„Ty začátky byly docela divoké,“ řekl Trachta, jenž na Haiti vyrazil asi 15 hodin po zemětřesení a provedl tam kolem 80 operací, převážně amputací, a celkově ošetřil asi dvojnásobek zraněných.

Lékaři operovali na chodníku před nemocnicí.

 

Lidsky to, myslím, ještě zpracovávám. MUDr. Jan Trachta

„Dělal jsem císařský řez prakticky na ulici na jakémsi kancelářském stole. Jediné, co jsem na sobě měl sterilního, byly rukavice. Ženu jsem natřel desinfekcí, uspal jsem ji jednou dávkou ketaminu, dostala antibiotika. Dítě jsem vytáhl ven a ženu jsem zašil. Nechal jsem ji ležet na stole, protože nebyla žádná možnost, kam ji potom položit. Všichni pacienti po operaci se vraceli z toho chodníku před nemocnicí za bránu nemocnice zpátky na ulici,“ popsal lékař.

MUDr. Jan Trachta

MUDr. Jan Trachta

FOTO: Jan Handrejch, Právo

O rozsahu zkázy neměl cestou na Haiti zprávy. „Vůbec jsem nevěděl, co mám očekávat,“ uvedl s tím, že míra utrpení byla obrovská. „Na ulicích se válely hromady lidských těl, která tlela a před nemocnicemi byly stovky raněných, kteří čekali na ošetření,“ poznamenal s tím, že všude panoval zmatek a rodiny pacientů se často do areálu nemocnice pokoušely dostat i násilím.

Zelená barva může počkat, červení jdou na stůl

Asi nejtěžší pro lékaře v situaci všeobecného zmatku, kdy je většina lidí zraněná, stanovit, kdo z pacientů bude mít přednost: „V medicínské terminologii se tomu říká triage - třídění pacientů podle závažnosti. Máme své vnitřní předpisy pro označování pacientů podle různých barev - pacienti označení černou barvou se nechávají zemřít, červení jdou na stůl, zelení mohou počkat, žlutí odcházejí domů.“

V prvních dnech podle Trachty tento systém totálně selhal. „Museli nechávat docela velkou část těch lidí zemřít, vzhledem k tomu, že jsme nebyli vybaveni materiálně ani personálně, a jak jsem řekl, pacienti po operaci se vraceli na ulici. Nebylo dost sester, které by podaly včas antibiotika, aby jim vyměnily infuze. To znamená, že riziko, že by po operaci lidé zemřeli na té ulici, bylo tak velké, že jsme nemohli ztrácet s nimi čas a energii,“ uvedl s tím, že se z počátku upřednostňovaly děti a dále se zranění řešili případ od případu.

Venkovní operační sály

Stejně jako v Careffouru jihozápadně od Port-au-Prince, tak i ve vzdálenějším městě Leogane, kam se Trachta po čtyřech dnech přesunul, byly operační sály venku, protože se lidé v budovách báli následných otřesů.

„Zůstávali jsme venku pod plechovou střechou, kde jsme instalovali čtyři operační lůžka. Byli jsme tam dva chirurgové, tři anesteziologové. Ti nám uspávali pacienty vždycky dva a dva na dvou lůžkách, abychom zvýšili výkonnost práce. To znamená, že jsme operovali jednoho,  zatímco druhý byl uspávaný a k tomu jsme se zase vydali v momentě, kdy se ten první probouzel. Takhle jsme je střídali, tím jsme zvládali až přes dvacet operací denně,“ popsal Trachta.

Haiti, Port-au-Prince, polní nemocnice Lékařů bez hranic před troskami původní úrazové nemocnice La Trinité

Haiti, Port-au-Prince, polní nemocnice Lékařů bez hranic před troskami původní úrazové nemocnice La Trinité

FOTO: Lékaři bez hranic/Julie Remy

A jak Čech neznalý zemětřesení reagoval na nové otřesy země? V první den, kdy operoval na chodníku před budovou nemocnice v Careffouru a právě zkoumal rozdrcenou nohu dítěte a přemýšlel o operaci, železný poklop pod ním se náhle rozdrnčel. „Moje první myšlenka byla: ti naši logistici tady nainstalovali nějaké zařízení, které dělá pěkný bordel. Pak mi došlo, že jde o další následné otřesy. Prostranství pod budovou asi během tří vteřin vyprázdnilo,“ uvedl.

Po týdnu došla všechna sádra

Zásadní byla logistická podpora. V celém hlavním městě Port-au-Prince například sedmý nebo osmý den došla sádra. Neměli ji podle Trachty ani pracovníci Světové zdravotnické organizace či OSN. Situaci komplikovala skutečnost, že poničené letiště v Port-au-Prince odklánělo letadla s materiálem do Dominikánské republiky. Lékaři bez hranic si na to stěžovali. „Na druhou stranu, podle mého názoru, kdyby Američané nepřevzali nad letištěm kontrolu, tak by se možná zhroutilo a byl by to ještě větší průšvih,“ řekl Trachta.

Příliš velcí specialisté

O paradoxní situace není na Haiti nouze. „Stalo se mi třeba, že jsem byl zavolán do vojenské nemocnice nejmenovaného státu, protože místní ortopedický chirurg a obvodní lékař rodili ženu, která úspěšně sama porodila, ale měla natržené děložní hrdlo, a s takovou problematikou oni už si nedokázali poradit, protože pracovali ve špičkových pracovištích ve své zemi. Žena ztratila za půl hodiny, než mě přivolali, jeden a půl litru krve,“ popsal Trachta.

Spravit trhlinu dělohy není žádný náročný výkon. Ženu se podařilo zachránit, Lékaři bez hranic měli k dispozici krev od dárce.

Lékař Jan Trachta na Haiti operoval na ulici

Lékař Jan Trachta na Haiti operoval na ulici

FOTO: Jan Handrejch, Právo

Ošetření předstírané přikládáním obvazů

Příliš úzká specializace je jedním problémem a nezkušenost jiných pracovníků další. Některé organizace podle Trachty nebyly schopné poskytnout odbornou pomoc. „Řada ošetření byla provedena neprofesionálně. Já jsem to na vlastní oči viděl. Pacienti se neléčili, pouze se předstíralo přikládáním obvazů, že jsou vyléčeni, a posílali se zpátky na ulici a do táborů“. Některé týmy byly vybaveny například pouze lokálními anestetiky.

Rozsah škod a utrpení nasbíraného během pár sekund, když se 12. ledna rozechvěla zem, je podle Trachty nevídaný. „Lidsky to, myslím, ještě zpracovávám,“ řekl. Haiťané, kromě toho, že bude potřebovat obnovit celý stát, budou nadále potřebovat lékařskou pomoc. „Tito lidé budou dál potřebovat amputace, ortopedické, plastické operace, stovky, tisíce protéz, stovky terapeutů. Sám řešil případ proleženiny obličeje až na lebku a vyndával celé oko. „Taková žena potřebuje další operace, péči,“ poznamenal.