První zmínka o detektoru lži sahá do roku 1906, v článku pro British Medical Journal ho popisuje Dr. James MacKenzie. Srdeční chirurg tento přístroj používal při lékařských prohlídkách. I když vůbec netušil, že se jedná o první stroj na rozpoznání pravdy od lži, stroj měl základní rysy dnešních moderních detektorů lži.

William Marston, otec detektoru lži, psycholog a profesor na Harvardově univerzitě také přispěl k vynálezu detekce podvodu. Věřil, že lež způsobí změnu v systolickém krevním tlaku. Doktor Marston jako první používá nějaký druh přístroje pro odhalení lži. Jeho metoda byla přitom zcela prostá. Položil jednoduchou otázku, na kterou je pravdivá odpověď a hned poté položil otázku, na kterou chtěl znát odpověď ať pravdivou nebo lživou.

Policejní náčelník John Larson se velmi zajímal o věc zvanou detektor lži. Věřil, že najde své uplatnění u policie a pomůže vyřešit řadu případů. Zkoumal různé přístroje a snažil se je zkombinovat tak, aby z toho vznikl detektor lži. Poprvé jej na zločincích vyzkoušel roku 1926, ale bezúspěšně. V historii detektoru lži je Larson znám jako ten, kdo experimentoval pro rozvoj metodiky odhalování podvodů.

První využití polygrafu

Právě detektiv Leonarde Keeler pomáhal Larsonovi při jeho práci s detektorem lži. Sestavil “prkénko,“ na které se zaznamenávaly fyziologické změny zkoumané osoby. Přístroj měl mnoho nevýhod. Trvalo půl hodiny ho připravit, papír na zaznamenání změn v reakci s perem doutnal a rozmazával výsledky, pero se pořád lámalo. Ale i když stroj zaznamenal spoustu chyb, je považován za vůbec první detektor lži.

Keeler dostal nabídku dělat ředitele policie v Los Angeles. Přijal ji. Měl možnost stále zdokonalovat své schopnosti při výslechu podezřelých s využitím detektoru lži. Keeler hledal chyby přístroje a navrhl dokonalý detektor na papír. Přístroj byl pak sestrojen za pomoci dvou přátel z Kalifornské univerzity, sami si říkali Tři mušketýři. Když to dokončili, Keeler stroj nazval Emotograf.

Detektiv Leonard Keeler (nalevo) zkouší na podezřelém jeden ze svých prvních prototypů polygrafu.

Detektiv Leonard Keeler (nalevo) zkouší na podezřelém jeden ze svých prvních prototypů polygrafu.

FOTO: fotobanka Profimedia

2. února 1936 opět vyslýchal za pomoci detektoru lži dva podezřelé. Tentokrát však šel s výsledky přístroje i k soudu a možná i díky nim byli oba zločinci odsouzeni za napadení. Tento den se zapsal do dějin jako první den použití detektoru lži k rozluštění případu v kriminalistice.

Moderní detektor lži

Z filmů je nám detektor lži velmi znám. Agent FBI nebo špion CIA položí pár otázek, přístroj zabliká buď zelenými, nebo červenými barvami a je jasné, že je vinen. Ve skutečnosti tak ale vůbec nefunguje. Bohužel stoprocentní účinnost detekce neexistuje. Přístroj detekuje především změny v organismu, které mohou na lež poukazovat.

Podle psychologů se dá lež rozpoznat podle hlasu, sledováním pohybu očí, neurvalých pohybů rukou a hlavy. Klasický detektor lži vypadá tak, že máte pásku přes ruku, která měří tlak, dvě elektrody na prstech měřící vodivost, tedy pot a pružiny přes hrudník, které zaznamenávají změny v dýchání. Detektor lži vychází z toho, že pokud osoba lže a uvědomuje si to, vytváří to v ní stresovou reakci a ta se projeví v dýchání, pulzu a pocení. Proto polygraf kontroluje tyto fyziologické veličiny v době kladení jednoduchých otázek samotným vyšetřovatelem.