Článek
Po porážce s Osmanskou říší v bitvě na Kosovu poli roku 1389 tehdy neobyčejně vyspělé srbské království ztratilo Kosovo, které bylo jeho kolébkou, a samo postupně přešlo do područí Osmanské říše.
Koncem 17. století, po porážce jednoho z řady protitureckých povstání, nastal masový odchod Srbů z Kosova, kde je se souhlasem turecké moci nahradili většinou muslimští Albánci.
Oblast Srbové znovu ovládli až po vzniku Jugoslávie v roce 1918. Tehdy se začali do Kosova opět vracet a mezi světovými válkami tvořili téměř dvě třetiny obyvatelstva.
Během 2. světové války většina Kosova připadla k tzv. Velké Albánii pod italskou správou. Po obnovení Jugoslávie dostala provincie status autonomní oblasti v rámci SFRJ. Podíl Albánců na populaci provincie tvořil v té době 35-40 procent.
Albánská porodnost mění situaci
V roce 1974 byla autonomie Kosova zakotvena v nové ústavě. Kosovo získává vlastní ústavu, sněmovnu a vládu. Rozhodující funkce obsazují Albánci, jejichž počet i díky obrovské porodnosti prudce roste a blíží se k 70 procentům populace Kosova.
Stále početnější Albánci se radikalizují a požadují změnu statutu Kosova na svazovou republiku s právem odtrhnout se od Jugoslávie. Roku 1981 propukly v Prištině národnostně motivované nepokoje ústící v řadu mrtvých následné represe státních orgánů.
Zároveň ale přibývá stížností kosovských Srbů na útlak ze strany autonomních orgánů, které jsou zcela v rukou místních Albánců. Tisíce Srbů dobrovolně či pod přímým nátlakem Kosovo opouštějí. Na konci 80. let dosáhl podíl Albánců už 80 procent. Srbové, kteří zůstali, žádají Bělehrad o zákrok.
Reakcí je nová srbská ústava. Ta v roce 1989 ponechala Kosovu územní a kulturní autonomii, ale odebrala mu atributy státu. Po nové vlně nepokojů roku 1990 srbský parlament zrušil i autonomní status Kosova.
Odpověď na radikalizaci byla státní represe
Albánci odpověděli jednostranným vyhlášením Kosovské republikou v rámci Jugoslávie. Po odmítavé reakci Bělehradu si kosovští Albánci vytvářejí paralelní struktury od školství až po parlament. V tajných volbách byl „prezidentem“ zvolen spisovatel Ibrahim Rugova.
V roce 1996 se přihlásila k boji za nezávislost Kosovská osvobozenecká armáda (UCK). O dva roky později propuká otevřené povstání. UCK útočí na srbské policisty, vojáky i civilisty a také na Albánce spolupracující s oficiálními strukturami. Bělehrad odpovídá brutálními represemi.
Na nátlak mezinárodního společenství usedly obě strany v roce 1999 k mírovým jednáním ve francouzském Rambouilletu. Po jejich krachu zahájilo 24. března 1999 NATO bombardování Jugoslávie. 10. června OSN schválila mírový plán pro Kosovo a vyslání sil KFOR, které musela opustit srbská armáda. S vynuceným odchodem armády začali z Kosova prchat Srbové a příslušníci dalších nealbánských národností.
Kosovští Albánci vyhlásili nezávislost
11. května 2007 USA a evropské země předložily v Radě bezpečnosti OSN návrh rezoluce podporující nezávislost Kosova, srbský parlament ale přijal usnesení, že Kosovo je nedílnou součástí Srbska.
Kosovští Albánci trvali na nezávislosti, vyhlásili ji 17. února 2008.