Jak jste se stal technickým ředitelem velkého strojírenského podniku v tak mladém věku?

Už na střední škole jsem se pozastavoval nad tím, jak někteří spolužáci proplouvali ročníky. Po maturitě jsem plný očekávání nastoupil na prezenční studium na vysoké škole, ale nebavilo mě to.

To byl jeden z několika důvodů, proč jsem studium ukončil a nastoupil na své první konstruktérské místo do německého koncernu. Pracoval jsem tam rok a nabral první reálné zkušenosti, které se značně lišily od představ ze školních lavic.

Ale teď na vysoké škole opět studujete...

Ano, následující rok jsem se na vysokou vrátil, avšak na dálkové studium a začal jsem sbírat vědomosti a cennou praxi současně. V tomto režimu jsem dodnes.

V průběhu studia jsem vystřídal pár firem a získal představu o rozdílech pracovních podmínek v podnicích, které fungují takřka vedle sebe. Začal jsem vnímat kromě své práce i lidi a starat se i o věci, které po mně nikdo nevyžadoval, avšak bezprostředně souvisely s výkonem mé konstruktérské práce.

Motivovat nechci nikoho, protože kdo nechce sám, tomu nemá smysl se věnovat.

Později jako vedoucí konstrukce jsem začal realizovat vývoj. To nebylo snadné, protože vývoj je pro majitele firmy velká investice bez jistého výsledku, byl jsem nicméně přesvědčený, že bez něj není budoucnost. Začátek byl pozvolný a spočíval ve vylepšování stávajících produktů. Pomalu jsme ukrajovali čím dál větší krajíce.

Dnes řídím samostatné vývojové projekty s investicemi v řádech miliónů korun jak v oblasti konstruování, tak v technologiích třískového obrábění. V červnu letošního roku jsem byl ve svých pětadvaceti letech jmenován technickým ředitelem.

Jakým směrem technický úsek povedete?

Nejvyšší priority jsou dvě. Lidé v mém oddělení, jejich kvalifikace, pracovní prostředí, s tím souvisí samozřejmě i jejich počet. Stejně je důležité ale také know-how, které se musí neustále rozvíjet a střežit.

Nečiní vám kvůli tomu, že studujete a zároveň „ředitelujete“, ve škole či firmě nějaké překážky?

Při studiu jsem si svojí prací nepřitížil. Naopak jsem se setkal se zájmem kantorů, kteří se zvídavě vyptávali. Ve firmě mi vedení vyšlo ochotně vstříc, ale pochopitelně čím jsem měl vyšší pozici, tím bylo náročnější dělat obě činnosti souběžně.

Michal Rosecký

Michal Rosecký

FOTO: archív M. Roseckého

Jak chcete motivovat další mladé lidi? Čeho by se měli vyvarovat?

Motivovat nechci nikoho, protože kdo nechce sám, tomu nemá smysl se věnovat. Ale těm, kteří chtějí být nejlepší, doporučuji, aby se prvně podívali, jak se to dělá v zahraničí. Vyhněte se virtuálním klamům, buďte schopni si odpočinout a v neposlední řadě nezapomínejte i na jiné stránky života.

Co si obecně myslíte o důležitosti praxe při studiu? Dávají technické obory více možností?

Představme si, že praxe je levá ruka a teorie pravá. Sice zaměstnáte jednorukého, ale přece jen to není ono… Technické školy dávají spoustu příležitostí pasivnímu kolektivu mladých. To není chyba školy, děti si přístup k práci přinášejí ze svých rodin.

A jakým způsobem je možné připravovat se na profese, které ještě neexistují?

To je podle mě na školách. Čím později přizpůsobí svoji výuku potřebám průmyslu, tím větší problém budou mít zaměstnavatelé. Jak se nová pozice nazve, je úplně jedno, ale podstatné je, aby daný pracovník disponoval požadovanými znalostmi.

Proto jediné, jak vyřešit tuto otázku, je udržovat a zesilovat komunikaci mezi školami a firmami, což je a vždy byla do jisté míry fikce. Žádný nárazový boom s novými profesemi ale nebude. Věřím, že přirozeným vývojem se některé rozrůstající se oblasti rozdělí na sekce a lidé pracující v nich budou plynule přecházet do těchto podskupin stejně jako doposud.