Byzantská říše původně známá jako říše východořímská tvořila od rozdělení římského impéria v roce 395 až do tureckého dobití jejího hlavního města Konstantinopole roku 1453 hranici mezi křesťanskou Evropou a muslimskou Asií. V 11. a 12. století se v oblasti Malé Asie v dnešním Turecku začínali natrvalo usídlovat Turci.

Tato oblast už odedávna patřila Římské říši a později i Byzanci, a proto byl císař Manuel I. povinen pokusit se odsud Turky vyhnat. Jeho trestná výprava na tehdejší hlavní turecké město Ikonion, které leželo přibližně ve středu Anatolského poloostrova, však skončila fiaskem a Byzanc ztratila svůj výsostný vliv v celé Přední Asii. Konečné střetnutí tohoto nepovedeného tažení se odehrálo přesně před 835 lety v roce 1176 a do historie vešlo jako bitva u Myriokefala.

Mapa Malé Asie, Řecka, Sýrie, Persie a Indie z 12. století

Mapa Malé Asie, Řecka, Sýrie, Persie a Indie z 12. století

FOTO: fotobanka Profimedia

Seldžučtí Turci se valí

Sultánem seldžudsých Turků byl Kilič Arslán II. Se svým sokem v bitvě u Myriokefala se nestřetával poprvé. Již v letech 1159 až 1161 táhl Manuel I. s vojskem do Malé Asie a Turky porazil. Sultán pak za ním musel do Konstantinopole, kde se mu poddal a podepsal s ním mírovou smlouvu, podle které měl se svými vojáky přestat dorážet na Byzantské hranice. Mír byl však velmi křehký a Seldžuci se stále na Byzanc tlačili. Kilič navíc léta míru využil k posílení své pozice a sjednocení jednotlivých tureckých emirátů. Ačkoli se navenek tvářil, jako že stojí o mír s Byzantskou říší, pomalu ale jistě z jejího území ukusoval.

Trestná výprava

Manuelu I. došla trpělivost v roce 1176 a v čele obrovské minimálně 25tisícové armády se vydal Turky nadobro rozprášit. Jeho cílem bylo hlavní město seldžuckých Turků Ikonion. Vzal proto na dlouhou cestu z Konstantinopole i mnoho těžkých obléhacích strojů a další tehdejší těžkou vojenskou techniku. Věřil si natolik, že po vniknutí do Malé Asie a prvních menších střetech odmítl velkorysou mírovou nabídku zastrašeného sultána a dál riskantně táhl do středu nepřátelského území.

Past

Jeho armáda byla kvůli své velikosti a obléhacím strojům velmi pomalá a v těžkém terénu se často stávala terčem dobře postavených a pohyblivých tureckých oddílů. Cesta byla pro Manuelovo vojsko vrcholně nepříjemná a cíl stále daleko. 17. září se poblíž pevnosti Myriokefalon sultánovi podařilo vlákat byzantské vojsko do pasti. Manuelovi vojáci museli projít dlouhým úzkým průsmykem Tzybritze, kde se prý z armády stala nudle dlouhá přes deset mil.

Právě v tom momentě na znevýhodněné muže prudce zaútočili Turci ukrytí na okolních kopcích. Zasypávali křesťany pod sebou stovkami šípů, až dole nebylo pro samé mrtvoly k hnutí. Nastalá panika se zmocnila i samotného Manuela, který měl v úmyslu z bojiště uprchnout, avšak na nátlak svých velitelů nakonec v průsmyku zůstal, i když situace vypadala značně beznadějně.

Když už se zdálo, že celá bitva skončí jedním velkým masakrem, přestali však Turci zničehonic útočit a k císaři dorazilo sultánovo poselstvo. Podmínky zněly jasně: Manuel musí nechat zbourat důležité pevnosti, zaplatit značnou sumu a sultán s ním podepíše mírovou smlouvu. Císař, který byl rád, že přežije, podmínky velmi rychle přijal a se zbytky svého vojska, které přišlo o všechny obléhací prostředky, odtáhl zpět do Konstantinopole.

Konec vlivu v Malé Asii

V důsledku překvapivé Kiličovy milostivosti, nebyly nakonec ani ztráty v Manuelově armádě tak strašlivé, jak by se zdálo. Nenapravitelně však utrpěla byzantská prestiž a vliv na východ od Bosporu. Po roce 1180, kdy císař Manuel I. Komnenos zemřel, se již žádnému byzantskému vládci nepodařilo trvale tento vliv obnovit. Prohraná bitva u Myriokefala tak zřejmě byla začátkem konce Byzantské říše.