé Boleslavi, a koupili si dům v obci Nepřevázka na Mladoboleslavsku, splnil se jí velký sen. K domu totiž patřila i zahrada, po níž už dlouho toužila.

„Zahradu máme docela velikou a vážně mě to chytlo. Plahočím se tu ráda,“ směje se. „Preferuju ale trvalky, takže práce je tak akorát. Když jsme dům koupili a začali ho rekonstruovat, jeho bezprostřední okolí dlouho zdobily jen haldy písku a hlíny. Už jsem se nemohla dočkat, až bude zahrada konečně zelená.“

Jolana Voldánová

"Když jsme dům koupili a začali ho rekonstruovat, nemohla jsem se dočkat, až bude zahrada konečně zelená," vzpomíná Jolana Voldánová.

FOTO: Věra Keilová, Právo

„Od té doby už uteklo sedm let a na pozemku se udělalo hodně. Raduju se ze všeho, co tady roste. Každé jaro chodím zahrádku netrpělivě okukovat a kochat se vším, co se na ní po zimě objeví. Když se letos ukázaly první tulipány, skoro jsem je přemlouvala, aby ještě nekvetly a nezmrzly.“

Moderátorka má na záhonech kromě tulipánů také pivoňky, šuškardy i krásnoočko kopinaté. „Naučila jsem se pěstovat především ty květiny, kterým se u nás daří. Lilie například potřebují půdu, která je více prokypřená, a tento pěstitelský pokus jsem proto už vzdala. Nějakou dobu jsem postupovala metodou pokus–omyl a to se mi osvědčilo, i když zpočátku mi zahradou pomáhala i odbornice. Snažila jsem se nastudovat, co se dalo, ale když jsem tenkrát do něčeho střihla a nebyla si jistá, jestli je to moc nebo málo, hned jsem volala zahradnici. Teď už si to troufám odhadnout sama.“

Ovocné stromy ano, zeleninu ne

Největší radost má právě nyní z první úrody meruněk. „Letos je máme poprvé a vypadá to, že jich bude dost. Na marmeládu to asi nebude, spíš je sníme jen tak.“ Kromě meruněk moderátorka se svým manželem na zahradě zasadila také hrušky, třešně, švestky a jabloně.

„Nikdo z nás asi nikdy nezapomene, jak jsme před lety ve třech za dva dny na zahradě vyhrabali asi sto padesát děr a zasázeli do nich stromy a keře. Záda a nohy mě bolely ještě víc než při tehdejších trénincích při StarDance.“ Do pěstování zeleniny se však Jolana Voldánová nehrne.

Jolana Voldánová

Do pěstování zeleniny se Jolana Voldánová nehrne.

FOTO: Věra Keilová, Právo

„Do jednocení mrkve se mi nechtělo, takže víceméně proti mé vůli byl na naší zahradě založen záhon s jahodami a hráškem. Děti ale slíbily, že se o něj postarají samy, tak jsem zvědavá. Když je zahrada součástí vašeho života každý den, je to úplně něco jiného, než když o volném víkendu přijedete na chalupu, zahrnete do země nějaké cibule a čekáte, co s tím příroda do příště udělá.“

Na zahradě si rodina v těchto dnech užívá také grilování, a to tím spíš, že u domu je letní kuchyň, z níž je výstup přímo na zahradu. „V létě tam jsme prakticky pořád. Tenhle geniální nápad měl můj manžel Petr.“

Na pozemku byla původně stará stodola, jejíž jedna část byla vyzděná. „Dříve patrně sloužila pro drůbež nebo k ustájení menšího dobytka, ovcí nebo koz. A Petra napadlo, abychom zděné jádro stodoly zachovali, což se také stalo, a využili ho jinak. Přidali jsme okna, novou střechu a uvnitř jsme vybudovali letní kuchyň. Je kompletně vybavená, navazuje na ni venkovní posezení s grilem a má i separátní sprchu a toaletu, takže si to užíváme a naše návštěvy doufám také. Nemá to chybu.“

EDUARD HRUBEŠ: Mičurinské zázraky ve Střešovicích

Původně chtěl být operním režisérem, protože jeho tatínek byl operním pěvcem v brněnské Janáčkově opeře. Obor se však otevíral každý druhý rok, a tak se Eduard Hrubeš po maturitě objevil na Lesnické fakultě Vysoké školy zemědělské a lesnické v Brně.

Po třetím ročníku ovšem ze školy utekl na FAMU, nicméně stopy v něm zanechala poměrně hluboké. Láska k zeleni a obzvláště ke stromům ho totiž provází po celý život. Na malé zahrádce řadového domku ve Střešovicích má své vlastní arboretum s několika vzácnými exempláři.

Na zahrádce velké jako dlaň má Eduard Hrubeš mimo jiné i několik druhů borovic.

Na zahrádce velké jako dlaň má Eduard Hrubeš mimo jiné i několik druhů borovic.

FOTO: Natálie Keilová, Právo

„Jako domovní strom jsem tady hned v počátcích našeho bydlení v sedmdesátých letech zasadil kryptomerii japonskou, která dům chrání před prudkým sluncem. Tento strom se u nás ale množí obtížně, a tak jsem ten náš musel vypěstovat vegetativním množením. Dělá se to tak, že se řízek z rostlinky dá do půdy a pak z něj vyroste nový stromeček.“

Kromě toho chtěl mít moderátor na svém pozemku také posvátný strom ginkgo biloba neboli jinan dvojlaločný. „Je to strom, který existuje asi sto třicet miliónů let a je velmi krásný. První exemplář mi kdysi v Brně ukázal tatínek. A také se mi na něm líbí, že působí léčivě na cévy a podporuje paměť. Než jsem strom za minulého režimu sehnal, chvilku to trvalo. Dnes ale u nás ve Střešovicích sázejí celé aleje,“ směje se.

Na posílení paměti si občas ordinuje pár lístků, které rozžvýká. „Vlastně to nejsou listy, podívejte se! Jsou to jehlice, a proto ginkgo biloba patří mezi jehličnany.“

Strom s tulipány

Eduard Hrubeš chtěl na svém pozemku zasadit všechny stromy, které se mu líbí, jenže těch je hodně. „Mám tu několik druhů borovic, z nichž nejkrásnější je asi borovice Jeffreyova,“ vyvlastním světluje mi moderátor, který v současné době uvádí rozhlasový pořad Hobby magazín na Českém rozhlasu Region. Kromě ní tu má ještě borovici černou, borovici lesní, borovici hedvábnou i borovici tuhou.

Vrcholem mých botanických snah byl jeden z nejkrásnějších stromů vůbec – liliovník tulipánokvětý.Eduard Hrubeš

„Na naší zahrádce velké jako dlaň najdete také cedr atlantský, trubač polní, cypřišek Lavsonův, pajehličník, tsugu kanadskou i několik obřích bonsají. Ty vzniknou tak, že je jednoduše necháte přerůst, což je ale v podstatě pěstitelský nesmysl.“

Půda, na níž stojí jeho dům, je tzv. bělohorská žluťka, a tak všechno, co na ní vyroste, Eduard Hrubeš považuje za mičurinský zázrak. „Vrcholem mých botanických snah byl jeden z nejkrásnějších stromů vůbec – už jenom to jméno – liliovník tulipánokvětý.

Listy stromu ginkgo biloba občas žvýká na posílení paměti.

Listy stromu ginkgo biloba občas žvýká na posílení paměti.

FOTO: Natálie Keilová, Právo

Ještě před pár lety dominoval předzahrádce u bývalého souseda Janíka Roháče, protože když už jsem neměl dost místa na pozemku, začal jsem osazovat také parcely kamarádů.

Představte si nádherný, sošný listnáč s úžasně vytvarovaným listovím, na kterém vždycky na jaře vykvetou neuvěřitelné žlutozeleno-oranžové tulipány. Poprvé jsem ho kdysi viděl v Potštejně a tak dlouho jsem ho sháněl, až se mi to povedlo. Obdiv kolemjdoucích budil opravdu právem. Vloni ale bohužel nepřežil výkop pro nový kabel s elektřinou.“

Své další arboretum hodlá Eduard Hrubeš založit u dcery na chalupě. Metodou vegetativního množení proto vypěstoval už několik dalších vzácných stromečků včetně sekvojovce a chce je zde zasadit co nevidět.

JANA PREISSOVÁ: Na zahradě zásadně bez rukavic

Vášní se zahrada stala i pro herečku a pedagožku Pražské konzervatoře Janu Preissovou. „Ruce mám jako zedník, protože na zahradě pracuju zásadně bez rukavic. Všechno potřebuju cítit v rukou a baví mě to. Dokonce natolik, že když jsem byla před lety s manželem a oběma kluky na dovolené v Chorvatsku na Korčule, zatímco oni šli k moři, já se dala do pletí zahrádky,“ směje se.

Má ráda pořádek a čisto, a tak jí to nedá. „Jsem hodně pracovitá, a když někde vidím nějaký plevel, hned pleju. Třeba i na procházce.“

Zahrada patřící k domu manželů Preissových je rozlehlá a kromě velké travnaté plochy na ní nechybějí keře, stromy, bazén a záhon s květinami a se skalkou. „Bazén je velký tak akorát, nic ohromného a rozhodli jsme se pro něj jenom proto, že pozemek je opravdu velký. Ze stromů máme na zahradě javor s překrásnými tmavě červenými listy, túje, tisy, veliký smrk a také dvě velké břízy. Ty dělají svinčík, protože z nich pořád něco padá – jehnědy a pak zase listí –, ale jsou tak krásné, že se jich nevzdám, a stále to uklízím.“

Jana Preissová je na zahrádce každou volnou chvilku a říká, že je to pro ni ta nejlepší terapie.

Jana Preissová je na zahrádce každou volnou chvilku a říká, že je to pro ni ta nejlepší terapie.

FOTO: Lenka Hatašová, Právo

I plot u domu manželů Preissových je živý, a tak se herečka stará i o něj. „Práce na zahradě je nejlepší relaxace, jakou znám – tedy alespoň pro mě.“

Nicméně do pěstování zeleniny se Jana Preissová nepouští, protože si je vědoma toho, že pak by svoji zahrádku nemohla s klidným svědomím opustit ani na chvíli a odjet například na dovolenou. „Máme jen červený a bílý rybíz a teď plánuju koupit a zasadit i černý, protože ten je nejlepší. Keř, který jsme měli, bohužel už odešel. Dřív jsme zkoušeli i jahody, ale to se nám neosvědčilo.“

Kosatce, lilie a karafiáty

Jana Preissová se zamilovala do okrasných květin, kterým se na její zahrádce daří. Kosatce, lilie, hyacinty a také malé karafiátky a keříčkové růže rostou na záhoně v bezprostřední blízkosti skalky. „Dávám tam i ty květiny, které dostanu v květináči, na jaře například petrklíče. A také tam mám bylinky, hlavně rozmarýn a šalvěj.“

Na zahrádce je pořád co dělat stejně jako v domácnosti, ale je to úžasné.Jana Preissová

Na oknech domu jsou samozřejmostí i truhlíky s muškáty. „Než jsme si pořídili dům, zahradu jsem nikdy neměla, a tak jsem si zpočátku musela přečíst v knihách, co se tu má dělat v jednotlivých ročních obdobích, ale teď už jedu podle sebe.“

Sekání trávníku sekačkou je výsadou jejího manžela, herce Viktora Preisse. Herečka se spíše ohání zahradnickým náčiním – motykou a hráběmi. Ale práci holýma rukama si vzít nedá. „Zašlo to tak daleko, že dokonce pleju i trávník, protože vím, že některé plevele ani sekačkou odstranit nelze, a lít na zahradu chemikálie odmítám. Na zahrádce je pořád co dělat stejně jako v domácnosti, ale je to úžasné. Nazvala bych to terapií.“

DANIEL MRÓZEK: Obří pozemek jako inspirace pro písničky

Finalista soutěže Hlas Česko Slovenska z roku 2012 Daniel Mrózek nedávno vydal své první album Krev, jizvy a tvář a podílel se na něm také jako autor. Kde načerpal inspiraci? Mimo jiné i na velké zahradě domu v Životicích na kraji Havířova, kde bydlí společně s maminkou a jejím partnerem.

Daniel Mrózek bere sekačku do ruky každý víkend.

Daniel Mrózek bere sekačku do ruky každý víkend.

FOTO: Petarda production

K domu, v němž strávil dětství, má vřelý vztah. Nachází se až na kraji zástavby v bezprostřední blízkosti lesa. A v lese i na zahradě si jako malý užil spoustu her. Se svými třemi staršími sestrami tu rád stavěl různé úkryty a domečky.

„Do domu jsme se nastěhovali, když mi byly tři roky. Táta ho postupně rekonstruoval vlastníma rukama a k fyzické práci mě tak vedl odmala. Ukázal mi, co se jak dělá, protože kolem domu a zahrady je práce pořád, a beru to jako samozřejmost. Přitom mě táta vždycky podporoval i v hudbě – zpíval jsem a hrál už jako malý kluk. Před čtyřmi lety ale bohužel předčasně zemřel, a tak je dnes péče o dům a zahradu hlavně na mně.“

Domácí ovocné víno i pálenka

Zpěvák si to však umí vychutnat a užít. „Naše zahrada je velká čtyři tisíce čtverečních metrů a je rozdělená na dvě části. V té spodnější je vyšší tráva, ale na polovině plochy pozemku se trávník udržuje pravidelně. Každý víkend proto beru sekačku a vyrážím na zahradu. Než ji posekám, trvá to tři hodiny. Sundám si tričko, opaluju se a beru to jako relax. Často při sekání dokonce přicházejí i hudební nápady.“

Kromě zahrady se vzorně stará i o své psy.

Kromě zahrady se vzorně stará i o své psy.

FOTO: Petarda production

Občas zpěvák vyráží s větší sekačkou také do dolní části zahrady. Zasloužený odpočinek si pak vychutnává na terase, na kterou se vychází přímo z kuchyně domu. Je zastřešená a nechybí na ní gril. „Terasa je postavená z bílých cihel a stavěl ji táta.“

Někdy musí přiložit ruku k dílu i na záhonech. Jeho maminka pěstuje fazole, česnek, cibuli i brambory. „Hlavně máme hodně ovoce – jahody, angrešt, maliny a ostružiny. Přebytky dáme do demižónu, přidáme cukr, vodu a za několik týdnů je hotové domácí víno. Na popití to stačí,“ směje se.

Úrodu poskytují také ovocné stromy – třešně, višně, hruška, jabloně, meruňky a švestky. „Ovoce ze stromů zase dáváme zkvasit a vozíme ho do palírny. S tím je také dost práce – musí se sebrat, odpeckovat, dát na kvas, odvézt, přivézt atd. A nenudím se tu ani v zimě, kdy odklízím sníh a dělám cestičky pro naše dva pejsky. Že bych bydlel někde jinde, si zatím vůbec nedovedu představit.“

V roce 2012 se probojoval do finále soutěže Hlas ČeskoSlovenska.

V roce 2012 se probojoval do finále soutěže Hlas ČeskoSlovenska.

FOTO: Petarda production