Herečce a dabérce Nele Boudové ráznost nechybí

Před televizní kamerou stála poprvé v patnácti ve hře Hrátky režiséra Ludvíka Ráži. Hrála nezletilou těhotnou dívku, jejím partnerem byl mladičký Jan Potměšil. „Na tuhle zkušenost vzpomínám ráda,“ usmívá se, „lepší začátek jsem si nemohla přát.“ Další herecké „poprvé“ jí dokonce ovlivnilo celý život.

„První role, která mě chytla u srdce, byla Nataša ve hře Vojna a mír. Bylo mi devatenáct a hrála jsem ji v Českých Budějovicích. Dokonce jsem si tenkrát řekla, že můj syn bude Andrej podle jedné z hlavních postav - Andreje Bolkonského.“ A to se také vyplnilo. Nelin starší syn se skutečně jmenuje Andrej.

Je mu deset let a šest let už hraje na violoncello. Vyhrál několik hudebních soutěží, jednu dobu chtěl být dokonce violoncellistou. Jenže všechno se mění.

:. Se syny Andrejem (10) a Daliborem (8)  Foto: Lenka Hatašová

„Teď ho to víc táhne k bicím, a tak chce být zase bubeníkem. Sousedi z nás mají radost… Domluvili se ale s jeho tatínkem (dramaturg ČT Jan Lekeš, - pozn. red.), který s Andrejem pravidelně cvičí, že violoncello neopustí. Byla by to opravdu škoda, a to i pro Jana, který na hodinách, jichž se účastní, už ledacos pochytil. Mladší syn, osmiletý Dalibor, zase vášnivě fotí. Je trochu techničtější typ. Miluje počítače a vše kolem nich.“

Maminku hned tří dětí si Nela zahrála i v novém českém filmu, který právě míří do kin. Jmenuje se Líbáš jako bůh a natočila jej režisérka Marie Poledňáková. „Náměty leží na ulici, stačí se pro ně shýbnout,“ tvrdila vždy autorka komedie minulého století S tebou mě baví svět. Její nejnovější film je vtipný, s nadhledem vyprávěný příběh plný rozchodů, návratů a neúspěšně utajovaných nevěr.

„Na tohle natáčení vzpomínám moc ráda. Už jen to, že jsme odjeli pracovat mimo Prahu. Natáčelo se totiž v Harrachově, kde byl konec zimní sezóny, všude břečka, ale mělo to zvláštní atmosféru. Takový únik z běžného života byl velmi příjemný. Společnost pana Lustiga, paní Adamové, Evy Holubové a samozřejmě Jiřího Bartošky a Oldřicha Kaisra, kteří všichni ve filmu hrají, byla k nezaplacení a výjimečná."

"Marie Poledňáková je pro mě vzorem. Ona totiž přímo ztělesňuje tvrzení, že vše je relativní. A že věk nemusí hrát až takovou roli, jakou mu jsme možná zvyklí přisuzovat. Ostatně i o tom je tenhle film," vysvětluje Boudová.

:. V komedii Líbáš jako bůh se sešla s Kamilou Magálovou, Jiřím Bartoškou, Jaroslavou Adamovou, Romanem Vojtkem a Marthou Issovou. foto: Právo/Archiv

"Navíc Marie působí jako člověk, který je napojen na nějaký vyšší zdroj, ze kterého čerpá energii a inspiraci. Je nezlomná a má nesmírnou sílu. Když už ostatní nemohli, ona pořád jela jako drak. Byla k nezastavení. A navíc vždy perfektně upravená! Má můj hluboký obdiv jako člověk i jako žena.“

Ve filmu Líbáš jako bůh pospolu volný čas tráví dohromady současní i bývalí partneři hlavních hrdinů. Zkrátka taková velká a otevřená rodina. „Svou rodinu moc velkou nemám, ale mám spoustu přátel, které za rodinu považuji. Takže si tento model představit dovedu a snad i podobný mám, i když ne přímo pokrevně,“ říká k tomu herečka.

Jednačtyřicetiletou černovlásku s výraznými rysy a sebejistým vystupováním režiséři často obsazují do rolí rázných žen. Paní Ptáčková, sexuální fantazie hlavního hrdiny filmu Vratné lahve režiséra Jana Svěráka, rozhodně nebyla žádná puťka, stejně jako učitelka Soňa v úspěšném televizním seriálu Horákovi. Ostatně samostatná je i v osobním životě a netají se tím, že jí to tak vyhovuje. Musela se ale herečka někdy vypořádat s rolí přímo opačnou?

„Ve filmu Po hlavě do prdele jsem hrála fanatickou farářku, vnitřně však docela křehkou. Za sebou mám taky čerstvou roli v televizní romantické komedii Bekyně mniška. To je druh ničivé můry. Hraju v ní neprovdanou učitelku, neschopnou navázat vztah s mužem. Když už se jí to povede, je tak trapná, že mě za ni hanba fackuje. Obě tyhle postavy jsou všechno jiné, jen ne rázné ženy.“

Ve volných chvilkách začala před pár lety sepisovat příběhy holčičky Elišky. A když viděla, že se tohle holčičí povídání líbí dokonce i chlapečkům, pustila se do celé knihy. Vydala ji loni v březnu, jmenuje se Eliška a korálníčci a dnes už ji na pultech knihkupectví nenajdete. Prodalo se vše, co se vytisklo, celých dva a půl tisíce kusů. Knížka vyšla i jako zvukové CD, které si sama namluvila.

„S příběhem jsem si se svými kluky užila hodně legrace. Hlavně ten starší mi do něho neustále mluvil. Knížka je o holčičce, která žije bez tatínka a snaží se zorientovat ve světě dospělých. Je bystrá, ale i přecitlivělá, reaguje nepřiměřeně, zkrátka složitá povaha. Žije sama s maminkou ve městě, navštěvuje venkov, kde kromě babičky s dědou bydlí extravagantní strýc - ekolog a vegetarián. Na cestě životem ji provázejí skřítci korálníčci, kteří ožívají v noci. Ti dávají knížce pohádkový rámec, ale je to v podstatě drsný dobrodružný příběh.“

:. V divadelní hře Evropa hraje zralou herečku, za kterou přijede mladý Australan (Jan Kříž). Vznikne mezi nimi zajímavý vztah. foto: Právo/Archiv

Povídání o Elišce jsou vlastně částečnou vzpomínkou na její dětství. „Žila jsem s babičkou do devíti let v severních Čechách. S maminkou jsme pak skutečně taky našly hodného tatínka, jako v knížce. Byla to idylická etapa mého dětství,“ vzpomíná.

Svoje psaní pro děti bere hlavně jako odpočinek, ke kterému se ráda vrací. „Nyní píšu knížku o víle Voněnce a jejích sestřičkách. Jsou to takové ty víly s motýlími křídly. I když to vypadá, že jen jedna je ta správná, nakonec se ukáže, že všechny jsou jedinečné. Moje prvotina byla tak pro osmileté holčičky. Víla Voněnka by měla být pro trochu starší.“

Své příběhy píše poctivě a trochu neprakticky v ruce. „Notebook s sebou pořád netahám, zato papír s tužkou se najde vždycky. Baví mě to takhle, i když výsledkem je leckdy spousta různých papírků, které různě vkládám, přepisuju a vlepuju tak, aby šly za sebou. Sešit, do kterého jsem si psala začátek příběhu o vílách, jsem kdysi ztratila. Slíbila jsem si, že pokud ho najdu, příběh dopíšu. No a já sešit našla. Takže sama před sebou neuteču.“

Patnáct let je dvorní dabérkou Julie Robertsové, v legendárním seriálu Ally McBealová zase namluvila drobounkou, leč sekernickou Ling Woo alias Lucy, v Sexu ve městě propůjčila hlas zrzavé Mirandě.

„Pamatuji se, že když jsem ty holky ze seriálu Sex ve městě před lety spatřila, cítila jsem se jakoby podvedená, že dabuji právě tu nenápadnou zrzku. Ostatní tři mi připadaly zajímavější. Ženy, jako je seriálová Miranda, tedy typ kariéristky a workoholičky, bytostně nesnáším. Teprve v posledních dílech, kdy začala být lidská, jsem se s ní dokázala ztotožnit. To, jak přijala nemožnou, bezmocnou matku svého muže, mě dojalo k slzám. Seriál znám zkrátka skrz naskrz. Strávila jsem s ním hodně let.“

Kromě domovského pražského Činoherního klubu, kde působí už šestnáctým rokem, nyní nově hraje i v Intimním divadle Dáši Bláhové. „Představení se jmenuje Evropa. Je to australská hra, kterou napsal autor Michael Gow. Je gay a ten příběh skutečně zažil. Zdramatizoval ho pak pro Dášu Bláhovou, která ho úspěšně hrála v Austrálii. Protože se ale teď na roli cítila už malinko mimo svůj věk, nabídla mi ji v jejím Intimním divadle. Je to příběh mladého Australana, který opustí vše a rozjede se do Evropy za zralejší ženou.“ Partnerem na scéně jí je herec a scénograf Jan Kříž, který hraje a zpívá hlavní roli v muzikálu Touha Dana Landy.

Když se Nely zeptáte na uplynulý rok, odpoví, že se ani neohlíží, ani příliš neplánuje. „Snažím se žít přítomností. Vždyť budoucnost existuje jen v našich myšlenkách a představách, stejně tak jako minulost ve vzpomínkách. Nemá cenu se jimi zabývat, a proto se pokouším co nejvíc zhmotnit přítomný okamžik. Jak na to, mi ukázala kniha Moc přítomného okamžiku od Eckharta Tolleho, kterou jsem před lety četla. Vřele ji všem doporučuji.“

Miluje cestování, ostatně exotiku má v genech po svých arabských předcích. Na letošní únor měla naplánovanou cestu do Izraele, ale válečný konflikt v Gaze jí zkřížil plány. Proto se chystá lodí po Nilu obdivovat egyptské památky. Nejí maso, nenosí kožichy. Ráda cvičí jógu, kterou se snaží aplikovat i do běžného života. To vše je pro ni přirozená součást cesty, na kterou se vydala. Fanatička zdravého životního stylu ale není. Ani své syny nenutila k vegetariánství. Rozhodli se k němu sami.

„Nejíst maso je pro mě osobně jedna z výchozích pozic duchovního života. To se těžko vysvětluje, dokud to člověk na sobě nezkusí. U mě se od doby, co jsem přestala maso jíst, změnil pohled na některé věci. Ale nikomu nic nenutím. Ať si každý dělá, co chce, cítí se svobodně a je na sebe hodný. Pak bude laskavý i na lidi kolem sebe.“