V civilu působí máma dvou malých kluků celkem nenápadně, ale podobně jako Francouzky umí podtrhnout svůj šarm. Do role, kterou právě zkouší a hraje, se pokaždé zanoří až po uši (zatím poslední byla Máša z Čechovova Racka), přitom je schopná realisticky organizovat provoz domácnosti. Rozum a cit jsou u ní, zdá se, v sympatické rovnováze.

„Skloubit práci s dětmi mi nevadí, jsem člověk, který potřebuje pohyb, a být jen doma by mě nebavilo. Racek je navíc krásná hra a režisér Michal Vajdička má hodně současné vidění a smysl pro humor, takže to byla nádhera. Taky teď žiju rekonstrukcí bytu…,“ líčí na úvod.

Kamarádi i v zákulisí

V Dejvickém divadle hraje dvanáct let a dnes už nemusí nikomu dokazovat, že se tu neocitla díky rodinné spřízněnosti s uměleckým ředitelem Miroslavem Krobotem.
Hned po DAMU dostala možnost nazkoušet tu jako hostovačku na přání Lukáše Hlavici Bratry Karamazovy.

„Dost jsem se toho bála, ale byli tu už Ivan Trojan, Martin Myšička, David Novotný a věděla jsem, že to každopádně bude velká zkušenost. V nejhorším si vyslechnu tátovy připomínky a budu si hrát po svém. Jenže ten kus měl obrovský úspěch a mně přinesl zároveň povznášející pocit.

Lenka Krobotová

Lenka Krobotová

FOTO: Milan Malíček

I otec mě pochválil, což on moc neumí, v podstatě mi dal najevo, že mě jako herečku bere. To bylo pro mě hrozně důležité, takový mezník v životě.“ Nakonec tedy v Dejvicích zakotvila.

„Táta byl nejdřív taky rozpačitý, ale časem se ledy prolomily. Druhou hru – Oblomova – jsem zkoušela už pod jeho vedením. I proto jsem se ale tehdy odstěhovala od rodičů a našla si svoji první garsonku, to mi bylo čtyřiadvacet. Tím začaly eskapády mého samostatného života,“ směje se.

Postupně se nabalovaly další osobnosti – Jaroslav Plesl, Simona Babčáková, Martha Issová…

„To, že má zdejší divadlo onu pozitivní energii, je hodně zásluhou právě mého otce, který má velký čich na lidi, což je vzácný dar. Slyšíme na sebe všichni nejen na jevišti, ale i v zákulisí – stali se z nás kamarádi, blízcí myšlením i pohledem na svět. Je mi tu moc dobře.“

Máša – nešťastná bytost s širokou duší, zoufalá z neopětované lásky. Čechovův Racek je další ze série her, kde se Lenka potkává s Ivanem Trojanem.

Máša – nešťastná bytost s širokou duší, zoufalá z neopětované lásky. Čechovův Racek je další ze série her, kde se Lenka potkává s Ivanem Trojanem.

FOTO: archív Dejvického divadla

Když jedou na zájezd, dokážou se hodiny ve vlaku vzájemně bavit. „S velkou radostí si to užíváme, žádnou ponorku nemáme. Samozřejmě drobné krizičky proběhly, ale bez nich by to nebylo normální. Když jsem začala chodit s mým současným mužem, dokonce na naši partu trochu žárlil. Než mé kolegy poznal.“

Od sehraného ansámblu se odvíjí i úspěch, díky němuž je v Dejvicích stále vyprodáno. „I ze zdánlivě hlubokých, dramatických věcí dovedeme asi vytěžit černý humor a absurditu, které by leckdo nečekal.“

Neplánovaný dárek

Co hra, to událost a překvapení. Například v Brianovi – o slavném muzikantovi kapely Rolling Stones, který se utopil v bazénu po drogovém mejdanu – vystupují pohádkové bytosti z knihy Medvídek Pú. „Původním záměrem bylo udělat jen hru o medvídkovi, jenže neprošla její autorská práva, což nám bylo líto.”

„Naštěstí dramaturg zrovna někde četl, že ti muzikanti žili a pařili v domečku, který navrhl autor medvídka Pú. Tím pádem to šlo krásně propojit a výsledek je daleko zajímavější. Moje postava Anity je takové oko diváka.“

 Za největší úspěch a radost na scéně pokládá hru Spřízněni volbou ve skvělé režii A. Pitínského, kde hrála Charlottu. Na snímku s Václavem Neužilem.

Za největší úspěch a radost na scéně pokládá hru Spřízněni volbou ve skvělé režii A. Pitínského, kde hrála Charlottu. Na snímku s Václavem Neužilem.

FOTO: archív Dejvického divadla

Lenka přiznává, že sama kdysi na škole párkrát zkusila kouřit marihuanu, ale jen v malém množství. „Vždycky jsem se toho bála. Za drogu považuju spíš jiné věci: jednu dobu jsem byla závislá na tancování, musela jsem se pořád hýbat a bylo to pro mě důležité i psychicky. Za druhou drogu pokládám divadlo – v půlce srpna se už šíleně těším na novou sezónu.“

A jaké výhody a zápory dnes vidí v práci ve stejném divadle s otcem? „Záleží na obou zúčastněných, jací jsou to lidé. Tatínek je perfekcionista, vždy dokonale připravený a vyžaduje to i od ostatních.

O to víc je možná někdy přísný i na mě. Ale má přirozenou autoritu, takže nikoho nenapadne chodit pozdě, být drzý, afektovaný… Nenásilně, prostě na to má. Zní to jako fráze, ale dokáže fantasticky pracovat s herci a zároveň je obohacovat.“

V dobrodružném televizním seriálu pro celou rodinu Ať žijí rytíři ztvárnila kněžnu Libuši.

V dobrodružném televizním seriálu pro celou rodinu Ať žijí rytíři ztvárnila kněžnu Libuši.

FOTO: archív Lenky Krobotové

Velký respekt z otce i režiséra zůstal v Lence pořád, ale v divadle se nijak nepromítá. „Naopak je to příjemné, čím jsem starší, tím víc si uvědomuju úžasnou možnost si tátu takto užívat. A beru to jako dárek. Nebýt společné práce, asi bychom se moc neviděli. Nevýhodou jsou některé kolegiální debaty, že slyší, co třeba ani nechci, aby slyšel, a naopak, ale snad už umím s takovými situacemi pracovat.“

Divadlo jako chrám

Lenka tvrdí, že přestože vyrůstala v divadelním prostředí – maminkou je herečka Hana Doulová z Městských divadel pražských – sama o herectví dlouho vůbec neuvažovala. Dětství má spíš spojené s různými výlety a chalupou v Jeseníkách. A s dvěma bratry – jeden je mladší o pět let a druhý o čtrnáct.

„Pomáhala jsem je mamince hlídat, což mi nijak neuškodilo. Bavilo mě tancování a jazyky, přihlásila jsem se na gymnázium a čekala, jestli mě třeba chytne novinařina nebo tlumočení.“ K divadlu ji přitáhla nechtěně kamarádka Petra Špalková, která ji vzala do spolku Kašpar.

 Psychologický horor T. M. A. točila těsně po druhém porodu, klobouk dolů. Na snímku s Andrejem Hrycem.

Psychologický horor T. M. A. točila těsně po druhém porodu, klobouk dolů. Na snímku s Andrejem Hrycem.

FOTO: Foto ČTK

„A já byla ztracená, asi jsem to měla v genech, ale rodiče za to nemohli. Jsem jim vděčná za standardní dětství, ani nás nerozmazlovali, ani nezanedbávali, naopak otec byl docela přísný. A málomluvný. Ale přitom s ním byla zábava. A máma byla taková vrba, což asi má být.”

„Vlastně jsem je obdivovala: viděla jsem, že jdou do divadla – a já se musela učit. A když nás tam vzali třeba na Mikuláše, měla jsem pocit, že jdu do chrámu. K divadlu jsem vzhlížela jako k něčemu nedostupnému a vzrušujícímu. Ale zároveň mi přišlo trapné psát ve škole zaměstnání rodičů: otec režisér, matka herečka. Všichni měli: úředník, prodavačka, zubařka…“

Snažím se každý problém pojmenovat a postavit se k němu s nadhledem, už z pudu sebezáchovy. Jinak bych se zbláznila.

Maminku Lenčina volba povolání potěšila, povzbuzovala ji, dávala jí rady a domluvila hereckou přípravu u Věry Galatíkové. „Tatínek byl spíš opatrný a moc se na to netvářil, abych si nedělala iluze. Chtěl mě asi připravit, že možná pohořím, protože konkurence byla a je obrovská. Taky věděl to, co vím dnes i já, že herectví není úplně med, ale často nevděčná a psychicky náročná práce, při které musíte dělat kompromisy – i finanční.“

Přesto nikdy nezapomene na pocit štěstí, když byla přijata na DAMU a v ruce mávala maturitním vysvědčením. Bratři si zvolili jinou cestu – jeden studoval historii, druhý ekonomii.

Pokud nejde o život…

A nejlepší rada, kterou dostala od rodičů? „Maminka hodně používá rčení: ,Když nejde o život, jde o h…‘ Musím říct, že mě to často uchránilo před psychickým zhroucením. Tatínek mi vštěpoval a vštěpuje klid. Když vidí, že jsem z něčeho rozklepaná a zbytečně to prožívám, dokáže se usmát a říct: Podívej se na to zvenku. To je dobré pro život i divadlo.”

Trochu mě to překvapuje, protože Lenka působí jako vyrovnaný člověk, který si umí vždycky poradit. „Zdání klame, musím na sobě pracovat. Zranitelná jsem pořád, ale už méně. Snažím se každý problém pojmenovat a postavit se k němu s nadhledem, už z pudu sebezáchovy. Jinak bych se zbláznila. Rozhodně jsem velmi emocionální,“ krčí rameny.

Manželství rodičů bere jako velký vzor – přestože jsou oba silné osobnosti, dokážou spolu dobře vycházet. „Jsou jako oheň a voda, hodně rozdílní a spojuje je obrovská tolerance a pochopení. Což je vklad i do mého manželství.“ Lenčin muž je muzikant a produkční hudebních festivalů Václav Havelka, zakladatel skupiny Please The Trees. Vystupuje u nás i v zahraničí a komponuje taky pro divadelní inscenace – vedle Dejvického pro Stavovské nebo Divadlo Na Zábradlí.

S manželem Václavem a syny Šimonem a Eliášem jsou nejraději na rodinné chalupě s kupou příbuzných.

S manželem Václavem a syny Šimonem a Eliášem jsou nejraději na rodinné chalupě s kupou příbuzných.

FOTO: ČTK

„Poznali jsme se nečekaně v hospodě. Potkali jsme se po jeho vystoupení u jednoho stolu… a už se to nějak rozjelo. Zaujalo mě jeho charisma, hezký zpěv a hudba, kterou si skládá sám. Posléze mě překvapil svou spolehlivostí, zodpovědností, humorem a pracovitostí. Což je pro mě podstatné, zvlášť když máme rodinu. A vnímám to taky jako obrovský dar, protože když se zamilujete, tyhle věci nevidíte a kolikrát pak dostanete od života přes hubu.“

Dětem se nebránili, Šimon (5) byl tak trochu plánovaný. Zato Eliáš (3) znamenal velké překvapení. Ale dnes berou věkovou blízkost jako výhodu, kluci už si spolu hrají a je s nimi legrace. „Dokonce bych řekla, že pomalu nastává okamžik, který bych nejraději zastavila, aby už nerostli. Pokud jsou rodiče v pohodě, přenese se to i na děti. Snažíme se s nimi být co nejvíc dohromady, a pokud to jinak nejde, vystřídáme se.“

Jídlo pro duši

Obavu, že by jí mohlo utéct něco v kariéře, Lenka neřešila. „Dávala jsem průchod svým potřebám, a když jsem cítila, že se chci vrátit do dvou alternací v divadle, šlo to domluvit. Tím se mi ulevilo psychicky a zároveň jsem se víc těšila na děti, do toho jsem sem tam něco natočila. Dala jsem najíst duši a děti doma zůstaly celé. Řekla bych, že pro ženskou, pokud má trochu štěstí, je herectví super povolání.“

Úplně poprvé se objevila před kamerou jako malá holka: Juraj Herz si ji vybral roku 1991 do německého seriálu Wolfgang. „Tenkrát se ptali maminky, jestli nemá dceru hrající na klavír – a já se jim hodila…”

Pak hrála ve filmech Jedna ruka netleská, Restart, Doblba, Karamazovi, Vrásky z lásky a v seriálech Útěk do Budína, Dobrá čtvrť, Poslední sezóna nebo Hraběnky. Hned po prvním porodu začala točit – ještě v šestinedělí – komedii Ať žijí rytíři.

„Jeli jsme do jižních Čech na jeden hrad, což bylo obrovské dobrodružství a příjemný výlet, do toho jsem mohla kojit. A když bylo Šimonovi půl roku, kývla jsem na horor T. M. A, podruhé s Jurajem Herzem. Natáčení bylo podstatně těžší, ale měla jsem s sebou tchyni, která malého hlídala. Musela jsem si ovšem držet profesionální odstup od děje, jinak bych přišla o mléko.“

Manžel má pro změnu zase řádku fanynek – a tak je žárlivost i tolerance v rodině zhruba vyvážená.

Odvážné scény, kterými v hororu procházela, bere Lenka jako součást profese. „To víte, nebylo mi to moc příjemné, ne že bych byla až tak stydlivá, pokud má nahota význam, nevadí mi. Jenže tak brzy po porodu jsem se necítila na předvádění. Naštěstí technika a správné osvětlení dokážou zázraky… A výsledek dopadl celkem esteticky.“

Václavovi zpočátku choulostivé scény jeho ženy vadily a při premiéře s nimi bojoval. „Pak pochopil, že opravdu lze oddělit moji práci a naše soukromí a dnes už to tak neprožívá. On má pro změnu zase řádku fanynek – a tak je žárlivost i tolerance v rodině zhruba vyvážená.“ Termín „volný čas“ Václav s Lenkou moc neznají.

Po otci, herci a režisérovi Miroslavu Krobotovi, zdědila Lenka možná víc, než přizná…

Po otci, herci a režisérovi Miroslavu Krobotovi, zdědila Lenka možná víc, než přizná…

FOTO: ČTK

„Je nám hloupé zvát hlídání jen kvůli tomu, že chceme jít do hospody. Občas zajdeme do kina, do divadla, uděláme výlet. Moje velká touha je cestovat, naposledy se mi povedlo urvat čtyři dny na Barcelonu ve dvou, to bylo krásné. Jinak se snažíme jezdit i s dětmi, jednou za rok dát moře.“

S radostí využívají i rodinnou chalupu. „Je to náš druhý domov a kluci tam jsou moc šťastní.“

Čtvrtá hvězda

Relax pro Lenku představuje stále tanec, chodí na zumbu a uvažuje o kurzu flamenca. Doplňkem je cvičení na míčích a pilates, vzácně sauna, plavání nebo thajská masáž. To vše šlo teď ovšem trochu stranou, protože natáčela spolu s kolegy z divadla sitcom Čtvrtá hvězda.

Odehrává se v třípatrovém (a tříhvězdičkovém) hotelu Meteor na kraji Prahy. Příběh se motá kolem nočního recepčního Štěpána, který se zakouká do denní recepční Pavlínky. Lenka hraje manažerku, která pro změnu touží získat čtvrtou hvězdu a zvýšit tak prestiž hotelu. Dále tu pracuje týpek kšeftující s podsvětím, svérázný taxikář a barmanka s mankem.

„Prostě různé figurky, které do sebe narážejí a zažívají nečekané peripetie. Celý projekt vychází z naší poetiky, prostředí hotelu je realistické a zároveň absurdní až ztřeštěné. Seriál má dvanáct dílů a v televizi poběží od září. Taky bych měla dělat během prázdnin jeden film.“

Občas si Lenka vyzkouší i moderování, ale není to její parketa. Zato ji hodně baví dabing a rozhlas. A střihla si taky pár reklam – třeba s Petrem Čtvrtníčkem na žvýkačky a chipsy.

Jsem víc svázaná s divadlem, je pro mě pořád vzrušující.

„Většina herců je šťastná, když zhruba stejnou měrou stojí na jevišti i před kamerou. Já jsem víc svázaná s divadlem, je pro mě pořád vzrušující. Okamžik vzniku živého tvaru je podle mě nenahraditelný. Ale film je zase jiná škola, musíte se naučit pracovat s kamerou, kterou neobelžete, víc přemýšlet o posloupnosti, užívat opatrně mimiku. Což je taky zajímavé.“

A která z rolí je jí nejvíc podobná? „V každém charakteru najdete kus ze sebe. Ovšem nedávno jsem točila s Markem Taclíkem, se kterým jsme kdysi chodili. Teď jsme se sešli v televizní povídce Vzpomínky a hodně jsme se nasmáli, protože je skoro o nás. Dokonce jsem v první chvíli chtěla režisérovi odmítnout s tím, že nás asi zná ze školy a je to hloupý vtip. Ale byla to opravdu náhoda.“

Lenka má ještě velký sen – muzikál. „Už kvůli tancování. Jenže mám mezery ve zpěvu, a tak si musím nejdřív vylepšit techniku. A mou tajnou touhou je natočit historický film, skloubit výrazný charakter s konkrétní dobou. Je jasné, že v Česku se jen tak nedočkám, je to o penězích, o scénáři… I proto by mě lákalo zkusit štěstí ve světové produkci. Která herečka tvrdí, že ne, kecá,“ dodává Lenka realisticky.

Ale nechává rozumně věci plynout a přicházet. Za deset let by chtěla být hlavně spokojená sama se sebou, mít zdravé děti, zajímavou práci a cítit se dobře i jako žena.