Kdo na masové imigraci prodělává, je již jasné – daňový poplatník. Institut německého průmyslu IW se sídlem v Kolíně nad Rýnem spočítal náklady na migraci na léta 2016-17 přinejmenším na 50 miliard eur, přičemž jiné prognózy tuto sumu považují za podhodnocenou.

Jasné je i to, že nejvíc na migrační vlnu paradoxně doplatí právě sociálně slabí, jichž je v německé společnosti čím dál tím víc, a také žáci škol, ve kterých jsou již více než rok ubytovaní imigranti, dále nekvalifikovaní zaměstnanci nízkovýdělečných sektorů a – je to smutné a politicky nekorektní, nicméně pravdivé konstatování faktu – občané bydlící poblíž uprchlických ubytoven.

Nová zlatá žíla pro pojišťovny

I v Německu se tak v průběhu roku začala pomalu a nesměle, leč přece jen vynořovat otázka, kdo tedy vlastně na miliónovém přílivu migrantů kromě pašerácké mafie vydělává, když celospolečenské náklady na důsledky kancléřčina „vítacího gesta“ jsou – a ještě budou – tak vysoké? Výčet profitentů lze zatím předložit jen neúplný, uveďme alespoň některé příklady za mnohé, aby bylo možné aspoň mozaikově nastínit obrysy reality, která je zcela jiná, než jak se její falešné kulisy snaží malovat politicko-mediální mainstream.

Začněme branží, o níž si nezasvěcený může myslet, že se jí uprchlický problém vlastně ani netýká – jde o pojišťovací ústavy. Ty ale dokázaly krizovou situaci přetavit do praktické a ziskové obchodní politiky.

Málokterý Němec ví, že žadatelé o azyl nedisponují například pojištěním povinného ručení za škodu, což v praxi znamená, že tuzemec materiálně nebo jinak poškozený „uprchlíkem“ si musí vzniklou škodu hradit sám. Na rozdíl od prostého občana tato „maličkost“ pojišťovnám neunikla – takže začaly lobbovat za logické povinné pojištění azylových žadatelů.

To se obyčejně pohybuje mezi 50 a 80 eury na osobu za rok a v případě žadatelů o azyl jde v Německu samozřejmě z veřejných rozpočtů. Vezmeme-li v potaz přes milión a půl nově příchozích plus očekávaný příliv v rámci spojování rodin a přidáme-li k tomu žadatele z dob před rokem 2015 bez odpovědnostního pojištění, lze lehce postřehnout nejen výši rozpočtů, ale zároveň i vývar pojišťovacích ústavů.

Uprchlický tábor u výstaviště v Berlíně

Uprchlický tábor u výstaviště v Berlíně

FOTO: Fabrizio Bensch, Reuters

Neméně zajímavá je i situace kolem pojištění bydlení, resp. domácnosti. Pojišťovací ústavy totiž zařadily uprchlické ubytovny a domovy na stejnou rizikovou příčku jako továrny na petardy a dělobuchy. Totéž platí i o obytných prostorách pro mladé imigranty mužského pohlaví (podle statistického úřadu EU Eurostat tvoří tři čtvrtiny současné imigrace do Evropy muži ve věku 14-34 let), které zemský soud v Kolíně nad Rýnem jistě ne bezdůvodně označil za rizikové osoby.

To s sebou přináší povinnost informovat pojišťovnu o „možném zvýšeném nebezpečí“. Obojí má samozřejmě automaticky dopad na růst pojišťovací sumy. Není třeba dodávat, že ta jde v naprosté většině případů i zde z komunálních, zemských, a tedy veřejných peněz.

Obří kšeft kolem azylových služeb

Vedle tohoto poněkud bizarního příkladu ovšem existuje migrační byznys natvrdo. Tak třeba farmaceutický průmysl, již beztak hýčkaný politickou lobby i německým státem, objevil náhle své měkké srdce pro „uprchlíky“ poté, co se dočkal díky vysokému odběru léků na žloutenku typu C zvýšeného obratu v miliardové výši.

A pokročme dál. V Německu funguje kartel pečovatelských institucí, pro který se už vžil název „azylový“. Říká se mu také „sociální průmysl“. K jeho největším členům patří Caritas, Německý červený kříž (DRK) a Sociální péče pracujících (Arbeiterwohlfahrt – AWO). K těm je třeba ještě přičíst nadace a spolky zaměřené na integraci migrantů.

I tato branže nyní přímo kvete, dostává už podobu průmyslového odvětví. Pro ilustraci – na seznamu Spolkového úřadu pro migraci a uprchlíky zabírá 196 internetových stránek s průměrně 50 záznamy na stranu.

Pákistánští imigranti v uprchlickém táboře v Hesensku

Pákistánští imigranti v uprchlickém táboře v Hesensku

FOTO: Kai Pfaffenbach, Reuters

Na tento obří komplex jsou napojeni advokáti, bezpečnostní agentury, restaurační servis pro speciální muslimskou stravu a úklidové služby. Roční obrat kartelu se v Německu již v roce 2012, tedy před masovou imigrační vlnou, pohyboval okolo 140 miliard eur. Nyní ještě podstatně vzrostl. Jen pro srovnání – globální koncern McDonald’s vykazoval ve stejném roce v Německu obrat 3,25 miliardy eur.

Přitom ze „sociálního průmyslu“ jen například Caritas „otočila“ v Německu 55 miliard eur, z toho osmdesát procent šlo z veřejných peněz.

Kolik procent spolknou samy tyto molochy na svůj chod, a kolik je skutečně vynaloženo na vlastní péči o „uprchlíky“, se vzhledem k minimální transparentnosti této instituce veřejně nelze dozvědět. Je nicméně jasné, že masový příliv imigrantů nebývale zvýšil poptávku a tím i posílil charitativní byznys.

Pro pořádek – samozřejmě existuje prokazatelně záslužná činnost těchto organizací: sociální nouze stoupá přímou úměrou s růstem zisků koncernů a bobtnajícím osobním bohatstvím německých elit. Nicméně celý systém nyní nabyl po „vítacím gestu“ nové obchodní dynamiky a stal se součástí bizarního „migračního trhu“, navíc v oblasti, která zaručuje přítok státních peněz v horentní výši.

Němečtí dobrovolníci tureckého původu v Berlíně rozdávají jídlo a pití migrantům čekajícím na registraci.

Němečtí dobrovolníci tureckého původu v Berlíně rozdávali jídlo a pití migrantům čekajícím na registraci.

FOTO: Fabrizio Bensch, Reuters

Jestliže tedy kartel sociálního průmyslu volá po dalších „uprchlících“, lze jen těžko věřit, že za tím je jen a pouze čistý humanismus, a ne zároveň i zájem zajistit si přítok dalších „zákazníků“.

Německá společnost je již nyní následky dosavadní imigrační vlny finančně, sociálně i politicky silně přetížená. Čerstvá tragédie v Berlíně pocity frustrace jen prohloubí. Předvánoční rozjímání zasažené takovým masakrem s přímou vazbou na příliv rizikových migrantů nemůže vést k ničemu jinému než k zásadní otázce: Kde se stala kardinální chyba? A kdo ji odmítal a odmítá naplno přiznat?

Ale jak praví přísloví: těžko čekat, že někdo bude pod sebou řezat větev, která mu zaručuje blahobytné posezení. Což platí v té či oné míře i pro 219 poslanců Spolkového sněmu (v letech 2014-15), kteří si drželi nějakou z funkcí v představenstvech a vedeních celého „sociálního kartelu“.