Jaroslav Pála byl úspěšný podnikatel a majitel továrny na baterie Palaba ve městě Slaný. I zde se po zhroucení okupační správy v květnu 1945 ujímal moci revoluční národní výbor. Na jeho příkaz se již 6. května dopoledne objevili v Pálově slánské vile dva místní četníci a odvedli továrníka do věznice.

„Omlouvali se a vyslovili mínění, že se může jednat o vazbu několika dní,“ čteme v Pálově rukopisu Z mého života, sepsaném ve vězení v lednu 1946. „Nerozloučil jsem se ani s těžce churavou ženou věříc, že se brzy vrátím, jelikož jsem nespáchal nic, co by mohlo být příčinou k zákroku.“

Pánové, i kdybyste mě utloukli…

Ve slánské cele se setkal se synem Rudolfem, jehož četníci zatkli předtím přímo v továrně. Oba byli i s dalšími zadrženými posíláni na různé práce na veřejná prostranství. „Jednoho dne mě spoluvězeň upozornil, jak na mne jakýsi pán z chodníku ukazoval, řka svému spolujdoucímu: Hleď, starý Pála, který má na svědomí Lidice!

Výrok muže na chodníku mohl být inspirován článkem, který se toho dne objevil v novinách a v němž byl za viníka lidické tragédie označen právě slánský továrník. Ve vzpomínaném rukopisu Pála vyjádřil údiv nad slovy neznámého:

„Vysvětlení se mi dostalo za několik dní při výslechu u přednosty kriminální policie, který mi ukázal dopis s dotazem, zda jej znám. Řekl jsem, že ano. Nařčení, že jsem požadoval předání dopisu gestapu, jsem rozhodně prohlásil za nepravdu. Kdybych měl takto nekalý úmysl, mohl jsem tak učinit přímo.“

Jaroslav Pála, majitel slánské továrny na baterie Palaba

Jaroslav Pála, majitel slánské továrny na baterie Palaba

FOTO: Repro z knihy Prokletí továrníka Pály

V příštích týdnech byl Pála i se synem eskortován na kriminální policii do Kladna. „Byl jsem vyslýchán poněkud důrazněji, než tomu bylo ve Slaném,“ vzpomínal a vybavil si i další výslech, tentokrát u „pana komisaře Švarce z vyšetřujícího výboru SNB“.

Přítomni byli ještě další dva policejní úředníci. „Pokud jsem na otázku pana komisaře odpověděl neuspokojivě, na jeho pokyn mi uštědřili tvrdé rány do obličeje. Já říkám: Pánové, i kdybyste mě utloukli, nemohu nic jiného než přiznat pravdu, a odmítám lživé nařčení.“

Musel se oženit

Jaroslav Pála měl tehdy třiašedesát let a za sebou obdivuhodný život muže, který se z chudé proletářské rodiny vypracoval na úspěšného podnikatele. V květnu 1945 se však doslova ze dne na den ocitl v postavení poníženého, zostuzeného člověka a proklínaného zrádce.

Narodil se 27. září 1882 v Přelíci u Slaného. Byl nejstarším mezi šesti sourozenci. Otec byl hostinským, ale finanční problémy ho přiměly vzdát se živnosti. Začal pracovat jako natěrač ve slánské strojírně Bolzano Tedesco a spol.

Z jeho chabého výdělku nebylo možné pokrýt potřeby rodiny, která živořila v malém a vlhkém bytě. Zoufalá matka se jednoho dne pokusila u obchodníka odcizit chleba, ale byla přistižena a odsouzena na 24 hodin do vězení. Pro jemnou a citlivou ženu to byla rána, z níž se již nevzpamatovala. Svůj život ukončila v ústavu pro duševně nemocné.

Ve vězení vzpomínal Jaroslav Pála na slova otce, který svým potomkům říkával: „Učte se! K tomu vám budu napomáhat, jiného ode mne nečekejte.“ Vzal si jeho slova k srdci a s dobrým prospěchem zvládl obecnou školu i měšťanku. Pak nastoupil také do Bolzanky – nejdříve jako poslíček a teprve po roce se uvolnilo místo učně ve strojírně.

Po vyučení v podniku rok pracoval, ovšem bída v rodném kraji ho v roce 1903 vyhnala za prací do Německa. Prostřednictvím jednoho krajana získal místo v zámečnické dílně v loděnicích v Hamburku. Zanedlouho se vypracoval na předáka, jemuž bylo podřízeno šedesát dělníků. A nejen to, stal se také předsedou místního krajanského spolku Svornost, založil nedělní školu pro české děti a přednášel ve spolcích po celém Německu.

Rodinná tragédie zrodila vynálezce

V roce 1905 zemřel v padesáti letech (na otravu olovem) Pálův otec. Na třiadvacetiletého Jaroslava spadl úkol postarat se o dva malé sourozence, devítiletou Otýlii a sedmiletého Otakara. Neviděl jiné východisko než se oženit a vzít oba k sobě do Německa.

Tak se i stalo. Jedna krajanka ho upozornila na hodnou a starostlivou dívku, Němku Elisabeth Nienstedtovou, dceru holiče. Po krátké známosti se na sklonku roku 1906 v Hamburku vzali. Elisabeth se nikdy nenaučila česky a hovořila pouze německy. Z česko-německého manželství se narodily dvě děti, v roce 1907 Rudolf a v roce 1911 Anna. Obě měly velkou vadu řeči, přičemž Rudolfovi nebylo po celý život vůbec rozumět.

Maličká Anna ve čtyřech měsících onemocněla dětskou obrnou. U postýlky se po nocích střídali oba rodiče. Pála si k tomu pořídil kapesní svítilnu, která však vydržela sotva půl hodiny. To ho přivedlo k nápadu, aby se sám začal věnovat studiu galvanických článků. „Dal jsem si za úkol, že musím docílit tří hodin svítivosti a šestiměsíční skladnosti,“ vzpomínal po letech na tyto chvíle.

V malém pokoji si založil laboratoř a jako samouk bádal nad tím, jak kapacitu baterie zvětšit. V té době byla výroba galvanických článků v počátcích a odborná literatura téměř neexistovala. V roce 1912 objevil v odborném časopise inzerát berlínské firmy, která hledala vedoucího mistra výroby baterií. Při vstupním pohovoru z něho byli němečtí inženýři nadšeni. Byl okamžitě přijat a firma začala s výrobou baterií podle jeho metody.

Dobový snímek továrny Palaba z třicátých let 20. století

Dobový snímek továrny Palaba z třicátých let 20. století

FOTO: Repro z knihy Prokletí továrníka Pály

Podnik výborně prosperoval, ale on se cítil nedoceněn. Opět zareagoval na inzerát a s hamburským velkoobchodníkem Dillgerem založili společný podnik Hamburger Batterien –fabrik (HABAFA). Zde Pála uplatnil svoje nápady a patenty a HABAFA se ještě před vypuknutím první světové války stala firmou světové úrovně.

Jako velký vlastenec uvažoval po válce o návratu do vlasti, byl ale vázán aktivitami v Německu. Výrobu s novou firmou „Pála a spol.“ proto nejdříve začal v pronajatém starém slánském cukrovaru. Když se v roce 1924 definitivně i s rodinou vrátil domů, převzal vedení firmy a začal používat jednodušší jméno Palaba.

„Tento podnik nebyl budován na metodách barnumské obchodní reklamy,“ napsal počátkem roku 1946, „ale na světové kvalitě a patentech, které vlastnil ten bývalý neznámý proletář, jehož matka musela ukradnout chleba, aby doma děti neplakaly hladem. On nechtěl, aby už na Slánsku plakaly děti hladem. Snažil jsem se dát příležitost pracujícím k rozmnožení pracovních možností na zastrčeném Slánsku.“

Z 60 až na 600 zaměstnanců

Palaba začínala s šedesáti zaměstnanci, ale firma rychle rostla a rozšiřovala sortiment. K bateriím a svítilnám přibyly rozhlasové přijímače (ve spolupráci se značkou Philips), akumulátory do automobilů, čisticí prostředky a zařízení jemné mechaniky. Prosperitu nezastavila ani okupace a válka. Naopak, v roce 1944 měla Palaba přes 600 zaměstnanců.

V dubnu 1940 byl Pála zvolen starostou Slaného a ocitl se pod velkým tlakem. Proti své vůli vstoupil do protektorátní organizace Český svaz pro spolupráci s Němci – v legitimaci však měl až do konce války vylepenu jedinou členskou známku.

„Moje situace nebyla jednoduchá,“ vzpomínal v roce 1946 na okupační léta. „Kolem mne bylo mnoho zlomených charakterů a ze zahraničí přišli konkurenti, kteří se zmocnili všech mých patentů, na základě kterých jsme je předstihovali ve světové soutěži… Nikdy jsem z toho, co se kolem mne dělo, nevěděl, co je provokace a k čemu to vlastně směřuje. Nakonec jsem si nebyl jistý nikým, nevěděl jsem, kdo je vlastně kolem mne udavačem.“

Záhadný dopis pro Aničku

V době nacistického teroru po atentátu na Reinharda Heydricha se při prohlídce došlé pošty 3. června 1942 dostala Jaroslavu Pálovi do rukou i jedna běžná obchodní obálka.

„Dopis byl psán na stroji, adresa na obálce rovněž a zněla na firmu Palaba,“ opakoval po válce při několika výsleších.

„Toliko v rohu byla značka ‚Anička, závodní číslo 210‘, kterou jsem přehlédl, tím spíše, že dopis byl sluhou rozříznut a mně již předán jako firemní.“

„Drahá Aničko! Promiň, že Ti píši tak pozdě, a snad mě pochopíš, neboť víš, že mám mnoho starostí,“ četl Pála slova, která mu evidentně nebyla určena. „Co jsem chtěl udělat, tak jsem udělal. Onoho osudného dne jsem spal někde na Čabárně. Jsem zdráv, na shledanou tento týden, a pak už se neuvidíme. Milan.“

Autor podivného a nakonec osudného dopisu Václav Říha a jeho adresátka Anna Maruščáková na protektorátních legitimacích. Vyvoláním dojmu o své odbojové činnosti chtěl skončit utajovaný vztah.

Autor podivného, a nakonec osudného dopisu Václav Říha a jeho adresátka Anna Maruščáková na protektorátních legitimacích. Vyvoláním dojmu o své odbojové činnosti chtěl skončit utajovaný vztah.

FOTO: Repro z knihy Atentát, operace Anthropoid 1941–1942

Jak vzápětí v kartotéce zjistil, číslo 210 měla devatenáctiletá dělnice Anna Maruščáková a toho dne nebyla z důvodu nemoci v zaměstnání. Jinak ale podivnému dopisu nerozuměl a nesrozumitelný obsah se mu zdál podezřelý. Rozhodl se dopis odevzdat českým četníkům. Od nich se vzápětí dostal na kladenské gestapo, a to v jeho tajemném obsahu zavětřilo nadějnou stopu.

Ještě v podvečer byla dívka zajištěna a z jejího výslechu se gestapo dovědělo, že Milan je mladík, s nímž se před časem seznámila. Netušila, že se ve skutečnosti jmenuje Václav Říha a je krátce ženatý. Nechtěl již v milostném poměru pokračovat a sugestivním dopisem se rozhodl utajovaný vztah skončit.

Právě tak to po svém zatčení vysvětloval na gestapu. Sepsal tajuplný text, aby dívka byla utvrzena v tom, že musí z jejího okolí zmizet. Ačkoli gestapo zjistilo, že údaje v dopise byly smyšlené a nevedly k pachatelům atentátu, mylnou stopu vědomě zneužilo k tvrzení o pomoci lidického obyvatelstva parašutistům.

Na základě i dalších inscenovaných důkazů došlo 10. června 1942 k barbarskému vypálení Lidic a popravě 172 nevinných lidí. Anna Maruščáková a Václav Říha byli jako nepohodlní svědci zavražděni 24. října v Mauthausenu.

Areál lidického památníku z ptačí perspektivy

Areál lidického památníku z ptačí perspektivy

FOTO: Novinky

Na snímku pomník dětských obětí

Na snímku pomník dětských obětí v Lidicích

FOTO: Petr Horník, Právo

Konfrontace s klíčovým svědkem

Od roku 1946 bylo proti Jaroslavu Pálovi u Mimořádného lidového soudu (MLS) v Praze vedeno trestní řízení podle retribučního zákona. Klíčovým svědkem byl František Vybíral – strážmistr, který si 3. června 1942 přijel do Palaby vyzvednout záhadný dopis.

Během vyšetřování došlo 5. září 1946 v budově tehdejšího okresního soudu na Kladně k osobní konfrontaci mezi Pálou a Vybíralem. Jejich verze o průběhu předání dopisu v Pálově kanceláři se lišily.

„Po přečtení dopisu mi továrník Pála položil otázku: ‚Co na to říkáte?’ Úmyslně jsem odpověděl: ‚Domnívám se, že jde o docela obyčejný milostný dopis, jemuž nezasvěcený samozřejmě dobře nerozumí.’ Pála mi dal odpověď: ‚Mýlíte se, já si myslím, že to bude jeden z účastníků atentátu na Heydricha, a už abyste ho měli, abychom měli jednou klid.’“

Podle záznamu o konfrontaci Vybíral také řekl: „Trvám na tom, že jste mne zastavil na ulici a ptal se, jak ona věc byla vyřízena, a že jste se ptal mého kolegy na výsledek jednání o dopisu.“

Pála podle téhož záznamu o konfrontaci tvrdil: „Když se dostavil přítomný svědek, dal jsem mu dopis s tím, aby si jej přečetl. Popírám, že bych řekl onu větu, že se jedná o vraha Heydricha… Předáním dopisu četnictvu byla pro mne záležitost vyřešena. Nestaral jsem se, jak věc dopadla. Nevím nic o tom, že četnictvo zahájilo na základě dopisu šetření a výslechy osob.“

Těžký žalář na doživotí

Hlavní líčení před MLS 30. dubna 1947 se točilo hlavně kolem předání soukromého dopisu zn. Anička. Pála svou výpověď ještě rozšířil, ale soud jeho obhajobě neuvěřil.

„Po přečtení dopisu nevěřil jsem, že by šlo o skutečný milostný dopis. Již to, že byl psán na stroji, stačilo, abych byl přesvědčen, že jde o nějakou nástrahu německé konkurence,“ snažil se vysvětlit.

„Měl jsem obavu, že budu sledován, jakým způsobem se zachovám při další manipulaci s dopisem. Abych se kryl proti případným zákrokům proti mně a proti mé rodině, předal jsem dopis českému četnictvu... Že se dopis dostal až na gestapo, dozvěděl jsem se teprve po národní revoluci. Neměl jsem nikdy v úmyslu kohokoliv udat, tím méně pachatele atentátu na Heydricha, a také jsem se více nezajímal, co se s dopisem stalo.“

Ačkoli některé Pálovy argumenty zněly při obhajobě přesvědčivě i věrohodně (strach o rodinu a obavy z provokace německé konkurenční firmy), jeho opakované tvrzení, že nevěděl o tom, že se dopis dostal do rukou gestapa, bylo problematické. To, že gestapo zatklo jeho zaměstnankyni, se musel v krátkém čase dozvědět – a jako zaměstnavateli mu nesporně bylo oznámeno, že byla převezena do koncentračního tábora.

Mimořádný lidový soud vynesl rozsudek 2. května 1947: těžký žalář na doživotí. Pála byl mj. uznán vinným, že „v zájmu Německa v součinnosti s jinými zavinil ztrátu svobody a smrt Anny Maruščákové a Václava Říhy, a to za okolností zvlášť přitěžujících“.

Ve zdůvodnění zaznělo: „Dopis se soukromým určením, který mu nepříslušelo otevřít, místo aby odevzdal adresátce, otevřel, přečetl a předal četnictvu s výslovným upozorněním, že se bude jednat o pachatele atentátu na Heydricha.“

Nebyl jsem nadčlověkem

Odsouzený Jaroslav Pála prošel postupně věznicemi ve Valdicích, v Plzni-Borech, Leopoldově a v Iľavě. Po celou dobu se choval vzorně, přestože se nemohl smířit se svým absurdním osudem. Několikrát žádal o zmírnění nebo prominutí trestu. Poprvé to zkoušel v červenci 1948, kdy se v žádosti na ministerstvo spravedlnosti opět vrátil k nešťastnému dopisu.

Snažil se objasnit okolnosti svého tehdejšího jednání. Uvedl, že jeden z jeho nejbližších spolupracovníků vyzradil gestapu místa, kde byly v Palabě ukrývány důležité suroviny. Doslova na poslední chvíli byl Pála varován.

„Unikl jsem gestapu toliko o vlásek,“ napsal, „a za této situace přišel do firmy dopis, který se stal mým osudem. Nevěděl jsem, zda se nejedná opět o nastraženou provokaci. Netušil jsem, že velitel četnické stanice postoupí bezhlavě dopis ihned gestapu… Kdybych tušil, co se z tohoto mého počinu bude dovozovat, byl bych vzal raději všechno riziko na sebe. Já byl však toliko člověkem, který byl ovlivňován přirozeným pudem sebezáchovy. Hluboce toho svého jednání, byť neúmyslného, lituji.“

Jaroslav Pála ve funkci starosty (druhý zprava) při otevírání hasičského domu ve Slaném v roce 1941

Jaroslav Pála ve funkci starosty (druhý zprava) při otevírání hasičského domu ve Slaném v roce 1941

FOTO: Repro z knihy Prokletí továrníka Pály

Na posledních řádcích žádosti starý muž zoufale prosí o pochopení motivu svého jednání:

„Prosím snažně, aby nebyl uvažován toliko tento jediný můj čin, spáchaný za takových strašných okolností, při kterém v pravém smyslu slova praskaly nervy statisícům, a já jsem nebyl žádným nadčlověkem. Tudíž můj život posuzován v jeho celku a uváženo, zda jsem přeci jenom v životě nevykonal také něco prospěšného, co vyvažuje moji chybu. Prosím, abych byl opět přijat do národní pospolitosti a mohl se stát jejím platným členem.“

Nedoporučuji odpustit zbytek trestu…

Této ani žádné z mnoha dalších žádostí nebylo vyhověno. Ačkoli byl Jaroslav Pála téměř úplně slepý a hluchý, byl například vyloučen i z květnové prezidentské amnestie v roce 1962, neboť podle předsedy senátu Josefa Klaboucha „zavinil smrt člověka, a amnestie se na něj tudíž nevztahuje“.

Zdravotní stav vězně Pály byl však v listopadu 1962 naprosto beznadějný a lékařský posudek z vězeňské nemocnice doporučoval odpuštění zbytku trestu. Přesto za dva dny náčelník věznice v Iľavě napsal: „I když onemocnění u jmenovaného jsou nevyléčitelná a ohrožují ho na životě, nedoporučuji odpustit zbytek trestu, a to vzhledem k jeho třídnímu původu a nebezpečnosti spáchaného trestného činu.“

Tři měsíce nato, v březnu 1963, Jaroslav Pála v 81 letech zemřel.