To je obraz zlaté horečky, která vypukla díky šťastnému objevu Kaliforňana George Carmacka, jenž společně se svojí indiánskou rodinou lovil na hranicích Kanady a Aljašky lososy.

Carmack neměl o zlatu ani potuchy, zajímaly jej ryby a dřevo, které by mohl prodat na pile. Náhoda tomu však chtěla, že se v kanadské divočině setkali s jistým Robertem Hendersonem, zkušeným zlatokopem, který drahý kov hledal po celém světě už přes 20 let. Tento muž Carmackovi vyprávěl o bohatých nalezištích zlata, která by měla být kolem řeky Yukon. Carmack nebral jeho slova na lehkou váhu, a tak než se se zlatokopem rozloučil, rozhodl se, že se mezi rybolovem a kácením stromů také občas podívá po zlatě.

To se mu vyplatilo 16. srpna 1896. Byl jen několik kilometrů proti proudu řeky u Králičího potoka, když jeho indiánská žena Kate najednou objevila ve vodě zlato. Spoustu zlata. Carmack neváhal a ihned jel registrovat zlatonosnou parcelu. Tak jako během celé zlaté horečky, už teď šlo o čas. Jako objevitel měl právo zaregistrovat si pozemek o velikosti 304 x 610 metrů, pozemek o poloviční velikosti též zabral pro svoji ženu a pro dva své indiánské společníky.

První byli na místě zkušení hledači zlata

Netrvalo dlouho a zpráva o jeho objevu se rozkřikla mezi místními zlatokopy, kteří zkoušeli štěstí v okolí do sta mil. Během několika měsíců byly všechny nejlepší pozemky kolem Králičího potoka rozebrané. Chudák Robert Henderson, který vlastně Carmacka k objevu přivedl a který rýžoval jen pár kilometrů odsud, se o novém nalezišti dozvěděl pozdě a zbyl na něj jen jeden z horších pozemků. Ani to mu nebylo nic platné. Po desítkách let marného hledání měl podlomené zdraví, a když měl konečně vytoužené bohatství na dosah, neměl už síly na to, aby pozemek vytěžil. Svoji parcelu proto prodal. Až jeho noví majitelé na ní našli zlato za statisíce dolarů.

Opravdové šílenství po zlatě

Všechny pozemky byly rozebrané a dalo by se říci, že je po všem. Ale nebylo. Toto byl jen začátek. Yukon byla velmi odříznutá oblast a novinky se odsud šířily pomalu. Do velkých amerických měst jako Seattle nebo San Francisco se zprávy o pohádkových nalezištích dostaly až po roce v červenci roku 1897, kdy sem dorazilo prvních 68 úspěšných a bohatých zlatokopů z Yukonu. Na palubě parníku prý měli tunu zlata.

Ekonomická situace Spojených států byla v té době špatná a ulice velkých měst byly plné nezaměstnaných mužů, kteří na zprávy o možnosti snadného zbohatnutí reagovali jako hladové šelmy na krmení. Parníky směr Aljaška byly brzy plné k prasknutí. Většina z nich mířila do přístavů Skagway nebo Dyea. Odtud se muži vydávali na nebezpečnou cestu na sever k Yukonu.

 

Nepředstavitelně tvrdé podmínky

V některých místech tvořil zástup mužů nepřetržitou frontu dlouhou desítky kilometrů. Podle odhadů přišlo touto cestou během několika let zlaté horečky na Yukon až sto tisíc lidí. Ti všichni museli překonat hřebeny Pobřežních hor včetně ledového průsmyku Chilkoot nebo takzvaný Chodník mrtvých koní, kde kvůli neuvěřitelně tvrdým podmínkám zahynuly stovky tažných zvířat. Poslední částí cesty byla 800 km dlouhá plavba po proudu řeky Yukon.

Cestou museli čelit nejen drsným klimatickým podmínkám, ale také vysoké kriminalitě. V přístavu Skagway řádil třísethlavý gang Soapy Smitha, který dobrodruhy okrádal a zabíjel ve velkém. Není divu, že v tomto prostředí kvetl hazard, prostituce a všelijaké podvody. Tvrdý svět zlatokopů popisuje ve svých knihách například slavný spisovatel Jack London.

 

Nejen přírodní překážky

Situaci neulehčovaly ani kanadské úřady, které po špatných zkušenostech s nedostatečně vybavenými zlatokopy zavedly povinnost, aby každý měl s sebou jednu tunu zásob pro přežití v divočině. Každý měl mít mimo jiné alespoň 90 kilogramů slaniny, 450 kilogramů mouky, 68 kilo fazolí, 34 kilo cukru, 23 kilo rýže a 34 kilo kávy. Další peníze museli cestovatelé dát místním indiánům za průchod jejich územím. Za každé kilo nákladu si nechali platit od 10 do 30 dolarů. Mnoho mužů dalo za tyto zásoby a za průchod své poslední peníze a jejich jedinou nadějí bylo najít zlato.

To se ale podařilo jen zlomku z nich. Hlavní vlna zlatokopů se do oblasti dostala až po dvou letech od šťastného objevu George Carmacka a to bylo příliš pozdě. Po třech letech v roce 1900 bylo po zlaté horečce na Klondajku. Naleziště se vyčerpala a navíc přicházely zprávy o dalších zlatonosných místech v oblasti Beringova průlivu. Podle odhadů se na Yukonu za posledních sto let vytěžilo 390 000 kilogramů zlata. To by při dnešních cenách stálo přes 369 miliard korun. Celý tento zisk ale připadl jen pár stovkám těch nejšťastnějších. Ostatní se stali obětmi zlaté horečky.