Článek
„Děj je z prostředí domova důchodců a já hraju zdravotní sestru. Jak jinak,“ směje se šestadvacetiletá Lenka Zahradnická. Její seriálová ošetřovatelka odešla z většího města kvůli ženatému milenci, který se nakonec vrátil zpět k manželce. „A ona zůstává v domově důchodců, kde žádné vzrušení není. Pak se sice opět zamiluje, ale znovu prožívá zklamání. Takže hlavně řeším chlapy a starám se o důchodce,“ přibližuje děj sympatická herečka, která má dle svých slov ke stáří úctu.
„Starých lidí si velmi vážím a ráda je poslouchám. Jsou zkušení, moudří a hodně se od nich dozvíte. V dětství jsem dost času trávila u prarodičů. A babička mi pořád něco vyprávěla. Učila mě i Otčenáš a Zdrávas Maria. Dodnes si modlitby pamatuju. A když je mi těžko, přeříkám si je.“
Veverka je snad z vesmíru
Zdravotní sestřičku už tři roky představuje také v nováckém seriálu Ordinace v růžové zahradě 2. „Tahle profese je mi asi souzená,“ krčí pobaveně rameny. Alenka Veverková z kamenické nemocnice, přezdívaná Veverka, je tak hodná a naivní, až z toho samotné Lence někdy zůstává rozum stát.
„Kolikrát bych jí dala pár facek a okřikla ji: Vzbuď se už konečně! Někdy mě tou svou dobrotou až rozčiluje. Připadá mi, že Veverka je snad z vesmíru.“ Přesto vnímá, že má s Alenkou něco společného. Podobnost vidí v tom, že i ona má touhu pomáhat lidem. „A někdy jsem bohužel taky tak naivní,“ přiznává Lenka.
Zatímco v seriálech jí osud do cesty přihrává samé slušňačky, na divadle tomu je naopak. „Tam zase představuju pornoherečky a vesměs lehčí dívky. Ale samozřejmě nejen to. Máma za mnou často chodí s tím, jestli už budu hrát taky něco jiného. Když se chystá na mě do divadla, dopředu se ptá: Leničko, můžu pozvat kolegyně z práce? Já jen, jestli tam zase nejsi za prostitutku. Já na to: Mami, jsem. Už si zvykni,“ směje se.
Sebevědomí? Základní vybavení herce
Když se ptám, v kolika divadelních představeních hraje, zarazí se. „Jé, to si nepamatuju…“ A rychle začne počítat: „Pornohvězdy se teď daly k ledu, protože jsme neměli vhodný prostor. Ale vypadá to, že se zase budou uvádět. Pak hraju asi ve čtyřech zájezdových představeních, ve třech hrách v Radaru, v Rubínu a ještě zkouším na Kladně, kam jdu do angažmá.“
Dosud se Lenka angažmá vyhýbala. Chtěla mít svou svobodu. A najednou je všechno jinak. „Dohodli jsme se s uměleckým šéfem, že to na rok zkusím. A zatím jsem moc spokojená.“ Když dostudovala DAMU, zrovna dvakrát se nesnažila, aby ji někde přijali mezi stálé členy souboru.
„Napsala jsem jen do dvou divadel, ale odpověděli mi, že mají plný stav. Víc jsem se o to nepokoušela.“ V té době už totiž točila Ordinaci a k tomu dostávala nabídky na hostování. Navíc přiznává, že nebyla úplně přesvědčená o tom, že herectví má dělat. „Moc jsem si nevěřila. Ale ve finále jsem hrozně ráda, že jsem vydržela.“
Sebevědomí má teď prý tak akorát. „Mělo by být jedním ze základních vybavení herce. Samozřejmě vedle talentu, schopnosti performovat, partneřit… Divadlo je podle mě především o energiích.“
Leklá ryba bez energie
Lenka ale vzpomíná i na dobu, kdy cítila, že na studiích jen zabírá místo někomu talentovanějšímu. „Bylo to takové mé veliké téma, proto se i má diplomová práce na DAMU týkala hledání svého místa v hereckém světě.“
Studium na DAMU považuje za jednu z nejdůležitějších etap svého života. „I když to samozřejmě byl obrovský boj, ve finále jsem zjistila, že pouze boj Lenky Zahradnické s Lenkou Zahradnickou.“ Vypráví, že nedostatek sebevědomí a ne zcela jasné přesvědčení zda být herečkou ji málem přinutily školu opustit. Nakonec sama se sebou nějak zabojovala a začala vnímat poznámky svých pedagogů trochu jinak. „V podstatě jsem zjistila, že jsem byla zablokovaná ze strachu, že mě vyhodí a že nejsem dost dobrá.“
Jednoho dne se ale rozzlobila sama na sebe. „Naštvala jsem se na to, jaká jsem byla: za každou cenu slušná, vše dělat správně a autoritám neodporovat. Takže taková nezajímavá leklá ryba bez energie a názoru na věc. Ten jsem samozřejmě měla, ale nějak jsem si ho nechávala pro sebe. Výsledkem je to, že děkuji všem svým pedagogům, paní Salzmannové, Ullrichové, panu Švehlíkovi a Nebeskému, že mi dali šanci a podpořili mě v tom, abych se zpátky našla a přestala se pořád za někoho schovávat.“
Mouchy, snězte si mě
Lenka si je dnes už moc dobře vědoma toho, že bez svých profesorů a studia na DAMU by nikdy nemohla být herečkou. „Mí pedagogové tehdy přesně věděli, proč se ke mně chovají tak, jak se chovají. Chtěli mě naučit nerozplakat se před každým režisérem, který na mě zařve. Chtěli ze mě udělat holku s názorem, která sebou nenechá bezdůvodně smýkat. A k tomu měli své metody,“ vypráví a pokračuje: „Opravdu jsem byla mouchy, snězte si mě. Hlavně abych neodporovala. Je ale dost hloupé, aby herečka na všechno kývala.“
S pedagogy, kteří ji tak cepovali, se nakonec potkala na divadelních prknech. S Evou Salzmannovou v Národním divadle ve hře G. B. Shawa Pygmalion, kde Lenka ztvárnila slečnu Eynsfordhillovou. „Na konci prváku mi dali profesoři scénář a řekli: Nauč se to a jdi na zkoušku. Já z toho měla obrovské nervy. Pořád jsem si opakovala: Ježíš, Národní divadlo! Já snad umřu. A přežila jsem to. Ale byla to taky škola života. Hodili do vody a plav,“ vybavuje si stresující okamžiky.
Alois Švěhlík si nás hlídal
S panem Švehlíkem, o kterém mluví jako o Lojzíkovi, pak hrála v pražském Rock Café v představení Leviathan Kostrič. Ne ale dlouho, protože hra nebyla příliš divácky úspěšná. „Jen málokdo totiž ví, že se v Rock Café hraje divadlo. Že tam je studio, kde se uvádějí hlavně frankofonní autoři. Dostat tam diváky bylo strašně složité. Propagace téměř neexistovala,“ posteskne si.
S panem Švehlíkem se ale stýká dál. „Dodnes má mě a další mé tři spolužačky z ročníku jako svoje čtyři holčičky. Hrozně nás opatruje. Když jsme s ním někde seděly, tak nás vždycky chytil kolem ramen a byl strašně pyšný. Užíval si naši společnost.“ A když prý za děvčaty přišel nějaký kamarád, Alois Švehlík ho oťukával.
„Musely jsme mu říkat: Lojzo, to je přítel, hodný kluk a myslí to s námi dobře… Když zjistil, že to tak skutečně je, byl kamarád připuštěn do party. Hrozně si nás hlídal,“ směje se Lenka, která kdysi chodila s Tomášem Klusem. To je ale už minulost. Hudebník teď randí s Ewou Farnou. I Lenka má novou známost. Je z branže. Víc o svém příteli, se kterým chodí už tři čtvrtě roku, neprozradí.
A čeho si na mužích nejvíce cení? „Určitě upřímnosti, inteligence, mužnosti, smyslu pro humor a toho, že když mi není do řeči, umí se mnou dotyčný mlčet, aniž by někomu bylo trapně. I když tak často se to nestává, protože jsem hrozně ukecaná,“ rozesměje se.
Velká pomsta
V létě se Lenka chystá se svým přítelem na dovolenou. Kam, to zatím netuší. Nikdy nic neplánuje dopředu. „Nejradši bych sbalila bágly a jela někam vlakem. A kam dojedeme, tam přespíme. Nebo půjdeme na letiště a na první let, který bude volný, nasedneme. Prostě se uvidí…,“ říká a zavzpomíná, jak trávila léto, když byla malá.
Jako dítě jezdila pravidelně s divadelním souborem Radar na tábory. Byly středobodem jejího světa. Pokaždé se na ně velmi těšila. Svůj první tábor si vybavuje takřka do detailu. Bylo jí šest a jelo se do Zvířetic.
„Vím, že tam byla zřícenina hradu a stanové městečko. Tehdy mi to připadalo hrozně velké a dobrodružné. Kadibudky stály asi pět set metrů od stanů. Vedoucí si tenkrát spletly pitnou vodu s nepitnou a všechny děti dostaly průjem. Takže jsme celou noc vedoucí budili, protože jsme se báli jít sami na záchod. To byla velká pomsta.“
Do Zvířetic se po letech opět vrátila. A zjistila, jak je místo, kde v šesti letech prožívala táborové dobrodružství, malinké. „Nebo u nás na chatě, kde jsem s brášky trávila zbytek prázdnin, jsou vysázené stromy. Tomu místu jsme říkali prales. Teď, když tam jedu, si říkám, jak je fantazie malých neuvěřitelná.“
Na nohu jí stoupl kůň
Nedaleko od jejich chaty býval prasečák a Lenka si s malými prasátky neustále hrála. „Bylo to boží je mít na klíně a hladit ten jejich chrochtáček,“ rozplývá se. V dětství si zamilovala ale i jiná zvířata, se kterými na chalupě nebo u babičky přišla do styku. Ať to byli králíci, slepice, krávy - babička pracovala v JZD, takže ji často brávala s sebou - či koně. „Dokonce jsem se naučila čistit koňské kopyto!“ pyšní se.
Dvakrát jí ale přitom kůň stoupl na nohu. „Dodnes na ní mám obtisk podkovy. Tažní koně totiž nejsou žádní atleti.“ I ona prý bývala pěkná baculka. „Jako malé dítě jsem byla normální. Ale pak se něco stalo a já začala strašně jíst. Teta mi nedávno vyprávěla, že jsem snědla k obědu takovou porci, kterou nespořádal ani táta. A za půl hodiny jsem přišla, že mám hlad.“
Jak ale rychle ztloustla, tak později zase rychle zhubla. Měla totiž problémy se štítnou žlázou a během měsíce shodila třicet kilo. „A najednou jsem zase byla pro všechny anorektička.“ Teď si prý udržuje svých třiašedesát kilo hlavně sportem - v tomto ohledu u ní vede snowboard.
Nejradši hraje vejce
Umí: anglicky, základy francouzštiny, rozbrečet se, zpívat a vše, co je potřeba.
Miluje: jídlo, červené víno, snowboarding. Říká, že sport je pro ni životní nutnost.
Nejvíc si pochutná na: tlačence s cibulí a octem.
V genech má: velké nohy, kterým říká ploutve.
Její milovanou rolí je: vejce z představení Pohádky do kapsy, které s kolegy z Radaru hrají pro děti. „Je to pohádka o vejci, které šlo na vandr a potkalo husu. A já mám kostým, ve kterém vypadám jako vejce.“
A má Lenka nějaký profesní sen? „Určitě. Je jich moc. Chtěla bych natočit film s dobrým scénářem. Ale takových je poskrovnu. A v divadle? Ještě jednou bych chtěla ztvárnit Grušenku v Dostojevského inscenaci Bratři Karamazovi. Hrála jsem ji v našem absolventském představení na DAMU a byla to moje osudová role. Něco jsem si díky ní dokázala. Tehdy jsem se přesvědčila, že herectví budu dělat.“
