Zatím se přesně neví, kde Gurlitt skvosty ze sbírky svého otce prodával. Ten je coby Goebbelsův kurátor jako „zvrhlé“ umění konfiskoval muzeím či židovským majitelům – šlo o Picassa, Chagalla či Klea – nebo je od majitelů ohrožených nacisty za směšné částky pod nátlakem vykupoval.

Německá média se shodují, že prodával galerii Kornfeld ve švýcarském Bernu. Ta však uvádí „poslední obchodní i osobní kontakt v roce 1990“. Tehdy Gurlitt zpeněžil několik grafických listů za 38 tisíc švýcarských franků. Obchodní partnery však našel i doma – asi 15 děl šlo k novým majitelům prostřednictvím výstavní a aukční síně Lempertz z Kolína nad Rýnem.

Buď byl ledově klidný, nebo se úplně zhroutil

Informace o tom, jak „obchodník“ Gurlitt reagoval, když Celní kriminální úřad poslední loňský únorový den objevil v jeho bytě na náměstí Artur-Kutcher-Platz v mnichovské čtvrti Schwabing umělecký poklad 1400 obrazů, grafických listů a skic, se zásadně liší.

Podle Sternu pátrači použili služeb zámečníka poté, co jim na zvonění a bouchání na dveře nikdo neotevíral. Gurlitt bez známky překvapení seděl za kuchyňským stolem. Když pak tři dny odváželi skvosty, jež půlstoletí skrýval, jen mlčky přihlížel. Na konci prý řekl pouze: „Nač taková snaha? Už brzy zemřu, takže ty obrazy vám stejně připadnou.“

Německé úřady ve středu zveřejnily na internetu první část děl z Gurlittovy sbírky.
Na webu magdeburské Centrály pro pátrání po kradeném umění se objevily obrazy od Canaletta, Eugena Delacroixe, Henriho Matisse, Marka Chagalla, Franze Marca i jiných.
Zájem byl tak velký, že web zkolaboval.
Další skvosty mají být představeny v nejbližších dnech.
Původ se zatím podařilo prokázat u třetiny z více než čtrnácti set děl. U ostatních ho bude potřeba ověřit.

Týdeník Focus, jenž celý případ odkryl jako první, popsal ty okamžiky ale jinak. Gurlitt se údajně psychicky zhroutil, takže se mu musel věnovat policejní psycholog.

Pouhých 24 hodin poté, co Reinhard Nemetz, vrchní prokurátor v Augsburku, připustil, že neví přesně, kde se Gurlitt zdržuje, vyšel z mnichovského bytu bělovlasý muž. „Jedu do Würzburgu k lékaři,“ svěřil se Gurlitt novinářům. „Žádný strach, budu brzy zpátky.“

Prchl do New Yorku?

Na otázku o původu nacistického lupu rozvážně odpověděl: „Nic o tom nevím. Všechny podklady jsem už odevzdal úřadu státního žalobce.“

Pak nasedl do taxíku. Později ho prý viděli na mnichovském letišti, list The New York Times ho zahlédl v největším americkém městě.

Konec konců – proč ne. Zatím ho vyšetřují jen kvůli krácení daní, protože za celý život neodvedl berňáku ani marku, ani euro, a dokonce neměl ani identifikační číslo daňového poplatníka. Zatím se může pohybovat, jak a kde chce. Obvinění ještě nikdo nevznesl.

Taxikář později vypověděl, že onen starší kultivovaný muž se ukázal jako skutečný grand. Za účet ve výši šest eur mu tento pasažér, jenž celý život „seděl“ na pokladu v hodnotě 27 miliard korun, dal dvacet eur.

„Dobrovolně nic nevrátím,“ prohlásil Gurlitt v rozhovoru s týdeníkem Der Spiegel a tvrdil, že jeho otec získal umělecká díla legálně. Dodal, že německá justice a veřejnost vše zkreslují a že prokuratuře už dodal dost důkazů, které z něj snímají jakékoliv podezření. Chce díla zpátky, protože některá chce prodat, aby měl na uhrazení pobytu v nemocnici.