Hlavní obsah

Unesli autobus, aby se dostali na Západ. Skončilo to přestřelkou a trestem smrti

Novinky, Filip Šára

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Články najdete v sekci Moje sledované a také vám pošleme upozornění do emailu.

V květnu 1978 unesli bratranci Robert (nar. 1956), Václav (1958) a Milan (1957) Barešovi autobus s gymnazisty, s nímž se pak pokoušeli přejet státní hranici z totalitního Československa do západního Německa. Během přestřelky s pohraničníky byl usmrcen řidič autobusu a Milan Bareš. Přesně před 40 lety, 7. září 1978, si jeden z bratranců, Robert, vyslechl rozsudek: trest smrti. Vykonán byl 6. prosince následujícího roku.

Foto: Archiv bezpečnostních složek, sbírka Správa vyšetřování StB - vyšetřovací spisy (V): arch. č. V-39555 MV

Snímek dokumentuje poškození autobusu způsobené střelbou a nástrahami na vozovce. Poškození v oblasti pravého světlometu je způsobené nárazem do transportéru a do zabezpečovací závory.

Článek

Rozsudek smrti vynesl Krajský soud v Plzni, který navíc odsoudil Václava Bareše k 25 letům vězení. Oba muže uznal vinnými z trestných činů obecného ohrožení, pokusu zavlečení do ciziny či vydírání. Odvolací soud verdikt potvrdil, po roce 1990 byl však rozsudek smrti zrušen a trest Václavu Barešovi byl zmírněn.

Drama na hraničním přechodu Pomezí nad Ohří u Chebu se odehrálo v květnu roku 1978. Bratranci Barešovi unesli autobus se studenty říčanského gymnázia. Ty propustili, jako rukojmí si ale vzali 26letého řidiče autobusu Jana Nováka. Ten následnou přestřelku únosců s pohraničníky nepřežil.

Kočovný život za hranou zákona

„Robert, Václav a Milan byli bratranci, které vedle vzájemného přátelství pojil i původ a život ve zvláštní, poněkud oddělené sociální skupině osob provozujících cirkusy a poutě (‚světští') s atributy, které k tomu patří: nedostatečné vzdělání (ani jeden z nich nedokončil základní školu, Václav byl dokonce negramotný), časté změny bydliště (kočovný život v maringotkách), nechuť ke stálému zaměstnání, drobná kriminální činnost, život v uzavřené společnosti bez širších zájmů a rozhledu,“ popisuje pozadí příběhu na webu Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR) historik Martin Pulec.

Foto: Archiv bezpečnostních složek, sbírka Správa vyšetřování StB - vyšetřovací spisy (V): arch. č. V-39555 MV

Robert Bareš při rekonstrukci činu

Bratranci Barešové se dopouštěli majetkové trestné činnosti, jako byly krádeže slepic a prasat, krádež veřejného amplionu nebo vloupání do bytu. Právě za to byl Robert v roce 1973 odsouzen k podmínečnému trestu odnětí svobody na rok se tříletou zkušební dobou. Podle odborných lékařů byl osobou slaboduchou.

Když přestal v roce 1973 jezdit s otcem s atrakcemi, pracoval jako meliorační dělník u podniku Zemědělské stavby Praha v devítičlenné pracovní četě, kde všichni byli navzájem příbuzní. Po konfliktu s vedením odešla celá četa pracovat jako traťoví dělníci na dráhu do Kralup nad Vltavou.

Šádek oznámil únoscům, že vláda jim povolí beztrestný odjezd do Německa pod podmínkou, že nechají vystoupit všechny zadržované studenty.

V roce 1976 se Robert oženil po tříměsíční známosti s o rok mladší Ludmilou Plickovou. Bydleli v obci Straškov Vodochody. Manželství podle Pulce nebylo šťastné, ona si na něj chodila opakovaně stěžovat na místní národní výbor, že ji bije a vyhrožuje jí. „Nerozvedla se s ním zřejmě jen ze strachu,“ poznamenal Pulec, který působil v Archivu bezpečnostních složek a nyní v Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu (ÚDV).

Výkon trestu měl nastoupit 22. května 1978

„Nezahálel“ ani Milan. Za majetkovou trestnou činnost jej v roce 1976 Okresní soud v Mělníku poslal na rok do vězení, v den nástupu trestu 31. ledna 1977 provedl muž ještě sérii vloupání do rodinných domků v Podbořanech na Lounsku. Za to byl odsouzen k trestu odnětí svobody na 18 měsíců, trest měl nastoupit 22. května 1978.

Vězení se Milan po předchozích zkušenostech obával, rozhodl se tedy nástupu trestu vyhnout útěkem do západního Německa. Pro svou myšlenku získal Roberta a Václava Bareše, které zlákala vidina ekonomicky lepšího života. Podle Pulce měli představu, že po získání německého občanství se budou do Československa vracet. Během týdne od 15. května 1978 útěk naplánovali.

Sehnat zbraně a autobus

Naposledy se všichni sešli večer 22. května, v tento den měl Milan právě nastoupit do vězení. Tehdy se definitivně rozhodli, že svůj záměr uskuteční druhý den. V 6:30 ráno 23. května vzal Robert svůj automobil značky Trabant a zajel domů pro Milana. Společně pak jeli do Slaného. Na pracovišti Václava oznámili, že mu onemocněla matka, pod tou záminkou mu umožnili odchod z práce.

Kolem 10. hodiny po průjezdu Řevničovem na Rakovnicku uviděli o samotě stojící usedlost. Přibližně 500 metrů od stavení zaparkovali vozidlo v lese.

„Aby si ověřili, že není nikdo uvnitř, házeli Václav a Milan do oken kameny, poté se rozhodli vyrazit okno v zadní části domu. V budově našli na věšáku čtyři lovecké zbraně, náboje k nim byly ve stejné místnosti ve stole. Budovu v krátké době opustili, se zbraněmi a střelivem v kufru vozu pokračovali v cestě směrem na Karlovy Vary,“ popsal Pulec.

K Chebu dorazili kolem 18. hodiny. Zaparkovali poté u silnice poblíž chatové osady ve směru na Plzeň, když u nich zastavil autobus s 39 studenty z gymnázia z Říčan u Prahy. Byli na školním výletě do Výmaru a cestou měli vyjednaný nocleh v rekreačním zařízení u Jesenické přehradní nádrže. Jedna z učitelek považovala bratrance Barešovy za místní a ptala se jich na cestu k ubytovně.

Barešovi viděli, že autobus je převážně obsazen mládeží okolo 16 let a chopili se příležitosti, na kterou čekali. Nasedli do vozu a zájezd sledovali. Zaparkovali v lese nedaleko stojícího autobusu, načež šli k němu s nabitými zbraněmi. Robert ozbrojený malorážkou, Václav brokovnicí a Milan kulobrokovnicí. Dospělý doprovod mezitím z autobusu vystoupil a vyjednával nocleh pro školní výlet.

Foto: Archiv bezpečnostních složek, sbírka Správa vyšetřování StB - vyšetřovací spisy (V): arch. č. V-39555 MV

Snímek autobusu po nárazu do obrněného transportéru, který mu uzavřel cestu do Německa. Otevřenými dveřmi pohraničníci vynesli mrtvého řidiče autobusu.

„Vstup Barešů do autobusu vzbudil mezi mládeží všeobecné veselí, to ale ukončil Robertův výstřel do vzduchu na schodech u dveří autobusu, kterým zdůraznil příkaz, aby se sesedli do zadní části vozu. S namířenými zbraněmi pak bratranci donutili řidiče odjet směrem ke státním hranicím. Řidič uposlechl, přes Cheb a Pomezí se blížili k prvním pohraničním hlídkám. Když pedagogický dozor uviděl odjíždět autobus, domníval se nejprve, že řidič jel pro naftu, avšak poté, co jim správce ubytovny řekl, že u autobusu viděl cizí lidi, věc nahlásili SNB,“ uvedl historik Pulec.

Autobus projel Chebem, těsně za městem poručil Milan jednomu z unesených chlapců, aby vystoupil a oznámil nejbližším četníkům úmysl odjet s autobusem do Německa a aby je varoval před pokusy jim bránit, jinak prý „všechno rozsekají“.

Zanedlouho uviděli u lesa hlídku Pohraniční stráže (PS), zastavili opodál a nechali vystoupit dalšího chlapce se stejným poselstvím. Asi v 19:45 zastavili ve vzdálenosti 50 až 100 metrů od první, tzv. signální závory hraničního přechodu Pomezí. Opět nechali vystoupit dalšího chlapce se stejnou zprávou.

Jak zmiňuje historik, když vystrašený chlapec křičel na Pohraniční stráž u závory, že musejí otevřít, ozval se z autobusu výstřel. Všichni u závory se skryli, velitel hlídky telefonicky informoval velitelství hraničního přechodu. Po chvíli z autobusu přiběhli další dva chlapci, kteří opakovali požadavky únosců. K první závoře se dostavila i poplachová hlídka, která vystřelila světlici a dávku ze samopalu jako signál poplachu pohraniční rotě.

Lze vynést poměrně jednoznačný závěr, který je ovšem v rozporu s oficiální verzí, a to, že řidiče nezavraždili únosci, ale že byl zastřelen příslušníky PS.
Martin Pulec, historik

Přišla odpověď únosců – Václav Bareš vyrazil přední okno autobusu a vyslal dva výstřely, které proletěly nad pohraničníky. Jeden z pohraničníků se cítil být ohrožen a vystřelil krátkou dávku proti autobusu. Projektil prostřelil chladič a lehce zranil na noze studentku, kterou únosci usadili na služební místo vedle řidiče. Následovaly výstřely Milana a Roberta – Milan prostřelil okno dveří a Robert střílel do země vedle autobusu.

Po těchto výstřelech začal v autobuse panovat strach rukojmích o život, na pokyn únosců začali volat na pohraničníky, aby zvedli závoru. Robert Bareš řekl dívkám, aby zraněnou ošetřily, zanedlouho ji z autobusu propustili. Aby co nejvíce znesnadnili pohraničníkům použití zbraní proti autobusu, rozsadili unesené dívky do přední části autobusu kolem oken.

Hrozba zabitím a čekání na funkcionáře

Na pohraniční jednotce byl vyhlášený poplach. Do blízkosti autobusu ke kostelu v Pomezí přesunula PS vůz s tlampačem. Jím pohraničníci vyzývali únosce, aby propustili zadržované. Ti odpověděli střelbou do vzduchu. Po chvíli propustili další studentku opět se vzkazem a s výhrůžkou.

Zástupci PS požadovali propuštění všech zadržovaných, to únosci odmítli a Milan a Václav vystřelili pro zdůraznění svých požadavků každý dvakrát do vzduchu. Stráž se pokoušela únosce manipulovat tvrzením, že s rukojmími je v Německu nepřijmou.

„Na to Barešovi stupňovali hrozby – zvolali, že když nebude závora otevřena, začnou postupně studenty střílet, z autobusu pak propustili další studentku, která potvrdila, že Barešovi jsou ke všemu odhodlaní. Velitel chebské brigády žádal o instrukce z Prahy – podle nich pak vzkázal přibližně ve 22:15. únoscům, aby vyčkali tři hodiny na příjezd pražského funkcionáře, který s nimi bude dále jednat,“ vysvětlil Pulec.

Přibližně v půl druhé v noci se z Prahy dostavili náměstci ministra vnitra, generálové Ján Pješčak a František Šádek, druhý jmenovaný byl zároveň velitelem PS. Šádek oznámil únoscům, že vláda jim povolí beztrestný odjezd do Německa pod podmínkou, že nechají vystoupit všechny zadržované studenty. Barešovi chtěli propustit jen polovinu dětí, avšak Šádek trval na tom, že musí propustit všechny.

„Únosce obelstil sdělením, že hned za druhou závorou je již hranice, řekl jim, že k té je osobně doprovodí od závory signální. U druhé, zabezpečovací závory měli propustit zadržované studenty, poté by jim osobně zaručil volné pokračování v cestě do Německa,“ poznamenal historik.

Únosci na podmínky přistoupili, generál Šádek pak dal pokyn k otevření závory a poškozený autobus vjel pomalu do celniště. Následně vystoupili zadržovaní – kromě řidiče.

Po vystoupení rukojmích otevřeli pohraničníci zabezpečovací závoru a autobus se dal do pohybu. Když se ale přiblížil, pohraničníci náhle závoru přivřeli, takže o ni havaroval, načež Milan rozbil zadní okno a křičel na pohraničníky, aby závoru rychle otevřeli, nebo to odnese řidič. Obsluha uposlechla a autobus pokračoval dál z kopce směrem k hranici.

Rozkaz zahájit palbu

„Z dochovaných pramenů není zřejmé, jakou oběť chtěli přinést velitelé PS svému odhodlání zadržet únosce, skutečností zůstává, že bez ohledu na výsledek jednání s únosci připravili mezitím na obsazený autobus léčku. Kolem půlnoci rozmístili pohraničníky do prostoru u silnice mezi státní hranicí a celništěm, silnici přehradili železnými bránami a prkny s hřebíky, na boční cestě byl připravený obrněný transportér,“ vylíčil historik Pulec.

Podle instrukcí měli zatarasit cestu autobusu a v případě, že by autobus před transportérem nezastavil, dostali pohraničníci rozkaz spustit palbu směrem na kola a motor. Tímto rozkazem byl odsouzen k smrti nevinný řidič Jan Novák – motor byl totiž umístěn vedle řidiče.

Autobus s prostřeleným chladičem a poškozený nárazem do závory se pomalu blížil z kopce. Bylo 24. května 1978 kolem půl třetí ráno, když pohraničníkům povolily nervy a spustili palbu na autobus, který byl asi 20 až 30 metrů od transportéru. Střelbou vojáků byl nejspíš zasažen řidič, jelikož neřízený autobus pokračoval v jízdě a narazil do obrněného vozidla.

Po kolizi zůstal autobus stát. Z jeho zadní části se údajně asi za deset sekund ozval výstřel či podobný zvuk, což opět bylo signálem pro vystresované pohraničníky, aby spustili novou salvu. Vystříleli téměř veškeré náboje, celkem přes tisíc.

Foto: Archiv bezpečnostních složek, sbírka Správa vyšetřování StB - vyšetřovací spisy (V): arch. č. V-39555 MV

Snímek zastřeleného Milana Bareše

Pak vyzval velitel clony únosce k opuštění vozidla, na výzvy však nikdo nereagoval. Jeden z pohraničníků se tedy odvážil dovnitř a postupně z autobusu podal veliteli tři pušky, za volantem uviděl sedět zhrouceného řidiče, na podlaze leželi zakrvácení únosci. Robert a Václav byli převezeni k ošetření do nemocnice v Chebu, řidiči Janu Novákovi a Milanu Barešovi již nebylo pomoci.

Podle závěru patologa utrpěl Jan Novák, ženatý otec malého dítěte, dvě smrtelná zranění, jejichž posloupnost nebylo možné určit, první způsobil průstřel srdeční krajiny, druhé průstřel jater. Třetí zranění způsobilo perforaci střev a bederního obratle. Smrtící střely přilétly zepředu, tedy od pohraničníků.

„V této souvislosti lze vynést poměrně jednoznačný závěr, který je ovšem v rozporu s oficiální verzí, a to, že řidiče nezavraždili únosci, ale že byl zastřelen příslušníky PS,“ uvedl Pulec.

Milan Bareš byl zasažen dvěma projektily, jeden mu způsobil průstřel plic a druhý, který přetrhl břišní srdečnici a prostřelil játra, vedl bezprostředně ke smrti. Robert utrpěl lehčí zranění pravé ruky, Václavu Barešovi střelba rozhmoždila pravé předloktí, přičemž došlo k těžkému poškození funkce ruky, dále byl zasažen do bederní krajiny a do pravého stehna.

Změněná výpověď

Robert a Václav byli zatčeni, případ vyšetřovala Správa vyšetřování StB v Praze. Výslechy začaly v květnu 1978 a trvaly do června. V průběhu měsíce oba obvinění ve svých protokolech podstatně změnili popis událostí. Reagovali zřejmě na nabídku vyšetřovatele – zachránění holého života.

„Tedy že nebudou odsouzeni k trestu smrti, když budou vypovídat dle předem vypracovaného scénáře, který měl očistit pohraniční bezpečnostní složky od podezření, že obětovaly život Jana Nováka zadržení únosců,“ poznamenal Pulec.

Fakt, že akci PS nelze hodnotit kladně, byl podle ÚSTRu nepochybně znám tehdejšímu československému vedení. Problematický byl způsob jejího provedení – nebyl brán zřetel na život nevinného rukojmího. Vypadá to tak jen na likvidaci únosců bez ohledu na následky.

Stejně tak právní aspekt: PS neměla za daných podmínek k ozbrojenému útoku na únosce vůbec přistoupit. Roku 1978 existoval platný interní předpis, který stanovil postup PS v podobných případech. Podle něho PS měla, po selhání všech vyjednávacích prostředků s únosci, propustit unesený dopravní prostředek, aby neohrozila život rukojmích, a se zahraničními orgány posléze měla vyjednat návrat unesených osob.

Změněnou výpovědí Roberta Bareše se nicméně zásah PS dostal do jiného světla – Milan zavraždil řidiče a rovněž začal střelbu na vojáky PS. Ti palbu opětovali ve snaze zachránit rukojmího a bránit se.

Podmínky „obchodu“ se zadrženými únosci však StB splnila jen v případě jednoho z nich, aby státní moc odradila jejich případné následovníky. Dne 7. září 1978 odsoudil krajský soud v Plzni Roberta Bareše k trestu smrti a Václava Bareše k trestu odnětí svobody na 25 let.

„Za vinu jim kladl trestné činy obecného ohrožení, loupeže, pokusu zavlečení do ciziny, vydírání, pokusu o opuštění republiky a krádeže. Robert Bareš byl popraven 6. prosince 1979,“ píše ÚSTR.

Obnovení případu

Po sametové revoluci se v roce 1992 na popud tehdejší ministryně spravedlnosti Dagmar Burešové líčení s bratranci obnovilo. Soud označil dřívější tresty za nepřiměřené, výsledkem revize bylo odsouzení Václava k trestu odnětí svobody na 11,5 roku a jeho propuštění po 14 letech (ve vězení strávil 12,5 roku, propuštěn byl již roku 1990 díky milosti). Robertovi byl trest smrti posmrtně změněn na odnětí svobody na 14,5 roku.

Smrtí Jana Nováka se zabýval i Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu. Pohraničníci prý měli po selhání vyjednávání autobus propustit a diplomatickou cestou vyjednat návrat unesených osob. Proto ÚDV obvinil velitele zásahu generála Šádka a dalších pět nižších velitelů PS ze zavinění smrti řidiče Nováka. Při vyšetřování Václav Bareš popřel, že by Nováka zastřelil Milan, naopak uvedl, že řidič byl zastřelen pohraničníky.

Foto: Archiv bezpečnostních složek, sbírka Správa vyšetřování StB - vyšetřovací spisy (V): arch. č. V-39555 MV

Detailní, oboustranné snímky sedačky řidiče. Průstřely jsou promáčknuty směrem dovnitř autobusu.

Okresní a krajský soud ale označil jejich jednání za promlčené a obviněné osvobodil. Nejvyšší soud toto rozhodnutí zrušil a případ se dostal opět na začátek. Další trestní stíhání se zaměřilo pouze na Františka Šádka, dřívějšího účastníka protinacistického odboje. „Mám cítit vinu za to, že jsem zachránil 40 gymnazistů?“ hájil se.

Vyšetřování bylo přerušeno kvůli generálovu zdravotnímu stavu. Šádek zemřel v roce 2015.

„Ze strany bratranců Barešových se bezpochyby jednalo o chování, které nemá v civilizované společnosti místo, ohrožování nezletilých studentů zbraní a jejich únos je jednání zavrženíhodné, dlužno však dodat, že se nedopustili žádného aktu fyzického násilí (vyjma škody na majetku). Nikdo ze studentů ani z pohraničníků nebyl únosci zraněn,“ zhodnotil situaci Pulec.

„Byla to klukovina, bláznivina, byli jsme mladí. Nikoho bychom nezabili, nechtěli jsme nikoho zabít. Věřili jsme, že se na Západ dostaneme,“ sdělil novinářům jediný přeživší z trojice únosců.

Emigrace a popravy

Již brzy po únoru 1948 začaly útěky československých občanů do emigrace kvůli perzekucím komunistického režimu, jenže obvykle samozřejmě nekončily střelbou. Jen v období od sklonku jara 1948 do konce roku 1953 bylo z politických důvodů odsouzeno zhruba 100 tisíc lidí, z toho 40 tisíc k trestům delším než 10 let. Přes 200 osob bylo v té době popraveno. V letech 1948 až 1989 prošlo komunistickými věznicemi 262 500 občanů.

Při zatýkání, ve vězení a v táborech nucených prací zahynuly až tři tisíce lidí. Oficiálně bylo z důvodů protikomunistické činnosti popraveno 241 osob, poslední v listopadu 1960. V letech 1951 až 1956 bylo na hranicích zastřeleno 76 lidí. V letech 1948 až 1988 uprchlo nebo zůstalo v zahraničí z českých zemí přes 210 tisíc lidí. Útěky vyvrcholily v období let 1968 až 1971, kdy emigrovalo téměř 74 tisíc občanů.

Tragický byl také únos dopravního letadla turbolet L400 na trase Mariánské Lázně - Praha. Realizovala jej skupina deseti mladíků v červnu 1972 a byl při něm zastřelen pilot ČSA. S letounem přistál v Německu druhý pilot. Jeden ze dvou hlavních organizátorů únosu, který pilota zastřelil, spáchal ve vězení v NSR sebevraždu.

Celkem bylo v Československu od jeho vzniku v roce 1918 popraveno zhruba 1200 osob. Je však třeba si uvědomit, jak pro Novinky upozornil historik Libor Svoboda, že větší část byla popravena po válce v rámci takzvaných retribučních procesů. „A nezřídka šlo o trestné činy kriminálního charakteru,” dodal.

Počty trestů smrti v období vlád čs. prezidentů
T. G. Masaryk (od 14. 11. 1918 do 14. 12. 1935, 12 osob z toho 1 pro politické trestné činy)
E. Beneš (od 14. 12. 1935 do 5. 10. 1938, 8 osob z toho 3 pro politické trestné činy)
Od abdikace E. Beneše do nástupu E. Háchy – předseda vlády generál Syrový (2 osoby)
E. Hácha (od 30. 11. 1938 do 5. 5. 1945, 3 osoby)
E. Beneš (od 16. 5. 1945 do 7. 6. 1948, 731* osob)
K. Gottwald (od 14. 6. 1948 do 14. 3. 1953, 234** osob z toho 189 pro politické trestné činy)
A. Zápotocký (od 21. 3. 1953 do 13. 11. 1957, 94 osob z toho 47 pro politické trestné činy)
A. Novotný (od 19. 11. 1957 do 22. 3. 1968, 78 osob z toho 12 pro politické trestné činy)
L. Svoboda (od 30. 3. 1968 do 29. 5. 1975, 14 osob)
G. Husák (od 29. 5. 1975 do 10. 12. 1989, 30 osob)
* zahrnuje 725 osob popravených na základě retribučních zákonů
** zahrnuje 12 osob popravených na základě retribučních zákonů

Daná čísla uvádí práce historika Otakara Lišky „Vykonané tresty smrti, Československo 1918-1989“, která nezahrnuje rozsudky německé justice. Novinkám ji zaslala Darja Čablová z ÚSTRu.

Anketa

Jste pro znovuzavedení trestu smrti?
Ano.
76,2 %
Ne.
13,2 %
Jedině v mimořádných případech naprosto neoddiskutovatelných teroristických činů.
10,6 %
Celkem hlasovalo 6721 čtenářů.

Reklama

Související články

Výběr článků

Načítám