Tragická smrt básníka Jiřího Ortena

V roce 1941 byl Protektorát Čechy a Morava stejně jako skoro celá střední Evropa velmi antisemitským místem. Židé byli šikanováni Norimberskými zákony, útlakem okupantů a často i domácího obyvatelstva. V této tísnivé atmosféře pokračujících deportací do koncentračních táborů prožívá mladý židovský básník Jiří Orten vážnou krizi.

Z rasových důvodů byl vyloučen z herecké konzervatoře, jejíž studium bylo jeho dětským snem, nesměl se stýkat s přáteli a byl odloučený od rodiny, starší bratr emigroval za hranice, a za matkou do Kutné Hory jezdit nesměl, protože jako Žid nesměl opustit Prahu.

Navíc se dramaticky rozešel se svojí životní láskou herečkou Věrou Fingerovou, kvůli níž předtím odmítl emigrovat a zachránit si život. Fingerová otěhotněla, Orten se však nechtěl ženit a nepřál si ani stát se otcem. Dívka šla na potrat. Orten ji posléze podezříval z nevěry.

Jeho situaci ke všemu zhoršilo i to, že sympatizoval s komunistickou stranou, kterou Němci tvrdě potírali.

Svůj život zachytil ve třech svazcích Deníků. Zaznamenávají události od roku 1938 až do smrti.

Není divu, že si Orten připadá jako biblický Job a píše čím dál častěji o beznaději a smrti. O své budoucnosti si nedělá žádné iluze. Důkazem budiž jeho báseň Černý obraz z roku 1941:

Marně lomcují opratě,

Marně lomcují opratě, bič bije vzduch,

Marně lomcují opratě, bič bije vzduch, neuhodí tě, nemá tě,

Marně lomcují opratě, bič bije vzduch, neuhodí tě, nemá tě, marně lomcují opratě,

odkud odešel bůh.

Kam šel? On jenom ví to, kam,

Kam šel? On jenom ví to, kam, šel za cosi se bít,

Kam šel? On jenom ví to, kam, šel za cosi se bít, dát vítr mlýnským lopatám

Kam šel? On jenom ví to, kam, šel za cosi se bít, dát vítr mlýnským lopatám a šel a šel, on sám ví kam,

šel do své lásky vbit.

Je jinde, jak to neříci,

Je jinde, jak to neříci, jednou se vrátí snad.

Je jinde, jak to neříci, jednou se vrátí snad. Hle, pomatení biřici

Je jinde, jak to neříci, jednou se vrátí snad. Hle, pomatení biřici jdou bohaprázdnou ulicí

životy zhasínat.

Smrt přesto Ortena potkala snad ještě dřív, než to ve svých obavách čekal. 30. srpna 1941, v den Ortenových dvaadvacátých narozenin srazilo básníka na Palackého nábřeží auto. Ironií osudu tím autem byla německá sanitka. Orten srážku přežil a okamžitě jej odvezli do všeobecné nemocnice, slovo „všeobecná“ však tehdy znamenalo pro všechny – kromě Židů. Zraněného jej proto vezli do jiné nemocnice, kde po dvou dnech zemřel.

Orten napsal několik básnických sbírek, nejvýraznější je ta s názvem Ohnice, vyšla ještě za jeho života stejně jako předchozí Čítanka jaro a Cesta k mrazu. Další dvě, Scestí a Elegie, vyšly až po válce.

Díky své vytříbené rytmice, něžným veršům a v neposlední řadě také kvůli svému tragickému osudu se Jiří Orten brzy stal symbolem a ovlivnil řadu umělců po válce a hlavně v 60. letech.

Po Ortenovi je pojmenován festival Ortenova Kutná hora, kterého se účastní začínající poetové, a především literární cena, která se uděluje mladým autorům do 30 let.