Hlavní obsah
Ondřej Kania Foto: Jan Handrejch, Právo

Americký magazín Forbes Ondřeje Kaniu zařadil do prestižního evropského výběru 30 pod 30 – po boku dalších úspěšných Evropanů mladších třiceti let. V žebříčku každoročně sestaveném redaktory prestižního magazínu se ocitají umělci, sportovci, vědci, ale i nadějní byznysmeni.

Ondřej Kania Foto: Jan Handrejch, Právo
Ze čtyřkaře majitelem tří škol

Ondřej Kania (26) patří k posledním jmenovaným. Přestože se mu v základní škole na vysvědčení objevila i čtyřka, dnes je majitelem tří soukromých škol a plánuje zakládat další. Čím dál hlasitěji mluví také do toho, jak by mělo české školství vypadat.

Jaké byly vaše první pocity, když jste se o svém zařazení do výběru Forbesu dověděl?

Možná vás to překvapí, ale nevnímám to ocenění jako mimořádně prestižní. Redaktoři Forbesu zařazují do výběru především osobnosti, které dokázaly nějakým způsobem zaujmout.

O to, jestli kvalitně a smysluplně pracovaly, jde až na druhém místě. Někteří se do žebříčku probojovali díky tomu, že jsou kontroverzní. Nebo uspěli v technologických startupech, kterým vlastně nikdo pořádně nerozumí.

K pobočkám škol v Praze a Brně přibude v září Bratislava.

Foto: soukromý archiv

Co mě ale potěšilo nejvíc, je fakt, že jsem oceněný v kategorii, kterou lze přeložit jako podnikatelé se společenským přesahem. Přesně tak se totiž vnímám. Ne jako kapitalista z Wall Street. (smích)

Myslím, že podobně ke svému umístění přistupuje i Petra Kvitová. (Tenistka Petra Kvitová a Ondřej Kania byli jedinými Čechy, kteří se do evropské třicítky probojovali.)

Patří vám soukromé školy, vaše názory na české školství zaznívají na sociálních sítích i v odborných debatách. Naslouchá vám dokonce premiér Andrej Babiš. Zároveň není žádným tajemstvím, že jste jako žák zrovna neexceloval…

Byl jsem žák, který měl problém s autoritami. Rozhodně nepocházím z rodiny, která by vzdělání vyzdvihovala. Spíš naopak, po jednom strejdovi jsem teprve druhý člověk v rodině, který dokončil střední školu. Babička uklízela na základce, máma dělala v pekárně, děda byl mistr ve výrobě.

Od deseti let jsem bydlel u prarodičů a sdílel patnáctimetrovou místnost se svým dědou. Tam jsem se odstěhoval, když si máma našla nového partnera a narodily se moje mladší sestry. S otčímem jsme se moc nemuseli.

To zdánlivě nepodnětné prostředí mělo ale i své výhody, do učení mě nikdo moc nenutil, a tak jsem se mohl soustředit na věci, které mě bavily.

Takže své rodině nic nevyčítáte?

Moje rodina dělala maximum toho, co mohla, a já jsem za to vděčný. To, z jakého pocházím prostředí, určilo, jaký jsem dneska.

Myslím si, že to nedopadlo zase tak špatně a že i moji nejbližší příbuzní jsou teď spokojení, minimálně protože mě mají po finanční stránce z krku. (smích)

USA si zamiloval - v Chicagu.

Foto: soukromý archiv

Je pravda, že jste měl už v základní škole čtyřky?

Je to tak. V prvních letech základky jsem měl problémy hlavně s chováním. Později se k tomu přidaly špatné známky z předmětů, které mě nebavily, jako byla matematika, fyzika, chemie a přírodověda. Z těch jsem míval trojky.

Na konci deváté třídy, kdy už jsem na všechno kašlal, se objevila i nějaká čtyřka. Logicky se počítalo s tím, že půjdu na učňák jako všichni z rodiny, proti tomu jsem se ale vzbouřil.

Bavil mě třeba dějepis nebo angličtina, z nich jsem měl jedničky. Vystřídal jsem pak tři střední odborné školy, nikde to nebylo ono, vždycky se našly předměty, které mě nebavily a nešly mi.

Před deseti lety jste odjel na studijní pobyt do USA. Kde se v tom šestnáctiletém lúzrovi střídajícím střední školy vzala ta touha? A hlavně jak se vám s takovou studijní historií podařilo získat stipendium?

Měl jsem tehdy fajn spolužáky, hodně jsme poslouchali americký rap. Přes hudbu plnou protestu jsem se začal zajímat i o to, jak funguje americký vzdělávací systém. Líbilo se mi, že si na high school můžete vybírat předměty a volit jejich obtížnost.

Babička uklízela na základce, máma dělala v pekárně, děda byl mistr ve výrobě. Do učení mě nikdo moc nenutil, a tak jsem se mohl soustředit na věci, které mě bavily.

Obeslal jsem na vlastní pěst snad všechny americké internátní školy s motivačním dopisem a žádostí o přijetí. Na jedné z nich jsem uspěl, i když jsem nezískal stoprocentní stipendium.

Musel jsem si přivydělávat podomním prodejem sušenek, což byla tvrdá, ale dobrá zkušenost. Získal jsem tak první obchodní dovednosti. Po dvou letech studia v New Yorku jsem odmaturoval a uvažoval o pokračování na univerzitě.

USA si zamiloval - v New Yorku s přítelkyní.

Foto: soukromý archiv

 Proč z toho nakonec sešlo?

Nejdřív jsem potřeboval vydělat nějaké peníze, a tak jsem si v Americe našel práci. Bohužel se mi ale nepodařilo získat pracovní vízum. Odjel jsem tedy domů do Brna s tím, že budu rok pracovat v Česku a pak se vrátím.

Brzy jsem ale dostal nápad zprostředkovávat českým středoškolákům studijní pobyty v Americe, aby mohli zažít něco podobného jako kdysi já. Tak vznikla agentura JK Education, která funguje dodnes. Máme partnerské školy i v Kanadě a Evropě. Za pět let existence jsme do zahraničí vyslali přes čtyři sta studentů nejen z Čech, ale i ze Slovenska, Polska nebo Maďarska.

Kolik takový rok v zahraničí stojí?

Ceny za rok studia v USA zprostředkované naší agenturou jsou různé, záleží na tom, jakou školu a pro jaké dítě hledáte.

Standardní cena dobré školy je řekněme tři čtvrtě milionu korun za rok. Pokud chcete top školu, ze které má dítě dobrou šanci dostat se na některou z nejprestižnějších světových univerzit, může to být i víc, řekněme jeden a čtvrt milionu.

Prostory American Academy od základu zrekonstruovali.

Foto: soukromý archiv

Některé agentury zprostředkovávají pobyty na státních, často ne zrovna kvalitních středních školách na venkově nebo v menších městech s tím, že studenti bydlí v rodinách. Takový pobyt může stát rodiče třeba dvě stě tisíc korun. To my ale neděláme. Nabízíme jen dobré internátní školy ve větších a bohatších městech nebo v jejich blízkosti.

Na tomto projektu jste tedy zbohatl?

Zbohatnutím bych to nenazval. Nemáme ale dluhy a náš roční obrat činí sto milionů korun. Sobě vyplácím šedesát tisíc korun měsíčně, což je méně, než mají někteří moji zaměstnanci.

Téměř veškerý zisk investujeme do škol – nejprve do převzetí Pražského humanitního gymnázia a záhy poté do dvou poboček American Academy.

Vraťme se ještě k vašemu studiu v USA. V čem se lišilo od toho v Česku?

Byla to internátní škola zaměřená na basketbal. I díky tomu mě tam tehdy přijali, měřím 190 centimetrů a hrál jsem doma závodně. Studium bylo náročnější než v Česku, ale zase na druhou stranu jsem se mohl zaměřit na předměty, které mě bavily, třeba na historii nebo politologii, zatímco u dalších jsem si vybral nižší náročnost výuky, což mi hodně pomohlo.

Největší rozdíl vidím ale mezi učiteli. Byli kompetentní, inteligentní a jejich cílem bylo posouvat nás dopředu. Na internátních školách žijí studenti i učitelé v jednom kampusu, není problém domluvit si doučování třeba v osm večer nebo v sobotu, pedagogové jsou až neuvěřitelně vstřícní.

Václava Havla obdivuje. U jeho busty v Kongresu USA s přítelkyní (vlevo) a sestrami.

Foto: soukromý archiv

Posílat české studenty na internátní školy do ciziny vám ale nakonec nestačilo. Ve dvaadvaceti letech jste se svým tehdejším společníkem, stejně starým Tomášem Jízdným, založil střední školu v Praze…

Založit úplně novou školu by pro nás v té době bylo složité. S Tomášem Jízdným jsme proto převzali krachující EKO gymnázium, které jsme přejmenovali na Pražské humanitní gymnázium a pozměnili způsob výuky.

Ze sedmdesáti studentů jsme se rychle dostali na 220. Máme vynikající výsledky a nyní čekáme na komplexní hodnoticí zprávu České školní inspekce. Věříme, že dopadne výborně.

V čem se tato první škola liší od dalších dvou, které mají v názvu American Academy?

Pražské humanitní gymnázium funguje v rámci českého vzdělávacího systému a jeho vzdělávacích programů, do jejichž rámce se musíme vejít. Důraz klademe na takzvanou projektovou výuku.

V areálu školy chováme včely, máme svůj med, studenti pracují na projektech, které si sami vybírají. Na konci posledního ročníku skládají klasickou českou maturitu s tím, že primárně pokračují ve studiu na českých univerzitách.

Naproti tomu American Academy fungují zcela mimo český systém, mají americkou akreditaci a jsou založené na americkém kurikulu. Také výuka je v angličtině.

V pražské pobočce teď máme asi 120 studentů, a dokonce i první absolventy, kteří se dostali na mezinárodní univerzity. Většina z nich jsou cizinci. Mimochodem v září přibude třetí pobočka American Academy v Bratislavě, máme spadeno i na rozšíření do dalších zemí a mým snem je založit školu vysokou.

Kolik zaplatí rodiče vašich studentů za školné?

Nižší ročníky pražské American Academy stojí 295 tisíc korun ročně, vyšší 325 tisíc. O něco levnější je brněnská pobočka.

Uvědomte si ale, že jiné mezinárodní školy stojí okolo půl milionu ročně, jsme tedy levnější. Za studium na Pražském humanitním gymnáziu zaplatí rodiče 75 tisíc korun ročně v případě gymnázia osmiletého, 85 tisíc za variantu čtyřletou.

Přítelkyně Petra pochází ze Slovenska.

Foto: soukromý archiv

Na sociálních sítích se často vyjadřujete k problematice školství, účastníte se odborných debat s ministrem školství i premiérem. Co je podle vás největší problém českých škol?

Školy děti připravují na centralizované přijímačky na střední školy a na maturitu, nikoli na to, co se od nich bude v praxi chtít.

Česká republika potřebuje všeobecně a nejlépe vysokoškolsky vzdělané, jazykově dobře vybavené, sebevědomé a aktivní lidi, aby ekonomicky dohnala západní Evropu a byla konkurenceschopná.

Žáci by měli ve školách pracovat především na svých silných stránkách. Když jsem měl v základce problémy v matematice nebo fyzice, trávil jsem spoustu času mimo školu vynakládáním úsilí na to, abych řekněme z trojky udělal dvojku nebo ze čtyřky trojku.

V životě je ale efektivnější soustředit se na oblasti, v nichž je člověk dobrý. V tom se má rozvíjet, protože právě za to ho taky jednou někdo zaplatí.

Mluvíte o důležitosti vyššího vzdělání a takzvaných měkkých dovednostech. Někdo by se ale mohl ptát, kdo bude pracovat v továrnách nebo třeba opravovat auta?

Jistě, pracovní síla v továrnách je potřeba. Řada míst ale mizí díky robotizaci, a i v těch továrnách potřebujeme stále vzdělanější zaměstnance s vyšší kvalifikací.

Na nižší pozice je možné přijímat pracovní sílu z jiných, chudších zemí. Nechceme být přece montovnou Evropy. Myslím, že nikdo, kdo má děti nebo vnoučata, nechce, aby pracovaly ve skladu Amazonu za dvacet tisíc hrubého a méně.

Na Facebooku jste napsal, že učiliště jsou odpadkovým košem českého školství. Stále si za tak silným tvrzením stojíte?

Učiliště generují levnou pracovní sílu. Jejich absolventi jsou statisticky nejvíce ohrožení nezaměstnaností. Naopak vysokoškoláci mají nejnižší podíl nezaměstnanosti. Čím více lidí ve společnosti vystuduje vysokou školu, tím bude společnost bohatší a ekonomicky konkurenceschopnější.

Svět a pracovní trh se rychle mění. Je proto důležité získat kvalitní všeobecné vzdělání, díky němuž budou lidé na pracovním trhu flexibilní, budou moci snadno změnit profesi.

Žáci a studenti by ve škole měli dostat základní balík kompetencí a znalostí, a teprve potom se profilovat v praxi. Důležitá je také schopnost pracovat s informacemi a vyhodnocovat je, umět zacházet s internetovými zdroji, rozeznat pravdu, lež, manipulaci… A to vás na učňáku nenaučí.

To je hezké, ale přesto… Syn mi nedávno rozbil okno a já nemohla sehnat sklenáře, všichni byli zahlcení zakázkami. I na šikovného malíře nebo instalatéra budete nejspíš muset čekat. Dobrý řemeslník se přece uživí, nemyslíte?

Věřím vám. Ale rovnou vám k tomu řeknu, že já zase nemohu sehnat obchodního specialistu, marketingového manažera nebo dobrou účetní. Vím, že si je musím vychovat. Pár měsíců čekám taky na objednání u zubaře.

A mysleme i na to, že v období ekonomické prosperity se řemeslníkům daří dobře. Až půjde ekonomika zase dolů, budou řemeslníci těmi prvními, na nichž začnou lidé šetřit.

Co byste vzkázal žákům a studentům, kteří všude kolem slyší, aby šli na technické školy?

Pokud jde o to, aby šli studovat programování, umělou inteligenci a podobně, je to dobrá volba. Neposlal bych své dítě ale na učiliště, kde se bude učit pracovat se soustruhem a následně ho v praxi nahradí robot.

USA si zamiloval, prezidenta Trumpa (na letišti ve Virginii) ale podle svých slov „moc nemusí“.

Foto: soukromý archiv

Jací jsou podle vás současní středoškoláci? Změnili se nějak za tu relativně krátkou dobu, která uběhla od vašich středoškolských studií?

Samozřejmě se díky zaměření škol, které provozuji, pohybuji v určité sociální bublině. Pokusím se od toho ale odhlédnout.

Řekl bych, že obecně mají dnešní středoškoláci mnohem větší globální přesah a ambice. Úroveň jejich angličtiny je už také naštěstí někde jinde, než byla ještě před deseti lety. My jsme používali Facebook, oni mají Instagram. Technicky jsou mimořádně zdatní, v tom se jim už ani moji vrstevníci nemohou rovnat.

A není právě toto zásluha zlepšující se úrovně českého školství?

Nemyslím si. Víte, co mě v životě zásadně ovlivnilo? Hraní počítačových her. Získal jsem tím základy angličtiny, ve dvanácti letech jsem hrál on-line s lidmi z celého světa. Krom toho počítačové hry rozvíjejí strategické myšlení.

Ale ještě k těm specifikům současné generace teenagerů… Mám dvě sedmnáctileté sestry, které chodí do běžné státní školy v Brně. Ale i na nich vidím, že je tato generace mnohem silněji materiálně založená, než jsme kdy byli my.

Řešili jsme maximálně to, jestli má někdo mobil s barevným displejem, nebo černobílým. Oni řeší třeba i limitované edice drahých značek. A je otázka, jestli si na takový nákladný životní styl pak dokážou vydělat.

Ve svých šestadvaceti letech rodičovství asi ještě neplánujete, ale přesto… Pokud byste měl děti, jaké vzdělání byste jim dopřál?

Poslal bych je na úplně obyčejnou základku. Víte, srdcem a duší jsem pořád ten kluk – čtyřkař z brněnského paneláku. Je to silná sociální zkušenost, z níž stále čerpám.

A totéž bych jednou chtěl i pro své děti. Aby poznaly běžné společenské prostředí. A potom, pokud se budou snažit a mít motivaci, jim třeba rád zaplatím kvalitní studium v zahraničí. Nejdřív si to ale musí zasloužit.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Související články

Výběr článků