Článek
Start obstaral oběžník z 16. května 1966, v němž Mao varoval, že "zástupci buržoazie" pronikli do komunistické strany a chtějí nastolit diktaturu. Čína a SSSR se v té době rozešly a podle Velkého kormidelníka lidé "typu Chruščova" nemohli mít ve straně místo. Byli obviněni z "revizionismu" a zfanatizovaná mládež, známá ve světě jako Rudé gardy, zahájila kampaň teroru - desetiletí "chaosu".
Teror Rudých gard
Dodnes chybějí oficiální údaje, kolik lidí zahynulo, bylo umučeno nebo se potýká s následky brutálního zacházení. Většina zahraničních expertů hovoří o 300 až 800 tisících obětech, ale dvojice Jung Chang a Jon Halliday ve své Maově biografii odhaduje jejich počet dokonce na tři milióny.
Kořeny slepého plnění Maovy doktríny jsou často spojovány s extremismem "velkého skoku", kdy v letech 1958-61 zemřelo následkem uměle vyvolaného hladomoru na 30 miliónů lidí. Poté, co vypukla kulturní revoluce, ji mnozí považovali za velký sociální experiment, pokus zbořit čínskou starou společnost a vybudovat na jejích základech společnost novou. Dnes však - jak poznamenal zpravodaj BBC - hodně vědců zastává názor, že Mao využil kampaně ke zničení vnitrostranických rivalů a k nastolení své absolutní moci nad Čínou. V tomto směru uspěl - za cenu obrovské tragédie.
KS Číny ale nějakou veřejnou sebekritiku nepřipouští. Mao se podle ní sice dopustil "omylu", ale ze 70 procent - jak zní oficiální propočet - měl ve svých činech pravdu. Obětním beránkem se stal tzv. gang čtyř vedený jeho manželkou Ťiang Čching, s nímž strana uspořádala monstrproces poté, co Mao v roce 1976 zemřel a Teng Siao-pching zahájil politiku hospodářských reforem a otevírání se světu.
Ťiang kousala na povel jako pes
"Klíčové bylo, že v soudní síni nesmělo zaznít Maovo jméno," vzpomíná podle britského listu The Guardian tehdejší obhájce Čang S-č. "Hovořit o Maových chybách je stále velmi citlivé," dodal. Jeho klienti podobnými rozpaky netrpěli. Ťiang vypověděla, že byla "Maovým psem", který pouze kousal na jeho povel.
Takové výroky čínská televize v přímém přenosu z televizní síně zcenzurovala. Ťiang nakonec ve vězení v roce 1991 spáchala sebevraždu. Absence výzev, jak se poučit z chyb kulturní revoluce, může překvapovat, zejména, když mnozí z těch, kdo v letech 1966-76 dosáhli pracovního věku, hovoří přímo o "deseti ztracených letech".
Dlouholetý disident Liou Siaopo, který po potlačení prodemokratických protestů na Tchien-anmen v roce 1989 strávil čtyři a půl roku ve vězení, pro zahraniční web Observe China poznamenal: "Oficiální činitelé nepovolují otevřenou diskusi, oběti si nechtějí nic pamatovat a perzekutoři se nehodlají kát... Lze dokonce říci, že 30 let poté, co kulturní revoluce skončila, národní sebezpytování této tragédie ještě ani nezačalo."