Robustnější potrava zvětšila dravcům zobáky

Nenápadný luněc bažinný se vyskytuje především v Jižní a Střední Americe včetně oblasti kolem Karibského moře. Jediným místem, kde se s ním můžeme setkat na severoamerické pevnině, pokud do ní nezahrnujeme Mexiko, zůstává střední a jižní část Floridského poloostrova, zejména známý národní park Everglades.

A právě i na zmiňovaného dravce se v USA vztahuje poměrně přísný zákon o ohrožených druzích. Celá léta se zdálo, že dlouhodobá zákonná ochrana luňce přináší viditelné žádoucí výsledky. Když v roce 2000 napočítali vědci na Floridě 3500 jedinců, převládl mezi ochránci přírody názor, že je vše v naprostém pořádku. Jenže nebylo.

Luněc totiž začal z floridských mokřadů podezřele rychle mizet. Když jej odborníci v roce 2007 opět sčítali, dospěli k neradostného závěru, že ve Spojených státech přežívá pouhých 700 exemplářů.

Ekologové se snažili rychle najít příčinu tak dramatického úbytku kdysi poměrně běžného ptačího predátora. Nejprve přišli s vysvětlením, že luňce kosí záhadná choroba. Pak ale ukázali na některé cizorodé látky, které mohly proniknout do prostředí. Nicméně ani jednu z uvedených hypotéz terénní šetření neprokázala. ¨

Kde tedy hledat skutečný důvod drastického snížení početnosti luňce na Floridě? Potvrdilo se, že za vším stojí potrava. Na rozdíl od většiny dravců se luněc specializoval na lov plžů, téměř výlučně na malé ampulárky Pomacea paludosa. Díky zahnutému zobáku a dlouhým pařátům otevře jejich ulitu a vydoluje z ní měkkýše. Není divu, že dřívější čeští přírodovědci pro něj vymysleli jméno plžojed bažinný.

V roce 2004 se ale na Floridu dostala z Jižní Ameriky ampulárka obrovská. Jako veleúspěšný konkurent místní ampulárku z prostředí zcela vytlačila. Luňci nebyli na invazi až pětkrát většího plže připraveni a nedokázali jej otevřít, pokud se jim vůbec podařilo nezvaného vetřelce chytit: jejich zobák byl na takový úkol příliš malý.

Protože se jinou kořistí, kupř. rakem červeným a dalšími severoamerickými druhy těchto korýšů či menšími okounky černoskvrnnými, živí jen naprosto výjimečně, mělo se za to, že je jen otázkou času, kdy floridská populace luňce bažinného úplně vyhyne.

„Všimli jsme si, že luňci začali zejména v národním parku Everglades opětovně přibývat,“ vysvětluje Robert Fletcher z Floridské univerzity v Gainesville, který tyto dravce zkoumá řadu let. „Protože se zvířata nezřídka překvapivě rychle učí, domnívali jsme se, že se luňci začali živit mladými ampulárkami obrovskými, které jsou přece jen menší než dospělci.“

Jím vedený vědecký tým zaznamenal v letech 2003 až 2012 tělesné rozměry a hmotnost celkem 590 mláďat luňce bažinného starých 26–32 dní. Získané údaje následně podrobili statistické analýze. Zjištěné výsledky otištěné v časopise Nature Ecology & Evolution se ukázaly do té míry zajímavé, že o nich informovala nejen americká média.

Výzkum amerických vědců potvrdil, že luňci jsou dnes nejen těžší a větší, ale zvětšily se jim zobáky. Právě tyto změny umožňují dravcům se bez problémů zaměřit na větší vetřelecký druh plžů jako na výlučnou kořist.

A ještě s jedním pozoruhodným zjištěním výzkumníci přišli. Mláďata s větším zobákem měla vyšší pravděpodobnost, že se dožijí přinejmenším prvního roku stáří.

Přírodovědce nejvíce překvapila rychlost, s jakou k tělesným změnám u zkoumaných dravců došlo. Luňci se ve srovnání s jinými ptačími druhy dožívají poměrně vysokého věku, konkrétně až 17 let.

„Abych se přiznal, neočekávali jsme, že u dlouhověkého opeřence zaznamenáme v tak krátké době výrazné změny ve stavbě těla, navíc ve značném rozsahu,“ přiznává Fletcher. „Pokud uvažujeme o větších obratlovcích, měli jsme až doposud za to, že k výrazným morfologickým přizpůsobením dojde dejme tomu za 500 let. Jak jsme se mohli sami přesvědčit, luňci bažinnému na to stačilo pouhé desetiletí.“

V současnosti poletují nad floridskými močály dvě tisícovky luňců a zdá se, že jich bude i nadále přibývat. Při dostatku nebo nadbytku vhodné a dostupné potravy zahnízdí jeden z rodičovského párů s jiným partnerem.