Před půl stoletím oblétlo Apollo 8 Měsíc

Apollo 8 odstartovalo 21. prosince z Mysu Canaveral ve 12:51 světového času. Do vesmíru je vynesla dosud nejmohutnější raketa, jakou do té doby člověk vyrobil, Saturn V se startovacím tahem 35 100 kN. Už start byl velkým úspěchem, protože to bylo poprvé, co tato třístupňová raketa vynesla do vesmíru lidskou posádku.

Za jedenáct a půl minuty dosáhla kosmická loď nízké, takřka kruhové parkovací dráhy ve výšce 185 km. Na té strávila dvě a tři čtvrtě hodiny. Pak zažehla posádka motory třetího stupně Saturnu V. Hořely 318 sekund a zvýšily rychlost Apolla 8 z 28 000 km/h s na rekordních 38 880 km/h a nasměrovaly loď k Měsíci. Třetí stupeň byl odhozen pět hodin po startu.

Pětapadesát hodin po startu se Borman, Lovell a Anders jako první lidé dostali do gravitační sféry jiného vesmírného tělesa, protože gravitační síla Měsíce byla větší než gravitační síla Země. Apollo 8 bylo 62 000 km od povrchu Luny, ke které se blížilo rychlostí 15 800 km/h.

Po šedesáti osmi hodinách se posádka dostala k Měsíci a začala se připravovat se navedení kosmické lodi na jeho oběžnou dráhu. Jednalo se o obtížný manévr, při kterém musel motor servisního modulu SPS TS hořet po přesně vypočtený čas. Kdyby hořel kratší dobu, mohlo by se dokonce stát, že Apollo 8 zamíří do volného prostoru, naopak při delším čase by mohla by se loď mohla natolik zbrzdit, že by dopadla na měsíční povrch. Komplikací bylo, že se manévr odehrával v době, kdy bylo Apollo 8 nad odvrácenou stranou Měsíce a řídící středisko s ním nemělo kontakt.

Nad odvrácenou stranou Měsíce bylo Apollo 8 vzdálené od Země rekordních 377 349 kilometrů.

Motor v servisním modulu SPS byl zapálen 69 hodin a osm minut a patnáct sekund po startu a hořel přesně čtyři minuty a sedm sekund. Posádka popsala, že to byly nejdelší čtyři minuty v jejich životě. Zážeh motoru navedl kosmickou loď na eliptickou dráhu, která byla později upravena na takřka kruhovou ve výši 110 km.

Apollo 8 začalo obíhat okolo Měsíce 24. prosince v 9:59. Oblétlo ho desetkrát, jeden oblet trval 128,7 minuty.

Když se posádka přibližovala k Měsíci, Lovell při třetím přímém televizním přenosu Lunu popsal: „Měsíc je v zásadě šedivý. Nemá žádnou barvu, vypadá jako ze sádry, nebo jako druh našedlého plážového písku. Je vidět docela dost detailů. Moře plodnosti tady nevystupuje tak jasně jako na Zemi, není tu tak velký rozdíl mezi ním a krátery, které ho obklopují. Krátery nevystupují tak jasně. Všechny krátery jsou oblé. Je jich tu docela málo. Některé jsou novější. Mnoho z nich vypadá - zejména ty kruhové - jako zásahy meteoritů nebo nějakých projektilů. Langrenus je docela velký kráter. Má centrální kužel. Stěny kráteru jsou terasovité, na cestě dolů mají šest nebo sedm teras.“

Protože jedním z cílů výpravy bylo najít vhodné místo přistání pro Apollo 11, posádka k jednomu oknu kabiny postavila kameru a snažila se pořídit co nejvíce snímků Měsíce. Soustředila se hlavně na Moře klidu, kde měl přistát první člověk na Měsíci. Fotografoval hlavně Anders. Posádka nakonec pořídila na 700 snímků Měsíce a sto padesát fotografií Země.

Při čtvrtém obletu byli astronauté jako první lidé svědky východu Země nad obzorem Měsíce. To je možné vidět jen z oběžné dráhy, protože Měsíc je k Zemi přivrácen stále stejnou stranou. Anders začal východ Země fotografovat a plný nadšení zavolal ostatní. Borman křičel: „Pane Bože. Podívej se na ten obrázek. Tady vychází Země.“ Anders pak požádal Lovella o barevný film a pořídil jednu z nejslavnějších fotografií 20. století Východ Země, která se objevila na titulní stránce časopisu Life.

Při devátém obletu začal další přímý televizní přenos. Velitel Borman představil posádku a každý její člen popsal svůj dojem z povrchu Měsíce. Sám o něm řekl, že je to „prázdný, osamělý nepřátelský prostor ničeho“.

Anders pak řekl, že má vzkaz pro všechny na Zemi: „Nyní se blížíme k lunárnímu východu Slunce a pro všechny lidi na Zemi má posádka Apolla 8 vzkaz, který by vám ráda předala.“ Členové posádky pak postupně četli z Bible úvod První knihy Mojžíšovy o stvoření nebe a země.

Borman na závěr všem na Zemi popřál k svátkům: „Posádka Apolla 8 končí s přáním dobré noci, hodně štěstí a veselých Vánoc. Bůh vám žehnej, vám všem na dobré Zemi“.

Dvě a půl hodiny po přenosu 25. prosince v 6:10, tedy 89 hodin a 19 minut po startu, následovalo další klíčové zapálení motoru SPS, který navedl loď zpátky k Zemi. I tento zážeh byl úspěšný a rozradostněný navigátor Lovell řekl řídícímu středisku v Houstonu, že ho informuje, že „Santa Claus existuje“.

Návrat ale neproběhl bez komplikací. Lovell omylem vymazal část paměti počítače a řídící systém se začal chovat, jako by motor neběžel. Když posádka zjistila, že řídící systém mění výšku letu, zadal Lovell znovu data o poloze, přičemž se orientoval podle hvězd Sirius a Rigel. Zkušenosti, které takto získal, mu pomohly při záchraně Apolla 13, kdy musel během návratu dvakrát ručně zadávat data o poloze.

Zbytek cesty k Zemi už proběhl bez problémů, 27. prosince v 15:25 se velitelský modul oddělil od už nepotřebného servisního a po dvanácti minutách vstoupil do atmosféry ve výšce 120 km nad povrchem Země rychlostí 4000 km/h.

V 15:52 přistála kabina na hladině Tichého oceánu u Havaje asi 2,5 km od plánovaného místa. Astronauty vyzvedla posádka vrtulníku S-3H Sea King z letadlové lodi USS Yorktown. Tím skončil let trvající šest dní, tři hodiny a jednu minutu.

Úspěšná mise Apollo 8 výraznou měrou přispěla k tomu, že se Spojeným státům podařilo do konce šedesátých let přistát na Měsíci. Ambiciózní program vyhlásil v roce 1961 tehdejší americký prezident John F. Kennedy v reakci na sovětské úspěchy při dobývání vesmíru. První umělou družici Země, Sputnik, vypustil Sovětský svaz 4. října 1957. Svou dominanci potvrdil 12. dubna 1961, když do vesmíru vyslal prvního člověka, Jurije Gagarina. Američan Alan Shepard sice odstartoval ani ne o měsíc později, 5. května, jenomže šlo o pouhý patnáctiminutový skok do vesmíru po balistické křivce.

„Nyní nastal čas udělal větší kroky, čas pro nový velký americký podnik, čas pro tento národ, aby převzal vedoucí roli v dobývání kosmu,“ řekl Kennedy 25. května 1961 před Kongresem a upřesnil, oč mu jde. „Jsem přesvědčen, že by se tento národ měl zavázat k dosažení tohoto cíle v podobě přistání člověka na Měsíci a jeho bezpečném návratu na Zemi do konce dekády,“ řekl tehdy.

Věděl přitom, jak ambiciózní je to plán: „Žádný jiný jednotlivý projekt v této době nebude pro lidstvo pozoruhodnější a působivější ani důležitější při dlouhodobém využívání kosmu a splnění žádného jiného nebude tak těžké a nákladné.“

Bylo to rozsáhlý projekt, v době, kdy vrcholil, do něj bylo zapojeno 20 000 firem, institucí a univerzit. Pracovalo na něm 400 000 lidí a přišel na tehdy ohromných 25 miliard dolarů.

Let však doprovázela i nebezpečí. Poprvé měl člověk proletět Van Allenovými radiačními pásy, ve kterém magnetické pole zachycuje elektrony a ionty ze slunečního větru a chrání tak Zemi. Vnitřní pás tvoří zhuštění částic ve výši asi 3000 km a vnější je ve výšce 15 000 km. Protože je záření beta životu nebezpečné, musely se kosmické lodě vybavit patřičnou ochranou a let vést pod úhlem 30 stupňů k rovníku, aby se minula oblast s největší koncentrací částic.

Velitel Borman při letu trpěl rýmou, která se nyní považuje spolu s nevolností za důsledek obtížné adaptace na prostředí vesmíru a stav beztíže. Špatně se mu udělalo znovu po přistání, protože na moři byly třímetrové vlny.

Dalším problémem byla únava při letu. Aby astronauté vůbec mohli v těsném a hlučném prostředí spát, museli si brát barbiturát Seconal. I tak spali krátce. Na oběžné dráze Měsíce musel Borman zahnat zbylé dva astronauty na kutě, protože se na nich projevovala únava.

Po návratu čelila posádka kritice za to, že na vládou placené misi četla z Bible, protože všichni tři astronauti byli silně věřící, Borman a Lovell byli protestanti, Anders katolík. Zakladatelka Amerických ateistů Madalyn O´Hairová žalovala americkou vládu, že tím byl porušen první dodatek k ústavě. Nejvyšší soud případ vyřešil šalamounsky. Odložil ho, protože vzhledem k místu nespadal pod jeho jurisdikci.