Michael McDonald z Charlestonu v Severní Karolíně dojížděl pravidelně za prací do New Yorku. V době teroristických útoků dělal komunikačního konzultanta zdravotní pojišťovny. Kancelář měl ve 30. patře severní věže Světového obchodního centra.

Útok na věže WTC v New Yorku 11. září 2001

FOTO: fotobanka Profimedia

Právě začínal jeho pracovní den, když kolem tři čtvrtě na devět místního času ucítil, že se budova zahýbala. „Přišlo mi, že se pohnula o 15 až 20 stop. A pak přišla neuvěřitelná rána. Asi jako hrom, ale tak desetkrát silnější než nejsilnější, jaký jsem kdy slyšel,“ vzpomíná.

„Skoro všechny nás to srazilo na zem. Zjistili jsme, že budovu zasáhlo letadlo, ale mysleli jsme, že jen nějaké menší," řekl McDonald.

Společně s kolegy se přesunuli ke schodišti a začali utíkat dolů. Nezaměnitelný pach leteckého paliva se šířil směrem dolů a po schodech stékala voda. Během úprku volali klopýtajícím lidem jejich blízcí, kteří jim sdělili, že nešlo o žádné malé letadlo.

McDonald si vzpomíná, že zhruba kolem šestého patra je na schodech začali míjet hasiči spěchající směrem nahoru. „Byli obtěžkáni vybavením,“ řekl McDonald. „Nikdy nezapomenu ten obřadný výraz v jejich tvářích, když v zástupu pochodovali po schodech vstříc nebezpečí.“

Video

Expirované video

BEZ KOMENTÁŘE: Den, kdy se změnil svět: 11. září 2001. Zdroj: Reuters


Po ulicích se povalovaly dámské boty

Skupině trvalo čtvrt hodiny, než seběhli do přízemí. V tu chvíli druhé letadlo narazilo do jižní věže. McDonald a jeho kolegové se dostali z budovy. Vzduch byl podle jeho slov plný prachu a poletujících trosek. Policisté dělali, co mohli, směrovali lidi ven z budovy, ale stejně nezabránili chaosu.

Útok na věže WTC v New Yorku 11. září 2001

FOTO: fotobanka Profimedia

McDonald spolu s kolegy odběhl asi o čtyři bloky dál a zpovzdálí hleděli na hořící věže. O hrůzách, které se mu naskytly, nechtěl mluvit, v televizi už tyto scény běžely nesčetněkrát. Vybavuje si však jeden obraz, jenž mu navždy uvízl v paměti: dámské boty poházené po ulici. Mnoho prchajících lidí podle něj při útěku přišlo o obuv.

Skupina sledovala hořící mrakodrapy až do chvíle, kdy se zřítila jižní věž. „Země se zatřásla a setmělo se,“ vybavuje si McDonald. „Budova začala padat. Nevím, jestli jsem v tu chvíli věděl, co se děje, ale věděl jsem, že tam umírá mnoho lidí.“

Jakmile se budova zřítila, vydali se směrem na sever. McDonald a několik lidí z jeho kanceláře prchalo společně s dalšími tisícovkami lidí z Manhattanu skrz trosky a prach. Ve vzduchu byla spousta nečistot. Vzpomíná si, že viděl stovky záchranářských vozů, spěchajících směrem k Světovému obchodnímu centru.

Neznám vašeho otce, ale je v pořádku a co nejdřív vám zavolá

Sedmašedesátiletému muži bylo jasné, že o něj jeho rodina musí mít strach. Netušili, zda byl v osudný okamžik v budově. Tam totiž, na pracovním stole ve své kanceláři, zapomněl při úprku mobilní telefon.

Michaelův syn Terry a jeho rodina právě vstávali, když došlo k útokům. Bratr mu zavolal, aby se podíval na televizi. Terry se okamžitě začal strachovat o otce. „Bylo to strašné,“ řekl. „Nedařilo se nám jej zkontaktovat. Obvykle si voláme nebo píšeme e-maily, ale toho dne se nám to nepodařilo.“

Terry zavolal do hotelu, kde jeho otec často přespával. Řekli mu, že je tam sice Michael ubytovaný, ale není ve svém pokoji.

Teprve ve dvě hodiny odpoledne se rozezvučel telefon. Volal úplně cizí člověk. "Neznám vašeho otce, ale je v pořádku a co nejdřív vám zavolá,“ popsal Terry, co slyšel v telefonu.

Místo cesty domů pomáhal firmě

Michael se společně s jedním přítelem dostal do New Jersey, kde se ubytovali u známého. Právě jeho hlas uslyšel Terry v telefonu. McDonald se ale zatím domů vrátit nehodlal. Celé září pomáhal v nedalekém městě obnovit chod firmy, pro niž pracoval.

Teprve potom se vrátil domů. „Byli jsme tak šťastní, že ho vidíme, a vděční, že je naživu,“ řekl Terry. „Myslím, že velkou zásluhu na jeho zotavení má to, že tenkrát zůstal na místě a pomohl společnosti.“

Michael už je sice v důchodu, ale stále se stýká s lidmi, kteří s ním tehdy sdíleli kancelář. Vždy jedenáctého každého měsíce si uspořádají konferenční hovor, jen aby zůstali v kontaktu.

Od osudného dne navštívil Michael podle svých slov Ground Zero několikrát. „Často o tom přemýšlím a říkám si, jak moc dlužíme hasičům a policistům, jak vděční bychom jim měli být. Vždycky jsem k nim choval obrovský respekt,“ říká McDonald, jehož otec pracoval jako hasič.

Tuto neděli, v desáté výročí tragické události, stráví podle svých slov vzpomínáním na rodiny, jejichž blízcí v osudný den při teroristickém útoku zahynuli.