Začleňování postižených žáků do běžné výuky závisí často na ochotě kantorů

Podle Kláry Laurenčíkové z České odborné společnosti pro inkluzivní vzdělávání je takový trend ve světě uznávaný a pro společnost prospěšný.

„Všechny děti se tímto společným zážitkem učí, že k sobě patří. Některé možná budou jednou v roli zaměstnavatelů. To pak budou třeba mít menší strach zaměstnávat lidi s handicapem. Principy solidarity vnímají jako něco normálního,“ řekla Právu.

V Česku včleňování postižených dětí do běžných škol závisí hlavně na ochotě učitelů a ředitelů a na přísunu peněz. Jedno z toho chybělo i v případě třináctiletého Tomáše.

Ten po dětské mozkové obrně těžko koordinuje pohyb a jeho IQ dosahuje hraničních 70 bodů. V menším městě ve Zlínském kraji žije v pěstounské péči se dvěma nevlastními bratry.

Po dvou odkladech školní docházky měl štěstí, že jej přijala místní církevní škola, kam nyní chodí i bratři. „První dva roky ho v tom nechali plácat, aby se ukázalo, jak si s tím poradí. Ale měl úžasné třídní učitelky, že ho fakt táhly a podržely. Ve třetí třídě už jim byla přidělena asistentka pedagoga,“ popsala Právu Tomášova matka Marie.

Asistentka se mu zvlášť věnovala ve třídě, zapisovala mu domácí úkoly a školní aktivity, komunikovala s rodiči, dohlížela na přípravu pomůcek a dvě odpoledne týdně se mu věnovala mimo vyučování. Na vysvědčení z páté třídy měl jednu čtyřku.

To ale bylo poslední vysvědčení na této škole a na doporučení ředitele nastoupil loni v září do praktické školy. Ta je ovšem vzdálenější, a aby rodiče neutráceli za benzín, naučili jej jezdit autobusem, což bylo dosud nemyslitelné, protože chlapec má problém s prostorovou orientací. „Brašnu si už taky nosí sám, ale co mu to dělá se zády, nevíme,“ řekla Marie.

Podle ní se přesun hned o pololetí odrazil na vysvědčení, které zvládl s vyznamenáním. „Nároky jsou daleko menší, on tam stále ještě čerpá z církevky. Ale hodně polevil,“ uvedla matka.

Co ji však trápilo více, byla samotná změna kolektivu: „Na církevce měl dobré učitelky – ony to dětem nějak vysvětlily a zpracovaly je. Řekla bych, že ty děti na církevce měly takový lidštější přístup a byly k němu vstřícné. Samozřejmě se tam našly i momenty, kdy tam měl i problémy, ale tím, že učitelky na tom s dětmi pracovaly, tak ho docela zvládly přijmout.“

V původní třídě bylo celkem 18 dětí, nyní je v kolektivu o sedmi žácích, přičemž dva jsou šesťáci a pět páťáků.

Podle Laurenčíkové však trend vyspělých zemí velí, aby postižené děti chodily do běžných škol a zůstávaly v nich. I Česko už touto cestou jde.

Zatímco ještě v roce 2009 bylo více postižených dětí v oddělených školách a třídách než v běžných kolektivech, loni už počet integrovaných převažoval.

Z celkového počtu 72 854 postižených jich 34 350, tedy 47,15 procenta, před pěti lety navštěvovalo běžné třídy. Loni bylo evidováno celkem 73 629 postižených, z nichž 43 352 bylo integrovaných. Jejich procento se zvedlo oproti roku 2009 téměř o 12 procentních bodů na 58,88 procenta.

„Je to dáno tím, že společnost i pedagogická veřejnost si čím dál víc uvědomují, že je potřeba běžné školy více otevírat dětem s handicapem. Z různých stran tvůrců systémů častěji zaznívá, že inkluze je prospěšná oboustranně. Je to model, který je už ověřený, a i ministerstvo ve svých dokumentech hovoří o inkluzi jako o jedné ze svých priorit,“ uvedla Laurenčíková.

Na změně trendu se podle ní podepsaly aktivity neziskových organizací, univerzit a řady velkých projektů, díky nimž se mohlo investovat třeba do vzdělávání učitelů a ředitelů, aby věděli, jak s různými typy postižení pracovat a jak na ně připravit klima ve třídě.

Další finance plynuly na zlepšení spolupráce mateřských a základních škol, zaměstnávání asistentů pedagoga, školských psychologů a speciálních pedagogů. Osvětu přinášely také vládní Agentura pro sociální začleňování, Česká školní inspekce nebo úřad ombudsmana.

„Ale pořád ještě nelze mluvit o tom, že by všechny nástroje fungovaly systémově jako funkční celek,“ dodala Laurenčíková.

Nejlépe se do běžných základních škol integrují žáci se zdravotním postižením, hůře ti s mentálním. Navíc má třeba inkluze v každém kraji jinou podporu. „Někde krajský úřad uvolňuje finance na asistenty, jinde jsou učitelé sami vojáci v poli a kraj jim spíš hází klacky pod nohy,“ vysvětlila.

„Učitelé potřebují k inkluzivnímu vzdělávání lepší podmínky. Musí být dobře připraveni z pedagogických fakult, potřebují se opřít o podporu psychologů a speciálních pracovníků, škola by také potřebovala další externí služby. Ale všechny systémové změny se budou naplňovat rychleji, pokud se změní postoj veřejnosti, a ten se podle mě mění,“ uvedla Laurenčíková.