"Již před odletem jsem věřil tomu, že kdyby se střílely penalty, proměním,“ vzpomínal na svůj neuvěřitelný kop v jednom z rozhovorů Antonín Panenka. „Rozhodně to nebyla žádná klukovina, jen jsem chtěl dát gól a pak z něho mít radost."

Panenkovi se vytyčený cíl podařilo naplnit měrou vrchovatou. Radost ale neměl sám, štěstím brečelo celé Československo.

Na závěrečný turnaj ME do Bělehradu, naposledy hraným systémem čtyř nejlepších týmů, přitom svěřenci trenéra Václava Ježka jako žhavý medailový favorit rozhodně neodjížděli. V základní skupině Československo vyřadilo silnou Anglii i Portugalsko, i přesto se ale mnohem větší šance na celkový triumf dávaly obhájcům titulu a úřadujícím světovým šampionům Němcům, vicemistrům světa Nizozemcům s vynikajícím Johanem Cruyffem či nabuzeným domácím Jugoslávcům.

Navzdory předpokladům

Předturnajové papírové předpoklady postavili českoslovenští reprezentanti na hlavu. Parta bojovníků, jejíž jádro tvořili v největší míře hráči Slovanu Bratislava, šokovala už ve čtvrtfinále. Postup mezi nejlepší čtveřici starého kontinentu zajistila v dvojzápase se SSSR domácí výhra 2:0 a vydřená remíza 2:2 na soupeřově hřišti. Cesta do Jugoslávie tak byla pro československý tým volná, zatímco Sověti se na závěrečný turnaj neprobojovali poprvé v historii.

V semifinále čekali náš tým Holanďané v čele s tehdy možná nejlepším fotbalistou planety Johanem Cruyffem. Základních devadesát minut jméno finalisty nepřineslo, stav byl vyrovnaný 1:1. Oba góly trefil řízný stoper bratislavského Slovanu Anton Ondruš, bohužel pouze jeden do správné branky. Po Ondrušově ukázkovém vlastenci ze 77. minuty nádherný zápas dospěl do prodloužení.

To pro československé barvy rozhodl mistrovský tah trenéra Václava Ježka. Ježek poslal na hřiště náhradníka Františka Veselého, který v nastaveném čase nejprve nahrál na gól Zdeňku Nehodovi a o chvíli později ještě sám efektivně zpečetil výsledek na konečných 3:1.

Finálová řež s NSR

Finále proti úřadujícím mistrům světa NSR bylo pomyslnou třešničkou na dortu fotbalového úspěchu. Hrálo se na stadionu Crvene Zvezdy Bělehrad před výbornou kulisou 30 962 diváků a Československým fotbalistům se nástup do utkání vydařil. Němci byli jako opaření a během půlhodiny vedl československý tým po trefách Jána Švehlíka a Karola Dobiáše 2:0.

Houževnatí Němci se však nevzdali. Ještě do poločasu snížili zásluhou nejlepšího střelce turnaje Dietera Müllera a v posledních vteřinách druhé půle vyrovnal na 2:2 Hölzenbein. Prodloužení i díky výbornému výkonu brankáře Iva Viktora rozhodnutí nepřineslo, na řadu tak přišel penaltový rozstřel.

Exekutoři na obou stranách byli bezchybní až do čtvrté série, kdy Němec Uli Hoeness přestřelil. Vzápětí lišák Panenka úspěšně provedl svůj legendární "vršovický dloubák" a odstartoval nečekaný výbuch československé radosti.

O pár minut později už hrdý kapitán Anton Ondruš přebíral pohár pro mistra Evropy. Dnes je tomu přesně 35 let.