Článek
Kdyby reaktor neměl chlazení, teplota by stoupala do takové výše, že by se palivové články začaly tavit. Potom by hrozil podobný scénář jako v Černobylu," říká Antolík.
Kdyby reaktor neměl chlazení, teplota by stoupala do takové výše, že by se palivové články začaly tavit. Potom by hrozil podobný scénář jako v Černobylu," říká Antolík.
Kdyby reaktor neměl chlazení, teplota by stoupala do takové výše, že by se palivové články začaly tavit. Potom by hrozil podobný scénář jako v Černobylu," říká Antolík.Dva lidé zemřeli
Kdyby reaktor neměl chlazení, teplota by stoupala do takové výše, že by se palivové články začaly tavit. Potom by hrozil podobný scénář jako v Černobylu," říká Antolík.Dva lidé zemřeliHavárie se stala v čase oběda a většina lidí byla naštěstí mimo hlavního bloku. "Chtěl jsem jít také na oběd, když jsem uslyšel obrovskou ránu. Když jsem vyběhl z kanceláře, viděli jsme hustou mlhu unikajícího plynu. Běželi jsme ven. Na schodech jsem uviděl kolegu, který byl dezorientovaný a dusil se.
Kdyby reaktor neměl chlazení, teplota by stoupala do takové výše, že by se palivové články začaly tavit. Potom by hrozil podobný scénář jako v Černobylu," říká Antolík.Dva lidé zemřeliHavárie se stala v čase oběda a většina lidí byla naštěstí mimo hlavního bloku. "Chtěl jsem jít také na oběd, když jsem uslyšel obrovskou ránu. Když jsem vyběhl z kanceláře, viděli jsme hustou mlhu unikajícího plynu. Běželi jsme ven. Na schodech jsem uviděl kolegu, který byl dezorientovaný a dusil se.
Kdyby reaktor neměl chlazení, teplota by stoupala do takové výše, že by se palivové články začaly tavit. Potom by hrozil podobný scénář jako v Černobylu," říká Antolík.Dva lidé zemřeliHavárie se stala v čase oběda a většina lidí byla naštěstí mimo hlavního bloku. "Chtěl jsem jít také na oběd, když jsem uslyšel obrovskou ránu. Když jsem vyběhl z kanceláře, viděli jsme hustou mlhu unikajícího plynu. Běželi jsme ven. Na schodech jsem uviděl kolegu, který byl dezorientovaný a dusil se. Na chodbě jsem se nadechl a vrátil jsem se pro něho. Při havárii zahynuli dva lidé. Byli to likvidátoři jaderného odpadu, kteří pracovali pod zemí pod reaktorovou halou. Když pocítili unikající plyn, snažili se dostat nahoru. Běželi však tam, kde to bylo nejhorší. Když jsme je našli, už jim nebylo pomoci," vzpomíná Antolík.
Kdyby reaktor neměl chlazení, teplota by stoupala do takové výše, že by se palivové články začaly tavit. Potom by hrozil podobný scénář jako v Černobylu," říká Antolík.Dva lidé zemřeliHavárie se stala v čase oběda a většina lidí byla naštěstí mimo hlavního bloku. "Chtěl jsem jít také na oběd, když jsem uslyšel obrovskou ránu. Když jsem vyběhl z kanceláře, viděli jsme hustou mlhu unikajícího plynu. Běželi jsme ven. Na schodech jsem uviděl kolegu, který byl dezorientovaný a dusil se. Na chodbě jsem se nadechl a vrátil jsem se pro něho. Při havárii zahynuli dva lidé. Byli to likvidátoři jaderného odpadu, kteří pracovali pod zemí pod reaktorovou halou. Když pocítili unikající plyn, snažili se dostat nahoru. Běželi však tam, kde to bylo nejhorší. Když jsme je našli, už jim nebylo pomoci," vzpomíná Antolík.
Kdyby reaktor neměl chlazení, teplota by stoupala do takové výše, že by se palivové články začaly tavit. Potom by hrozil podobný scénář jako v Černobylu," říká Antolík.Dva lidé zemřeliHavárie se stala v čase oběda a většina lidí byla naštěstí mimo hlavního bloku. "Chtěl jsem jít také na oběd, když jsem uslyšel obrovskou ránu. Když jsem vyběhl z kanceláře, viděli jsme hustou mlhu unikajícího plynu. Běželi jsme ven. Na schodech jsem uviděl kolegu, který byl dezorientovaný a dusil se. Na chodbě jsem se nadechl a vrátil jsem se pro něho. Při havárii zahynuli dva lidé. Byli to likvidátoři jaderného odpadu, kteří pracovali pod zemí pod reaktorovou halou. Když pocítili unikající plyn, snažili se dostat nahoru. Běželi však tam, kde to bylo nejhorší. Když jsme je našli, už jim nebylo pomoci," vzpomíná Antolík. Nasadili vlastní životy
Kdyby reaktor neměl chlazení, teplota by stoupala do takové výše, že by se palivové články začaly tavit. Potom by hrozil podobný scénář jako v Černobylu," říká Antolík.Dva lidé zemřeliHavárie se stala v čase oběda a většina lidí byla naštěstí mimo hlavního bloku. "Chtěl jsem jít také na oběd, když jsem uslyšel obrovskou ránu. Když jsem vyběhl z kanceláře, viděli jsme hustou mlhu unikajícího plynu. Běželi jsme ven. Na schodech jsem uviděl kolegu, který byl dezorientovaný a dusil se. Na chodbě jsem se nadechl a vrátil jsem se pro něho. Při havárii zahynuli dva lidé. Byli to likvidátoři jaderného odpadu, kteří pracovali pod zemí pod reaktorovou halou. Když pocítili unikající plyn, snažili se dostat nahoru. Běželi však tam, kde to bylo nejhorší. Když jsme je našli, už jim nebylo pomoci," vzpomíná Antolík. Nasadili vlastní životySpolečně s Pačesem se Antolík v chemickém oděvu a s kyslíkovými přístroji vrátili zpět do haly. "U hlavního vchodu byla tak vysoká radioaktivita, že ji nebylo možné přístrojem vůbec změřit. V sále jsem museli uklidit palivový článek, abychom se dostali nad otevřený kanál. Ten bylo nutné utěsnit, abychom zabránili dalšímu úniku plynu.
Kdyby reaktor neměl chlazení, teplota by stoupala do takové výše, že by se palivové články začaly tavit. Potom by hrozil podobný scénář jako v Černobylu," říká Antolík.Dva lidé zemřeliHavárie se stala v čase oběda a většina lidí byla naštěstí mimo hlavního bloku. "Chtěl jsem jít také na oběd, když jsem uslyšel obrovskou ránu. Když jsem vyběhl z kanceláře, viděli jsme hustou mlhu unikajícího plynu. Běželi jsme ven. Na schodech jsem uviděl kolegu, který byl dezorientovaný a dusil se. Na chodbě jsem se nadechl a vrátil jsem se pro něho. Při havárii zahynuli dva lidé. Byli to likvidátoři jaderného odpadu, kteří pracovali pod zemí pod reaktorovou halou. Když pocítili unikající plyn, snažili se dostat nahoru. Běželi však tam, kde to bylo nejhorší. Když jsme je našli, už jim nebylo pomoci," vzpomíná Antolík. Nasadili vlastní životySpolečně s Pačesem se Antolík v chemickém oděvu a s kyslíkovými přístroji vrátili zpět do haly. "U hlavního vchodu byla tak vysoká radioaktivita, že ji nebylo možné přístrojem vůbec změřit. V sále jsem museli uklidit palivový článek, abychom se dostali nad otevřený kanál. Ten bylo nutné utěsnit, abychom zabránili dalšímu úniku plynu.
Kdyby reaktor neměl chlazení, teplota by stoupala do takové výše, že by se palivové články začaly tavit. Potom by hrozil podobný scénář jako v Černobylu," říká Antolík.Dva lidé zemřeliHavárie se stala v čase oběda a většina lidí byla naštěstí mimo hlavního bloku. "Chtěl jsem jít také na oběd, když jsem uslyšel obrovskou ránu. Když jsem vyběhl z kanceláře, viděli jsme hustou mlhu unikajícího plynu. Běželi jsme ven. Na schodech jsem uviděl kolegu, který byl dezorientovaný a dusil se. Na chodbě jsem se nadechl a vrátil jsem se pro něho. Při havárii zahynuli dva lidé. Byli to likvidátoři jaderného odpadu, kteří pracovali pod zemí pod reaktorovou halou. Když pocítili unikající plyn, snažili se dostat nahoru. Běželi však tam, kde to bylo nejhorší. Když jsme je našli, už jim nebylo pomoci," vzpomíná Antolík. Nasadili vlastní životySpolečně s Pačesem se Antolík v chemickém oděvu a s kyslíkovými přístroji vrátili zpět do haly. "U hlavního vchodu byla tak vysoká radioaktivita, že ji nebylo možné přístrojem vůbec změřit. V sále jsem museli uklidit palivový článek, abychom se dostali nad otevřený kanál. Ten bylo nutné utěsnit, abychom zabránili dalšímu úniku plynu. Nebylo to žádné hrdinství. Byl to strach z toho, co se může stát. V tom čase jsem byl mladý, měl jsem tři malé děti a mladou ženu. Bál jsem se také o přátele a známé," vysvětluje s odstupem času svůj čin.
Kdyby reaktor neměl chlazení, teplota by stoupala do takové výše, že by se palivové články začaly tavit. Potom by hrozil podobný scénář jako v Černobylu," říká Antolík.Dva lidé zemřeliHavárie se stala v čase oběda a většina lidí byla naštěstí mimo hlavního bloku. "Chtěl jsem jít také na oběd, když jsem uslyšel obrovskou ránu. Když jsem vyběhl z kanceláře, viděli jsme hustou mlhu unikajícího plynu. Běželi jsme ven. Na schodech jsem uviděl kolegu, který byl dezorientovaný a dusil se. Na chodbě jsem se nadechl a vrátil jsem se pro něho. Při havárii zahynuli dva lidé. Byli to likvidátoři jaderného odpadu, kteří pracovali pod zemí pod reaktorovou halou. Když pocítili unikající plyn, snažili se dostat nahoru. Běželi však tam, kde to bylo nejhorší. Když jsme je našli, už jim nebylo pomoci," vzpomíná Antolík. Nasadili vlastní životySpolečně s Pačesem se Antolík v chemickém oděvu a s kyslíkovými přístroji vrátili zpět do haly. "U hlavního vchodu byla tak vysoká radioaktivita, že ji nebylo možné přístrojem vůbec změřit. V sále jsem museli uklidit palivový článek, abychom se dostali nad otevřený kanál. Ten bylo nutné utěsnit, abychom zabránili dalšímu úniku plynu. Nebylo to žádné hrdinství. Byl to strach z toho, co se může stát. V tom čase jsem byl mladý, měl jsem tři malé děti a mladou ženu. Bál jsem se také o přátele a známé," vysvětluje s odstupem času svůj čin.
Kdyby reaktor neměl chlazení, teplota by stoupala do takové výše, že by se palivové články začaly tavit. Potom by hrozil podobný scénář jako v Černobylu," říká Antolík.Dva lidé zemřeliHavárie se stala v čase oběda a většina lidí byla naštěstí mimo hlavního bloku. "Chtěl jsem jít také na oběd, když jsem uslyšel obrovskou ránu. Když jsem vyběhl z kanceláře, viděli jsme hustou mlhu unikajícího plynu. Běželi jsme ven. Na schodech jsem uviděl kolegu, který byl dezorientovaný a dusil se. Na chodbě jsem se nadechl a vrátil jsem se pro něho. Při havárii zahynuli dva lidé. Byli to likvidátoři jaderného odpadu, kteří pracovali pod zemí pod reaktorovou halou. Když pocítili unikající plyn, snažili se dostat nahoru. Běželi však tam, kde to bylo nejhorší. Když jsme je našli, už jim nebylo pomoci," vzpomíná Antolík. Nasadili vlastní životySpolečně s Pačesem se Antolík v chemickém oděvu a s kyslíkovými přístroji vrátili zpět do haly. "U hlavního vchodu byla tak vysoká radioaktivita, že ji nebylo možné přístrojem vůbec změřit. V sále jsem museli uklidit palivový článek, abychom se dostali nad otevřený kanál. Ten bylo nutné utěsnit, abychom zabránili dalšímu úniku plynu. Nebylo to žádné hrdinství. Byl to strach z toho, co se může stát. V tom čase jsem byl mladý, měl jsem tři malé děti a mladou ženu. Bál jsem se také o přátele a známé," vysvětluje s odstupem času svůj čin. Jádru stále věří
Kdyby reaktor neměl chlazení, teplota by stoupala do takové výše, že by se palivové články začaly tavit. Potom by hrozil podobný scénář jako v Černobylu," říká Antolík.Dva lidé zemřeliHavárie se stala v čase oběda a většina lidí byla naštěstí mimo hlavního bloku. "Chtěl jsem jít také na oběd, když jsem uslyšel obrovskou ránu. Když jsem vyběhl z kanceláře, viděli jsme hustou mlhu unikajícího plynu. Běželi jsme ven. Na schodech jsem uviděl kolegu, který byl dezorientovaný a dusil se. Na chodbě jsem se nadechl a vrátil jsem se pro něho. Při havárii zahynuli dva lidé. Byli to likvidátoři jaderného odpadu, kteří pracovali pod zemí pod reaktorovou halou. Když pocítili unikající plyn, snažili se dostat nahoru. Běželi však tam, kde to bylo nejhorší. Když jsme je našli, už jim nebylo pomoci," vzpomíná Antolík. Nasadili vlastní životySpolečně s Pačesem se Antolík v chemickém oděvu a s kyslíkovými přístroji vrátili zpět do haly. "U hlavního vchodu byla tak vysoká radioaktivita, že ji nebylo možné přístrojem vůbec změřit. V sále jsem museli uklidit palivový článek, abychom se dostali nad otevřený kanál. Ten bylo nutné utěsnit, abychom zabránili dalšímu úniku plynu. Nebylo to žádné hrdinství. Byl to strach z toho, co se může stát. V tom čase jsem byl mladý, měl jsem tři malé děti a mladou ženu. Bál jsem se také o přátele a známé," vysvětluje s odstupem času svůj čin. Jádru stále věříNavzdory tomuto zážitku nedá Antolík na jadernou energetiku dopustit. "Stále si myslím, že je to nejefektivnější způsob získávání energie. Jiné východisko nevidím. Ropa a uhlí se vyčerpají, nároky jsou stále větší a Evropa už dnes čelí energetické krizi.
Kdyby reaktor neměl chlazení, teplota by stoupala do takové výše, že by se palivové články začaly tavit. Potom by hrozil podobný scénář jako v Černobylu," říká Antolík.Dva lidé zemřeliHavárie se stala v čase oběda a většina lidí byla naštěstí mimo hlavního bloku. "Chtěl jsem jít také na oběd, když jsem uslyšel obrovskou ránu. Když jsem vyběhl z kanceláře, viděli jsme hustou mlhu unikajícího plynu. Běželi jsme ven. Na schodech jsem uviděl kolegu, který byl dezorientovaný a dusil se. Na chodbě jsem se nadechl a vrátil jsem se pro něho. Při havárii zahynuli dva lidé. Byli to likvidátoři jaderného odpadu, kteří pracovali pod zemí pod reaktorovou halou. Když pocítili unikající plyn, snažili se dostat nahoru. Běželi však tam, kde to bylo nejhorší. Když jsme je našli, už jim nebylo pomoci," vzpomíná Antolík. Nasadili vlastní životySpolečně s Pačesem se Antolík v chemickém oděvu a s kyslíkovými přístroji vrátili zpět do haly. "U hlavního vchodu byla tak vysoká radioaktivita, že ji nebylo možné přístrojem vůbec změřit. V sále jsem museli uklidit palivový článek, abychom se dostali nad otevřený kanál. Ten bylo nutné utěsnit, abychom zabránili dalšímu úniku plynu. Nebylo to žádné hrdinství. Byl to strach z toho, co se může stát. V tom čase jsem byl mladý, měl jsem tři malé děti a mladou ženu. Bál jsem se také o přátele a známé," vysvětluje s odstupem času svůj čin. Jádru stále věříNavzdory tomuto zážitku nedá Antolík na jadernou energetiku dopustit. "Stále si myslím, že je to nejefektivnější způsob získávání energie. Jiné východisko nevidím. Ropa a uhlí se vyčerpají, nároky jsou stále větší a Evropa už dnes čelí energetické krizi.
Kdyby reaktor neměl chlazení, teplota by stoupala do takové výše, že by se palivové články začaly tavit. Potom by hrozil podobný scénář jako v Černobylu," říká Antolík.Dva lidé zemřeliHavárie se stala v čase oběda a většina lidí byla naštěstí mimo hlavního bloku. "Chtěl jsem jít také na oběd, když jsem uslyšel obrovskou ránu. Když jsem vyběhl z kanceláře, viděli jsme hustou mlhu unikajícího plynu. Běželi jsme ven. Na schodech jsem uviděl kolegu, který byl dezorientovaný a dusil se. Na chodbě jsem se nadechl a vrátil jsem se pro něho. Při havárii zahynuli dva lidé. Byli to likvidátoři jaderného odpadu, kteří pracovali pod zemí pod reaktorovou halou. Když pocítili unikající plyn, snažili se dostat nahoru. Běželi však tam, kde to bylo nejhorší. Když jsme je našli, už jim nebylo pomoci," vzpomíná Antolík. Nasadili vlastní životySpolečně s Pačesem se Antolík v chemickém oděvu a s kyslíkovými přístroji vrátili zpět do haly. "U hlavního vchodu byla tak vysoká radioaktivita, že ji nebylo možné přístrojem vůbec změřit. V sále jsem museli uklidit palivový článek, abychom se dostali nad otevřený kanál. Ten bylo nutné utěsnit, abychom zabránili dalšímu úniku plynu. Nebylo to žádné hrdinství. Byl to strach z toho, co se může stát. V tom čase jsem byl mladý, měl jsem tři malé děti a mladou ženu. Bál jsem se také o přátele a známé," vysvětluje s odstupem času svůj čin. Jádru stále věříNavzdory tomuto zážitku nedá Antolík na jadernou energetiku dopustit. "Stále si myslím, že je to nejefektivnější způsob získávání energie. Jiné východisko nevidím. Ropa a uhlí se vyčerpají, nároky jsou stále větší a Evropa už dnes čelí energetické krizi.Pracovníky jaderné elektrárny později vyslýchala Státní bezpečnost. "Snažili se dostat havárii do polohy sabotáže. Bylo nepředstavitelné říct, že selhala sovětská technologie, že havaroval sovětský reaktor," říká Antolík.
Kdyby reaktor neměl chlazení, teplota by stoupala do takové výše, že by se palivové články začaly tavit. Potom by hrozil podobný scénář jako v Černobylu," říká Antolík.Dva lidé zemřeliHavárie se stala v čase oběda a většina lidí byla naštěstí mimo hlavního bloku. "Chtěl jsem jít také na oběd, když jsem uslyšel obrovskou ránu. Když jsem vyběhl z kanceláře, viděli jsme hustou mlhu unikajícího plynu. Běželi jsme ven. Na schodech jsem uviděl kolegu, který byl dezorientovaný a dusil se. Na chodbě jsem se nadechl a vrátil jsem se pro něho. Při havárii zahynuli dva lidé. Byli to likvidátoři jaderného odpadu, kteří pracovali pod zemí pod reaktorovou halou. Když pocítili unikající plyn, snažili se dostat nahoru. Běželi však tam, kde to bylo nejhorší. Když jsme je našli, už jim nebylo pomoci," vzpomíná Antolík. Nasadili vlastní životySpolečně s Pačesem se Antolík v chemickém oděvu a s kyslíkovými přístroji vrátili zpět do haly. "U hlavního vchodu byla tak vysoká radioaktivita, že ji nebylo možné přístrojem vůbec změřit. V sále jsem museli uklidit palivový článek, abychom se dostali nad otevřený kanál. Ten bylo nutné utěsnit, abychom zabránili dalšímu úniku plynu. Nebylo to žádné hrdinství. Byl to strach z toho, co se může stát. V tom čase jsem byl mladý, měl jsem tři malé děti a mladou ženu. Bál jsem se také o přátele a známé," vysvětluje s odstupem času svůj čin. Jádru stále věříNavzdory tomuto zážitku nedá Antolík na jadernou energetiku dopustit. "Stále si myslím, že je to nejefektivnější způsob získávání energie. Jiné východisko nevidím. Ropa a uhlí se vyčerpají, nároky jsou stále větší a Evropa už dnes čelí energetické krizi.Pracovníky jaderné elektrárny později vyslýchala Státní bezpečnost. "Snažili se dostat havárii do polohy sabotáže. Bylo nepředstavitelné říct, že selhala sovětská technologie, že havaroval sovětský reaktor," říká Antolík.
V roce 1987 dostal vyznamenání za zásluhy o rozvoj a výstavbu socialistické společnosti. "Při předávání vyznamenání se tehdejší předseda vlády Lubomír Štrougal potil, třásla se mu ruka a nebyl schopen slova. Nevím, zda se bál, že jsem ozářený," usmívá se.