Když skupina Boko Haram zveřejnila video, kde unesené dívky v hidžábech s kalašnikovy říkaly, že jsou šťastné v novém životě, lidé mu nevěřili. „Musely k tomu být donucené,“ říkali mnozí. Další tvrdili: „To musí být stockholmský syndrom“. Ten spočívá v tom, že se mezi únosci a rukojmími vytváří vazba.

KOMENTÁŘ DNE:
 Proč stát není jako firma - Nad problémem nápadu řízení státu jako firmy v podaní Andreje Babiše se zamýšlí Jiří Pehe. Čtěte zde >>
 Hurá máme právní stát! Bude líp! - Policejní žádost o vydání Andreje Babiše k trestnímu stíhání kvituje Alexander Tomský. Čtěte zde >>

Po osvobození se začalo ukazovat, jak silné jsou vazby unesených k radikálům. A nešlo jen o ty, které se odmítly vrátit. I některé z těch, které se podařilo dostat na svobodu dříve a prodělaly program deradikalizace, nakonec k radikálům utekly.

S jednou z nich mluvila reportérka Adaobi Tricia Nwaubaniová: „V lednu jsem se setkala s 25letou Aishou Yerimovou, která byla unesena Boko Haram před více než čtyřmi lety. Když byla v zajetí, vdala se za velitele, který ji zahrnoval romantikou, drahými dárky a zpíval jí arabské milostné písně.“

Záběr z videa islamistů Boko Haram, na němž mají být unesené školačky.

Záběr z videa islamistů Boko Haram s unesenými školačkami.

FOTO: AP

Novinářka dodala, že pohádkový život, o kterém dívka vyprávěla, skončil na začátku roku 2016, když musel její muž odejít s dalšími radikály bojovat proti postupující nigerijské armádě.

„Když jsem poprvé s Aishou mluvila, byla ve vládní vazbě osm měsíců a dokončila program deradikalizace vedený psycholožkou Fatimou Akiluovou,“ uvedla novinářka.

Tehdy jí Aisha řekla: „Nyní vidím, že všechno, co nám Boko Haram říkalo, byly lži. Když je nyní slyším v rádiu, směji se.“ V květnu, ani ne pět měsíců poté, co se vrátila k rodině v městě Maiduguri, kde Boko Haram vzniklo, ale za radikály utekla zpět.

Po návratu k rodině byla dál ve styku s dalšími ženami, které také byly v zajetí Boko Haram a staly se manželkami bojovníků. Některé z nich se postupně vracely do pralesa Sambisa, kde se Boko Haram ukrývalo. Nejméně dvakrát jí po návratu volaly. „Řekli jí, aby přišla a připojila se,“ uvedla Aishina sestra Bintu. Odpověděla jim, že se vracet nehodlá.

Nigerijský stát Borno s městem Maiduguri

FOTO: David Ryneš, Yahoo Maps

Situace se změnila, když jí zavolala jedna z žen, které odešly do pralesa dříve, a řekla jí, že její manžel nyní žije s její sokyní. „Přestala chodit ven, mluvit a jíst. Byla pořád smutná,“ řekla Aishina sestra Bintu. O dva týdny později odešla.

Složitý proces deradikalizace

Psycholožka Akiluová, která během pěti let pracovala nejen s unesenými dívkami a dětmi radikálů, ale i přímo se členy Boko Haram včetně jejich velitelů a vede program deradikalizace, k problému uvedla: „Deradikalizace je komplikovaná kvůli tomu, že máme pokračující vzpouru. V případech, kdy skupina uzavře dohodu s vládou a složí zbraně, je to snazší. Když ale máte otce nebo manžele či syny v hnutí, chtějí být spolu, zejména ženy.“

To potvrdila novinářce Nwaubaniové i jiná dívka unesená Boko Haram, devatenáctiletá Asta. Ta vypověděla, že slyšela o mnoha ženách, které se vrátily k bojovníkům. Ona sama to neplánuje, ale popsala, jak moc postrádá svého manžela a jak moc dychtí o něm slyšet a být s ním. Sama má nepříliš realistický plán: „Řeknu mu, aby přišel, zůstal s námi a vedl normální život.“

Akiluová uvedla, že situaci ztěžuje i obtížné zařazení unesených do společnosti. „Deradikalizace je jen jedna část. Další částí je reintegrace.“ Zmiňuje stigmatizaci unesených, s osvobozenými společnost zachází kvůli jejich vazbám na radikály jako s párii, tedy s lidmi nižší kategorie.

Upozorňuje na to, že některé dívky nemají ani zajištěnu obživu.

Vojáci nigerijské armády

Vojáci nigerijské armády

FOTO: Joe Penney, Reuters

To ale nebyl případ Aishi, ta si našla práci, prodávala látky, účastnila se života společnosti a měla i nápadníky. „Nejméně pět různých mužů se s ní chtělo oženit,“ uvedla její matka. Jeden z nich v Lagosu. „Přemýšlela, že si ho vezme,“ dodala.

Psycholožka také upozorňuje, že v jednotlivých táborech se s dívkami zacházelo různě: „Záleželo to na veliteli tábora.“ A je tu i další důvod – vyvolené, s nimiž se oženili velitelé, získaly moc: „Ty ženy, které po většinu doby neměly žádnou moc, jejich hlas ve společnosti nebyl slyšet, měly pod sebou najednou mezi třiceti a sto ženami, měly je pod úplnou kontrolou, na zavolání. Většina z žen se vrací do společnosti, kde nebudou schopny vládnout takovou mocí.“