V českém případu šlo o muže z Čečenska, jemuž byl v Česku udělen azyl, ale který byl dvakrát odsouzen za závažný trestný čin. Jednou se tak stalo před udělením azylu a podruhé po jeho udělení. S odůvodněním, že muž představuje nebezpečí pro stát i jeho občany, mu byl na základě českého zákona provádějícího směrnici o uprchlících azyl odňat.

Muž toto rozhodnutí napadl u českých soudů. Po zamítnutí své žaloby podal kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu. Ten se s takzvanou předběžnou otázkou obrátil na Soudní dvůr EU. Stejný postup použily belgické soudy, které řešily dvě obdobné kauzy. Předběžné otázky se týkají například sporů o výklad práva Unie.

Podstatou otázky bylo, zda jsou ustanovení unijní směrnice o uprchlících umožňující členským státům nepřiznat nebo odejmout azyl v rozporu s ženevskou úmluvou o postavení uprchlíků. Znamenalo by to totiž, že jsou neplatná i z hlediska ustanovení listiny základních práv EU a smlouvy o fungování EU, podle nichž se musí společná azylová politika ženevskou úmluvou řídit.

Generální advokát Wathelet uvedl, že nemůže-li být uprchlík navrácen, přestože představuje nebezpečí, má členský stát podle směrnice o uprchlících možnost zbavit jej postavení uprchlíka. Wathelet ale zdůraznil, že nepřiznání nebo odnětí postavení uprchlíka nemá za následek, že by daný jedinec přestal být uprchlíkem.