Hlavní obsah

Dlouho tutlaný a nepotrestaný masakr v My Lai

Novinky, Alex Švamberk

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Články najdete v sekci Moje sledované a také vám pošleme upozornění do emailu.

Při operaci proti jihovietnamským partyzánům z Việt Cộngu bylo 16. března 1968 brutálně zmasakrováno několik set vietnamských civilistů ve vesnici My Lai. Když se v listopadu 1969 dostaly na veřejnost záběry povražděných civilistů, vyvolaly šok.

Foto: Profimedia.cz

Hroby v My Lai

Článek

Na cestě ležela těla mrtvých žen a dětí a bylo zcela jasné, že rozhodně nejde o partyzány zabité v boji. Fotografie přilily olej do ohně protestů proti neoblíbené válce ve Vietnamu, odkud se nakonec musely Spojené státy stáhnout.

Na přelomu let 1967 a 1968 rostla aktivita jihovietnamských partyzánů z Việt Cộngu (Národní fronta osvobození Jižního Vietnamu) i severovietnamských jednotek, které ji podporovaly. Na vietnamský nový rok byla 30. ledna zahájena rozsáhlá ofenzíva Tet, do které se zapojilo na 80 tisíc severovietnamských vojáků a partyzánů z Việt Cộngu, kteří zaútočili na stovku měst v Jižním Vietnamu.

Napadeno bylo 36 ze 44 hlavních měst provincie včetně hlavního města Saigonu (dnešní Ho Či Minovo Město). Během do té doby největší komunistické operace bylo skoro zničeno město Hue, které načas ovládli partyzáni podporovaní severem a povraždili v něm stovky lidí, a na dva měsíce byla obklíčena americká základna Khe Sanh.

Zesílené nálety

Spojené státy na ofenzívu odpověděly zesílenými leteckými útoky a Severní Vietnam utrpěl velké ztráty. Ofenzíva Tet, jejíž první část skončila na konci února, ale ukázala, že válka ve Vietnamu, do které vstoupily Spojené státy 8. března 1965, když se vylodilo na 3500 příslušníků námořní pěchoty u Danangu, není žádnou drobnou protipartyzánskou akcí, ale rozsáhlým konfliktem, který rychle neskončí.

Přispěla k rostoucímu odporu proti válce, do které bylo odváděno stále více mladých Američanů, aniž by chápali, proč mají bojovat na druhém konci světa proti Vietnamcům.

Když byla první část ofenzívy zastavena, rozhodly se Spojené státy převzít iniciativu a postupně likvidovat zbytky útočících jednotek. Terčem se stal i 48. prapor Národní fronty osvobození, který podnikl řadu útoků v provincii Quảng Ngãi. Američané byli přesvědčeni, že zbytky praporu se ukrývají v osadách spadajících pod vesnici Sơn My, jejíž některé části byly na amerických mapách mylně označeny jako My Lai 1 až My Lai 6.

Vše zničit

Úkol připadl na v lednu 1968 vytvořený odřad Barker o velikosti praporu, který tvořili příslušníci 11. pěší brigády z divize Americal. Začleněna do něj byla i rota C (Charlie), ta za tři měsíce utrpěla značné ztráty, přišla o čtyřicet mužů.

Když první pokus vyčistit oblast v únoru 1968 neuspěl, byla na 16. až 18. března 1968 naplánovaná další operace. Velitel 11. brigády plukovník Oran K. Henderson naléhal na důstojníky, aby „do toho šli agresivně, přiblížili se k nepříteli a smetli ho“. Měli vypálit domy, pobít drůbež i dobytek a zničit zásoby i studny.

Foto: Profimedia.cz

Vrtulníky UH-1D vysazují americké vojáky v My Lai

Kapitán Ernest Medina si vzal jeho slova k srdci a v předvečer útoku řekl svým mužům z roty C, která měla stát v čele akce, že ve vesnici Sơn My nebudou žádní civilisté, protože všichni půjdou na trh: „Je tam samý Việt Cộng, teď vyrazíme a dostaneme je.“ Údajně také prohlásil, že nepřítel je „kdokoli, kdo před vámi utíká a schovává se“.

Postřílet se měli všichni podezřelí, vesnice se měla vypálit, hospodářská zvířata vybít a studny znečistit. U soudu zaznělo, že se mělo zničit „vše, co chodí, leze nebo roste“.

Bezuzdný masakr

V sobotu 16. března 1968 kolem půl osmé ráno vysadily vrtulníky UH-1D Huey po krátké dělostřelecké přípravě sto vojáků vedených Medinou. Akce zaměřená proti partyzánům se však záhy zvrhla v masakr vietnamských civilistů.

První a druhá četa vtrhly do osady Tu Cung, jejíž obyvatelé byli shromážděni. Zpočátku byli klidní, pak ale jeden příslušník 1. čety bodl bajonetem jednoho z vesničanů. Dalšího shodil do studny, kam za ním hodil granát. Pak viděl, jak patnáct až dvacet lidí, hlavně žen a dětí, klečí u oltáře se zapálenou vonnou tyčinkou. Všichni byli zastřeleni.

Foto: Profimedia.cz

Oběti masakru v My Lai

V sousedním Xom Langu příslušníci první čety obklíčili asi sedmdesát nebo osmdesát vesničanů, odvedli je k zavlažovacímu kanálu, do kterého je zahnali, a poručík William Calley je nařídil postřílet, přičemž se na vraždění sám podílel.

I když ženy křičely, že nejsou z Việt Cộngu, byly také pobity. Vojín Paul Meadlo vypověděl, že střílel do žen s dětmi v náručí, které se snažily vlastními těly ochránit, protože se bál, že mají na těle výbušniny.

Nakonec byly postříleny i děti, které už chodily. Další jednotlivci byli zastřeleni při prohlídkách domů, ty se pak zapálily. Pobita byla i hospodářská zvířata.

Dalších 60 až 70 obyvatel postřílela na severu My Lai a v o čtyři sta metrů dál ležícím Binh Hay druhá četa, jejíž jeden příslušník padl a několik dalších bylo zraněno explozemi min.

Foto: Profimedia.cz

Vypálení My Lai

Protože rota Charlie nečelila žádnému odporu, nepotřebovala podporu roty Bravo, a ta mohla provést razii v sousední vesnici My Hoy. Zabila tam šedesát až 150 lidí.

Neunikla ani skupina asi dvaceti Vietnamců, která šla po polní cestě jižně od Xom Langu. Vojáci roty C do ní naráz začali střílet z pušek a granátometů. Když slyšel palbu poručík Calley, přidal se. Vojáci stříleli civilisty v příkopu u cesty ze vzdálenosti půldruhého metru.

Zásah vrtulníku

Pak tam přistála helikoptéra. Posádka vrtulníku, jenž měl poskytovat podporu ze vzduchu a pilotoval ho Hugh Thompson, viděla za letu mrtvé a zraněné civilisty. Domnívala se, že je zranila dělostřelecká palba. Brzo ale zjistila, jaká je realita.

Střelec Larry Coburn vypověděl: „Uviděli jsme ležet v trávě asi dvacetiletou dívku. Mohli jsme vidět, že je neozbrojená a zraněná na hrudi. Označili jsme místo zelenou dýmovnicí, protože jsme viděli, že jednotka je nedaleko. Kouř byl zelený, což znamenalo, že se lze bezpečně přiblížit. Viseli jsme asi dva metry nad zemí, když dorazil kapitán Medina, kopl jí, poodstoupil a oddělal ji. Udělal to přímo před námi. Když jsme viděli, co Medina udělal, docvaklo nám to. Zabíjeli naši kluci.”

Kapitán se později hájil, že si myslel, že měla granát.

Hned poté zahlédl Thompson těla v zavlažovacím kanálu, spojil se s velitelstvím a ohlásil: „Zdá se mi, že vidím mnoho zbytečného zabíjení. Těla jsou všude. Je tu příkop plný těl.”  Protože uviděl pohyb v haldě těl, rozhodl se tam přistát. Přišel k němu poručík Calley, který mu řekl, že plní rozkazy a aby se staral o své věci. Marně Thompson namítal, že jsou tam civilisté.

Během bouřlivé diskuse seržant David Mitchell z první čety vypálil do haldy těl a zabil lidi, kteří se ještě hýbali. Údajně prohlásil, že jim „pomohl zkrátit jejich utrpení“.

Thompson zabránil druhé četě, aby pozabíjela další civilisty, když přistál mezi ni a Vietnamce a jeho střelci drželi vojáky na muškách svých zbraní. Vietnamce pilot poslal na bezpečnější místo, odkud byli evakuováni dalšími vrtulníky. Při návratu ještě vytáhli z haldy mrtvých těl asi pětileté dítě a dopravili je do bezpečí.

Foto: Profimedia.cz

Oběti masakru v My Lai

Po návratu na základnu ohlásil Thompson okolo jedenácté masakr nadřízeným. Velitel operace Barker nařídil zjistit, co se děje, a Medina rozkázal ukončit palbu.

Pochvala vojákům a tutlání masakru

Protože Thompson uvedl, že se zabíjeli civilisté, byl vyslechnut plukovníkem Oranem Hendersonem. Pokračování operace, během níž se měly vyčistit od partyzánů další části vesnice, bylo zrušeno. Pravda o masakru však zůstala dlouho utajena.

Akce byla naopak vyzdvihována. Henderson v citaci ocenil 27. března kapitána Medinu za postup, kdy jednal nad rámec úkolu.

O den později velitel úkolového uskupení Barker uvedl, že při operaci bylo 16. března v My Lai zabito 128 partyzánů z Việt Cộngu. Velitel 23. pěší divize Americal generálmajor S. W. Koster pogratuloval rotě C, což udělal i šéf Velitelství vojenské pomoci Vietnamu MACV generál William Westmoreland, který blahopřál rotě za „mimořádnou akci“, která vedla k tomu, že „nepřítel utrpěl velkou ránu“.

Opakovaně se uvádělo, že se podařilo zabít 128 partyzánů, později se opatrně přiznávalo, že zahynulo i 22 civilistů. Plukovník Henderson dostal od výkonného velitele divize Americal generála George H. Younga nařízeno provést vyšetřování akce. Henderson vyslechl několik vojáků a ve zprávě na konci dubna napsal, že bylo neúmyslně zabito asi dvacet civilistů. To byl jen drobný kaz na halasně proklamovaném velkém vítězství.

Foto: Profimedia.cz

Dvě ženy si prohlížejí v muzeu v My Lai fotografie z masakru

Zlom přišel až rok po masakru. Bývalý střelec vrtulníku Ronald L. Ridenhour, který sloužil v 11. pěší brigádě, napsal dopis třiceti kongresmanům, v němž požadoval vyšetření incidentu v oblasti útoku. Uvedl, že on a pilot vrtulníku Gilbert Honda přeletěli několik dní po operaci nad My Lai a viděli scénu totální destrukce. Viseli i nad tělem mrtvé ženy, na němž ležela nášivka 11. brigády.

O masakru se dozvěděl více v dubnu 1968 od příslušníků roty C. Jeden mu popsal, jak dorazil tříletého chlapce, který už měl prostřelenou ruku a nevěřícně koukal na krev protékající mezi prsty.

Ridenhour dospěl k závěru, že se stalo něco „strašného, temného a krvavého”, proto se obrátil na členy amerického Kongresu. Uváděl, že z 300 až 400 obyvatel skoro nikdo nepřežil.

Většina oslovených kongresmanů dopis ignorovala, ale Mo Udall ze Sněmovny reprezentantů a senátoři Barry Goldwater a Edward Brooke požádali sněmovní výbor pro ozbrojené služby, aby se obrátil na Pentagon s tím, že by ministerstvo obrany mělo zahájit vyšetřování.

Reportáž spustila vyšetřování

Na veřejnost se pravda dostala koncem listopadu 1969, když agentura AP převzala materiál od nezávislého novináře Seymoura Hersche, který udělal několik rozhovorů s Calleyem. Reportáže otiskly na přelomu listopadu a prosince časopisy Life, Time a Newsweek. Clevelandské noviny Plain Dealer otiskly fotografie, které na místě masakru pořídil Ron Haeberle.

Ten také upozornil i na sexuální aspekt masakru. Mladou matku s dítětem začal svlékat jeden z vojáků. Další jí řekl, že „byla kurvou Việt Cộngu“, a třetí dodal, že je „nadržený“. Když vojenský zpravodaj Jay Roberts, který Haeberleho doprovázel, popisoval v roce 1972 dění v Mỹ Lai Seymouru Hershovi, zmínil, že voják stahoval dívce černou blůzu, protože chtěl pomačkat její prsa. Starší žena ji vehementně bránila. Nakonec byli všichni postříleni.

Foto: Profimedia.cz

Vyděšená Vietnamka v My Lai chránící své blízké, žena v černé blůze vzadu byla sexuálně urážena.

V listopadu 1969 bylo rozhodnuto případ vyšetřit, komisi vedl generál William Peers. Závěrečná zpráva byla zveřejněna 17. března 1970 a byla velmi kritická k velení brigády i celé divize Americal, neboť se podílelo na tutlání masakru.

Ve zprávě se psalo, že příslušníci praporu zabili nejméně 175 až 200 vietnamských mužů, žen a dětí. Byli mezi nimi jen tři nebo čtyři, u nichž se potvrdilo, že patřili k Việt Cộngu, i když mezi nimi nepochybně bylo několik dalších příslušníků Việt Cộngu a mnoho jeho podporovatelů a sympatizantů.

Počet obětí však byl ještě vyšší, ačkoliv přesné číslo není známo. Vyšetřování americké armády uvedlo 347 obětí, Vietnamci pak uvedli 504 ve věku od jednoho do 82 let.

Soud do ztracena

Zprávě bylo vyčítáno, že odpovědnost padala většinou na mrtvé, velitel úkolového uskupení Frank Barker se zabil v červnu 1968 při srážce letadel. Přesto stanulo 17. listopadu 1970 před soudem 14 důstojníků včetně velitele divize Americal Samuela Kostera. Většina obvinění ale byla stažena, Koster byl degradován z generálmajora na brigádního generála. Očištěni byli plukovník Henderson i kapitán Medina, který popíral, že by dal rozkazy k masakru. Dodatečně přiznal, že tajil skutečný počet civilních obětí.

Foto: Profimedia.cz

Poručíka Williama Calleyho přivádějí k soudu

Odsouzen byl 29. března 1971 jen poručík Calley, který se hájil, že pouze plnil rozkazy kapitána Mediny. Dostal doživotí za plánovanou vraždu ne méně než dvaadvaceti lidí. Později mu byl trest snížen na dvacet let a v září 1974 byl propuštěn.

V listopadu 1971 byly z Vietnamu staženy 11. a 198. brigáda a 23. divize, která se proslavila za druhé světové války při bojích na Guadalcanalu, ostrovu Bougainville a na Filipínách, a byla deaktivována.

Odpor k válce ve Vietnamu v USA stále sílil, konaly se masové protesty, protože stále více byla vnímána ne jako nepřímý střet mezi supervelmocemi v rámci studené války, ale jako americká policejní akce proti zemi, jejíž obyvatelé netoužili vyměnit francouzskou kuratelu za americkou.

K rostoucímu odporu přispíval způsob vedení války, kdy se původně omezený zásah proti partyzánům změnil v rozsáhlý válečný konflikt, jehož se nakonec zúčastnilo 2,6 miliónu Američanů v průměrném věku 22 let.

Válka byla z americké strany vedena bez ohledu na civilní oběti, kobercovému bombardování čelila velká severovietnamská města, na vesnice se shazoval napalm a masově se používal rakovinotvorný defoliant Agent Orange, jenž zbavoval listů stromy v lesích, kde se ukrývali partyzáni.

Konec války a její důsledky

Válka ve Vietnamu skončila 28. ledna 1973, když se podařilo po další bombardovací ofenzívě dotlačit severní Vietnamskou demokratickou republiku, aby podepsala mírovou dohodou.

Americké jednotky se stáhly do šedesáti dnů. Vietnam však nezůstal rozdělený jako Korea, v roce 1975 partyzáni podporovaní Vietnamskou lidovou armádou během několika týdnů ovládli Jižní Vietnam, Saigon padl 30. dubna 1975.

Tím byla dokonána porážka americké politiky v jihovýchodní Asii a Spojené státy propadly vietnamskému syndromu, který se podepsal na společnosti, jež v půlce sedmdesátých let navíc tvrdě pocítila dopady ropné krize. Mnoho veteránů nemohlo najít práci a přes 60 tisíc jich spáchalo sebevraždu nebo podlehli drogám.

Povietnamská kocovina se projevila i při větší obezřetnosti Washingtonu při zapojení do dalších vojenských akcí, jako byla první válka v Perském zálivu, kde se po osvobození Kuvajtu hranice Iráku nepřekročily.

Použití napalmu proti civilistům bylo zakázáno v roce 1980.

Reklama

Související témata:

Výběr článků

Načítám