Je všeobecně známo, že studenti si svůj rozvrh na vysokých školách tvoří sami. Je-li to možné, naskládají si cvičení, semináře a přednášky do dvou, maximálně tří dnů, aby měli volného času na práci co nejvíce.

Ovšem naprostá většina pracovních nabídek pro studenty obsahuje požadavek typu: „od pondělí do pátku 9-16 hodin“ nebo „každý den minimálně 6 hodin“. Pro studujícího člověka je na takovou podmínku obtížné přistoupit. Řada studentů má o flexibilní pracovní době jinou představu.

Když už se objeví práce, která vypadá po časové stránce velmi dobře, např. student může docházet kdykoli pod podmínkou 20 odpracovaných hodin týdně, mohou se objevit jiné nástrahy, třeba ve finančním ohodnocení. Padesátikorunová hodinová mzda dnes uspokojí málokoho.

Student má pak na výběr následující možnosti:

a) rozházet si celý rozvrh kvůli každodenní práci a být ve škole třeba do desíti do večera
b) pracovat za mzdu, která často nepokryje ani oběd natož zábavu, na kterou ani nezbývá mnoho času

Problém se objeví v případě, že by mladý člověk chtěl pracovat v oboru který momentálně studuje. Velké firmy a společnosti nechtějí do svého kolektivu osoby bez praxe a ještě jen na částečný úvazek. Studenti pak obtížně hledají prostor, kde by mohli aplikovat své vědomosti.

V tomto směru se situace postupně zlepšuje. Zaměstnavatelé obtížně shánějí kvalifikovanou pracovní sílu, a proto do svých řad nabírají i studenty bez praxe. Tento trend lze vypozorovat například na veletrzích pracovních příležitostí.

Výše uvedené nástrahy nejednoho studenta odradí a raději se spokojí s finanční podporou ze strany rodičů či příbuzných. Jak nám ale ukazují statistiky, např. publikace Sociální portrét vysokoškolských studentů v ČR, vypracovaná pro ministerstvo školství, ke studiu si přivydělává devět z deseti studentů.