Hlavní obsah
Socha mamuta před Národním přírodovědeckým muzeem v Paříži. Foto: Jan Plesník

Působivá budova Národního přírodovědeckého muzea v Paříži nedaleko známého Slavkovského nádraží hostí mezi svými pozoruhodnými expozicemi i jednu, kterou návštěvníci často přehlédnou.

Socha mamuta před Národním přírodovědeckým muzeem v Paříži. Foto: Jan Plesník
Máme oživovat mamuty, nebo chránit slony?

Nese označení Smuteční sál a v ponurém osvětlení představuje živočichy, které člověk již zcela vyhubil nebo které s velkou pravděpodobností čeká stejný osud už v blízké budoucnosti.

Znovuzrození vymizelých nemusí být sci-fi

Uznávaná Mezinárodní unie ochrany přírody (IUCN) uvádí, že až dosud lidé prokazatelně vyhubili 744 druhů volně žijících živočichů a dalších 23 druhů přežívá jen v lidské péči, kupř. v zoologických zahradách nebo v soukromých chovech.

Je zřejmé, že uvedené číslo může být podstatně vyšší – mnoho zvířecích druhů zmizelo a v současnosti mizí z povrchu Země ještě předtím, než je vědci stihli popsat a zařadit podle příbuznosti do přirozené soustavy organismů.

Ochrana přírody všude na světě trpí nedostatkem finančních prostředků.

Až donedávna se vyhubení živočichové považovali za jednou provždy ztracené. Ale i v tomto případě způsobily nové poznatky překotně se rozvíjející molekulární genetiky, genového inženýrství, biotechnologií a dalších biologických oborů revoluci. Klonování, využití kmenových buněk nebo přenos zárodků i mezi rozdílnými druhy mohou v praxi pomoci uskutečnit myšlenku obnovy vymizelých druhů.

Včera, dnes a zítra

Je rozumné vynakládat nemalé finanční prostředky na zmrtvýchvstání dávno vymizelých zvířat místo na ochranu v současnosti ohrožených druhů? Najít uspokojivou odpověď na uvedenou otázku se pokusili australští, novozélandští a kanadští výzkumníci řízení Josephem Bennettem, působícím na Cartletonské univerzitě v Ottawě.

Vědci si pro podrobnou analýzu zvolili celkem 16 na jihovýchodě Austrálie a na Novém Zélandu vyhubených druhů, jako je klokánek Gaimardův, pozoruhodná sova sovka bělolící nebo žába Leiopelma pakeka, která ani nemá české jméno.

Nopvozélandská žába Leiopelma pakeka

Foto: Profimedia.cz

Uvedené druhy vybrali proto, aby bylo možné stanovit náklady, které by si vyžádalo jejich vysazení do vhodného prostředí a následné udržování jejich dlouhodobě životaschopných populací ve volné přírodě.

K odhadům výdajů Bennettově týmu posloužily náklady státní správy na záchranné programy příbuzných druhů. Vědci nebrali v úvahu, na kolik přijde samotné genetické oživení vyhubeného druhu. Jisté je, že by rozhodně nešlo o levnou záležitost – obvykle se hovoří o stovkách miliónů dolarů.

Závěry analýzy, otištěné v časopise Nature Ecology & Evolution, vyznívají jednoznačně. Na Novém Zélandu by finanční prostředky nezbytné na zachování jedenácti genovým inženýrstvím a biotechnologiemi oživených druhů stačily na ochranu více než třiceti stále žijících, ale ohrožených zvířecích druhů. V australském státě Nový Jižní Wales je rozdíl ještě výraznější.

Peníze, které by spolkla péče o pět zrekonstruovaných, kdysi vymizelých druhů, by krásně posloužily na záchranu osmkrát většího množství druhů, kterým v tomto koutě pátého kontinentu již nyní hrozí nebezpečí, že o ně v blízké budoucnosti přijdeme.

Zásah naprosto vedle?

Studie Bennetta a jeho spolupracovníků ťala do živého a vyvolala vzrušenou odezvu. „Základní problém analýzy spočívá v tom, že je založena na druzích, o nichž by nikdo nikdy neuvažoval, že by mohly být co nejdříve oživeny,“ vysvětluje Stewart Brand, jeden ze zakladatelů neziskové iniciativy Revive & Restore (Oživ a obnov).

Zárodky vzácné africké antilopy bongo (na snímku) vědci úspěšně přenesli do mnohem hojnějších antilop losích.

Foto: Jan Plesník

„Buď proto, že by nebyly až tak velkým přínosem, jelikož jejich roli v přírodě mezitím úspěšně přebraly jiné druhy, nebo že by náklady na jejich obnovu soudobými postupy výrazně převýšily možné přínosy takové rekonstrukce,” dodává.

Představitelé organizace dále zdůrazňují, že nekonkurují ochraně přírody, protože většinu peněz na svou činnost získávají přímo od soukromých dárců nebo z grantů, které nejsou zaměřeny na péči o přírodní a krajinné dědictví.

„Ochrana přírody všude na světě trpí nedostatkem finančních prostředků,“ připomíná známý ekolog Paul Ehrlich z prestižní Stanfordovy univerzity. „Navíc vám nikdo nezaručí, že obnova vyhubených druhů bude skutečně fungovat.“

Mamut: cesta z pravěku?

V roce 2015 se švédským vědcům podařilo přečíst celou genetickou informaci z dědičné hmoty výborně zachovalých mamutů nalezených ve věčně zmrzlé sibiřské půdě. Oživení populárního chobotnatce, který vymizel nejpozději před 4500 lety zřejmě v důsledku kombinace výrazných změn podnebí a nadměrného lovu člověkem, by mohlo vypadat tak, že jeho dědičný materiál by se vložil do vajíčka slona indického, který je ve skutečnosti příbuznější více mamutům než africkým bratrancům, a zárodek by donosila slonice v zoologické zahradě.

Skupina badatelů z proslulé Harvardovy univerzity postoupila v tomto směru zatím nejdále. Letos v únoru oznámila, že hodlá vytvořit křížence mamuta a slona indického, který by vykazoval většinu mamutích znaků, a to již do dvou let. Jiní odborníci ale upozorňují na celou řadu předvídaných nemalých těžkostí a pochybují o úspěchu projektu.

Sám Joseph Bennett je poněkud smířlivější. „Nechceme před oživováním vymizelých zvířat navždy zavřít dveře,“ říká vědec, „z čistě vědeckého hlediska je vše v pořádku. Pokud se ale chcete touto problematikou zabývat z pohledu ochrany přírody, musíte se sami dřív či později ptát, co všechno by se dalo za milióny dolarů udělat pro žijící ohrožené živočišné druhy. A že je toho opravdu hodně.“

yknivoNumanzeSaNyknalC

Výběr článků