Z operace Anthropoid, která měla za úkol Heydricha zlikvidovat, vyřadilo Karla Svobodu jeho zranění. To v něm zanechalo psychické následky. Měl pocit, že je svým okolím podezírán z předstírání následků zranění a z toho, že se bál do operace odejít.

Svoboda svoje vyřazení z operace Anthropoid těžce nesl. Dostaly se k němu i pomluvy, že si zranění způsobil sám, protože se mu do akce nechtělo.

Na vlastní žádost byl na podzim 1944 zařazen do jiného výsadku, ale v protektorátu ho gestapo zatklo dřív, než stačil aktivně vystoupit. Přežil, což po válce vedlo ke spekulacím o jeho spolupráci s nepřítelem. Když se očistil, přišla krátce po únoru 1948 další osudová zkouška…

Věděl, že bude mít syna?

Karel Svoboda se narodil 18. října 1912 ve Slaném, kde jeho otec Josef vlastnil malou sodovkárnu. Po obecné a měšťanské škole vychodil dvouletou obchodní školu a střídavě působil jako úředník a kreslič. Pak se ale vrátil k rodinné tradici a pracoval v různých sodovkárnách.

Vojenskou službu vykonával od roku 1932 v řadách hraničářského praporu v Trutnově. Byl absolventem poddůstojnické školy a velitelem telefonického družstva. V této funkci u stejného praporu prodělal i zářijovou mobilizaci v roce 1938.

Karel Svoboda na snímku z roku 1944

Karel Svoboda na snímku z roku 1944

FOTO: archív M. Šišky

V dubnu 1937 se oženil s Irenou Hájkovou, která pocházela z vesničky nedaleko Slaného. Po vzniku Protektorátu Čechy a Morava spolu bydleli v Praze. Naposledy se viděli 28. června 1939, kdy odešel na údajnou schůzku s kamarádem, od něhož si chtěl vypůjčit peníze na zřízení samostatné živnosti. Ani jí neřekl o svém pravém úmyslu odejít do zahraničí. Zřejmě přitom netušil, že manželka byla už těhotná, syn Karel se narodil na jaře 1940.

U Moravské Ostravy se bez problémů dostal do Polska a 1. července se hlásil v Krakově na čs. konzulátu. Necelý měsíc pobýval v Malých Bronowicích u československého legionu a jako stovky dalších čs. vojáků podepsal závazek k pětileté službě ve francouzské cizinecké legii. Vypukla válka, a tak byl i s dalšími po krátké službě v Alžírsku propuštěn a 26. září 1939 se prezentoval v jihofrancouzském Agde.

Nastoupil službu u tvořící se spojovací roty 2. pěšího pluku čs. armády. V jeho řadách poté prodělal ústupové boje ve Francii a na egyptské lodi Mohamed Rod el Farag – mezi evakuovanými byli i budoucí atentátníci Jozef Gabčík a Jan Kubiš – se dostal 13. července 1940 do Velké Británie. Pamětníci francouzského tažení vzpomínají na Svobodu jako na vynikajícího vojáka a rozeného vůdce, jemuž vděčilo za život mnoho spolubojovníků.

V Anglii byl po reorganizaci jednotek zařazen ke spojovací četě v 1. čs. smíšené brigádě a v říjnu 1940 byl povýšen na rotného.

Osudný seskok z balónu

Na jaře 1941 byl mezi československými vojáky prováděn nábor dobrovolníků pro zvláštní použití v týlu nepřítele. Mezi prvními se přihlásil i 29letý Karel Svoboda. Prodělal sabotážní a paradesantní kurz a od pěšího praporu byl přemístěn ke skupině Zvláštního určení 2. oddělení ministerstva národní obrany v Londýně.

Odpoledne 2. října 1941 přijel do výcvikového střediska v Tatton Parku u Manchesteru velitel výcviku dobrovolníků major Karel Paleček a vyžádal si dva muže – Karla Svobodu a Jozefa Gabčíka.

Společně odcestovali do Londýna, kde příští den z úst přednosty zpravodajského odboru MNO čs. exilové vlády plk. Františka Moravce uslyšeli zprávu, po níž se jim zatajil dech. Během týdne měli být posláni do vlasti a provést čin, který by vešel do dějin – zlikvidovat Karla Hermanna Franka anebo zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha.

Velká Británie, 1941–1942. Muži Zvláštní skupiny D, Karel Svoboda v první řadě druhý zprava. Po jeho pravici velitel výcviku dobrovolníků Karel Paleček.

Velká Británie, 1941–1942. Muži Zvláštní skupiny D, Karel Svoboda v první řadě druhý zprava. Po jeho pravici velitel výcviku dobrovolníků Karel Paleček.

FOTO: Repro z knihy Muži pro speciální operace

Podle zachovaného zápisu z tohoto jednání v pracovně plukovníka Moravce oba muži úkol přijali a měli ještě na letecké základně Ringway absolvovat doplňovací parašutistický výcvik. Karel Svoboda však měl smůlu. Při nočním seskoku z upoutaného balónu 5. října dopadl na zem tak nešťastně, že se zranil na hlavě.

Jak se v příštích dnech ukázalo, poranění v obličeji a na zádech bylo natolik vážné, že plukovník Moravec po vyjádření lékaře souhlasil s odvoláním Karla Svobody z akce. Rozhodl, aby se na Gabčíkův návrh jeho novým druhem v připravované operaci Anthropoid (jak byla mezitím pojmenována) stal jeho nejlepší kamarád Jan Kubiš.

Nacisté popravili rodiče a manželku

Svoboda svoje vyřazení způsobené zdravotní indispozicí zřejmě těžce nesl. Navíc se k němu údajně dostaly pomluvy, že si prý zranění způsobil nebo ho předstíral proto, aby se nasazení do akce vyhnul. Události spojené s atentátem na Heydricha však pro něj měly i jiný, mnohem tragičtější důsledek.

Nevíme, zda před nebo po svém zranění, ale nepochybně v dobrém úmyslu, poskytl 2. odboru MNO adresu svých rodičů, jež měla budoucím výsadkům sloužit jako záchytný kontakt. Dostali ji posléze parašutisté ze skupin Bioscop a Bivouac, které byly vysazeny v dubnu 1942.

Přístřeší manželé Svobodovi skutečně poskytli, to však později z výslechu jednoho ze zajatých parašutistů gestapo zjistilo a Karlův otec Josef Svoboda byl 31. května 1942 v Praze popraven. Den předtím byla zatčena i matka a manželka Karla Svobody a během stanného práva obě popraveny 9. června. Maličký syn Karel byl předán na pěstounskou výchovu do Bavorska.

Když se v Londýně z protektorátních novin o celé tragédii dověděli, nechtěli z psychologických důvodů Karla Svobodu do žádné z dalších výsadkářských operací do vlasti zařadit, ačkoliv o to sám vytrvale žádal. V příštích dvou letech prodělal řadu dalších kurzů a stal se perfektně vyškoleným radistou.

Nakonec bylo jeho prosbám vyhověno a v květnu 1944 byl jako poslední – a to ve funkci radiotelegrafisty – zařazen do již zformované pětičlenné paraskupiny s krycím názvem Wolfram. Měla působit v Beskydech a vytvořit kolem sebe z místních obyvatel partyzánské skupiny. Tento záměr souvisel s očekávaným koncem války, v němž povstání na pomoc postupující Rudé armádě mělo hrát důležitou strategickou roli.

Karel Svoboda v Anglii v roce 1942 s Vladimírem Hrubcem (vpravo), vedoucím týlové sekce Zvláštní skupiny D.

Karel Svoboda v Anglii v roce 1942 s Vladimírem Hrubcem (vpravo), vedoucím týlové sekce Zvláštní skupiny D.

FOTO: Repro z knihy Robert Matula – parašutista skupiny Wolfram

V té době už letadla s čs. paravýsadky startovala z osvobozeného území Itálie. Šestice se proto z Anglie přemístila na základnu v Lauretu, odkud byl Wolfram v noci na 14. září 1944 nad severomoravskými horami vysazen do akce.

V životě Karla Svobody však znovu zasáhla osudová náhoda.

Znemožnil rádiovou protihru

Zatímco se pět parašutistů po jistých potížích přece jen na zemi shledalo, Karel Svoboda jako jediný nikoho ze svých kamarádů nenašel. Podle vlastního poválečného líčení chodil po okolních lesích až do jedenácti hodin příštího dne, a když na nikoho nenarazil, zakopal materiál, zamaskoval radiostanici a sám se ukryl.

V poválečných letech byl podezírán z vojenské zrady a musel objasňovat okolnosti svého věznění gestapem, i to, že nikdy nebyl jeho konfidentem.

V úkrytu setrval několik dnů a čekal, že bude spolubojovníky objeven. Nakonec se 18. září vydal na místo, kde měl být 20. září shozen další materiál. Cestou potkal českého mladíka. Svoboda se ptal, kde vlastně je, aby se ujistil, že udržuje správný směr.

Večer usnul a spal celou noc. Když ráno 19. září pokračoval v pochodu, byl asi po kilometru chůze nedaleko obce Morávka u samoty Úspolka zaskočen německým četnictvem a zatčen dřív, než mohl použít zbraň. Možná ho udal chlapec, s nímž mluvil předešlého dne…

Spoutaného Svobodu odvezli na gestapo do Českého Těšína. Celou noc byl tvrdě vyslýchán. Potom byl převezen do Moravské Ostravy a krátce nato na řídicí úřadovnu gestapa v Brně, kde si jej převzal kriminální komisař Franz Schauschütz z protiparašutistického referátu.

Z vězeňské samotky v Kaunicových kolejích byl denně převážen k podrobným výslechům, trvalo to několik týdnů. Podle Svobodovy poválečné zprávy byly vedeny slušně. Snažil se klamat i zapírat, byl však často konfrontován s výpověďmi již dříve zajatých parašutistů. Zjišťoval, že gestapo téměř všechno ví.

Nakonec prozradil místo, kde po seskoku ukryl svou vysílačku, a musel 27. září doprovázet úředníky gestapa při jejím vyzdvižení. Poté se mu však podařilo vyšetřovatele přesvědčit, že nezná systém tzv. šifrovacích pojistek, které se používaly, když chtěli rádiové ústředně v Anglii sdělit, že nevysílají sami anebo vysílají pod německým dozorem. Znemožnil tak nacistům jejich zamýšlenou rádiovou protihru s Londýnem.

Soud ho očistil

Po skončení výslechů zůstal Svoboda (od počátku vězněný pod jménem Karel Sobota) až do Vánoc v samovazbě. Potom ho dali do cely s jiným zajatým parašutistou, Jánem Grajzelem. S ním i dvěma dalšími výsadkáři byl 23. ledna 1945 deportován do koncentračního tábora Flossenbürg. Přežil všechny útrapy a na konci dubna byl zařazen do jednoho z pochodů smrti. Po třech dnech, 26. dubna, ho postupující americká armáda zachránila u města Cham.

Koncem května 1945 se vrátil domů a přihlásil se, jak bylo povinností, na generálním štábu čs. armády v Praze. Vylíčil své osudy a napsal stručné prohlášení o své činnosti. Po nutné zdravotní dovolené nastoupil 11. června službu u likvidační skupiny 2. oddělení MNO v Praze.

Členové paravýsadku Wolfram v létě 1944 v italském Lauretu před vysazením do protektorátu. Zprava Robert Matula, Karel Svoboda, Josef Otisk, Josef Bierský, Josef Černota a Vladimír Řezníček.

Členové paravýsadku Wolfram v létě 1944 v italském Lauretu před vysazením do protektorátu. Zprava Robert Matula, Karel Svoboda, Josef Otisk, Josef Bierský, Josef Černota a Vladimír Řezníček.

FOTO: Repro z knihy Robert Matula – parašutista skupiny Wolfram

Ještě tentýž měsíc však začal být vyšetřován pro podezření z vojenské zrady (stejná trestní oznámení byla podána i na další parašutisty ze Západu, kteří přežili válku v německém zajetí). Dokonce mu hrozilo i zatčení, ale polní soud 1. armádního sboru nakonec povolil vyšetřování na svobodě. Tehdy se za Svobodu rozhodně postavil bývalý velitel Wolframu Josef Otisk, který potvrdil, že v zajetí nic závažného neprozradil.

Nakonec byl Svoboda usnesením tohoto soudu 3. prosince 1945 od všech podezření očištěn a krátce nato zpětně povýšen na podporučíka v záloze a oceněn dvěma vojenskými vyznamenáními. V tom čase už byl demobilizován a 15. prosince 1945 nastoupil jako radiotelegrafista do radioústředny ministerstva zahraničních věcí (MZV).

Bezdůvodného obviňování ze zrady se však nezbavil.

Dvě přihlášky do KSČ

V prvních měsících po návratu z války bydlel, jako většina parašutistů, kteří se dožili konce války, v jednom domě v pražské čtvrti Bubeneč. Poté, co odtud musel na podzim 1945 odejít, přijal nabídku od místní organizace Čs. strany lidové na Pankráci. Její zásluhou získal v roce 1946 byt a stal se jejím členem.

Zřejmě se však s politikou lidovců neztotožnil, protože z této strany již příští rok vystoupil. Mezitím se v roce 1946 podruhé oženil a brzy se stal otcem dcery. Právě v tom čase byl znovu vyslýchán a musel objasňovat okolnosti svého věznění gestapem, i to, že nikdy nebyl jeho konfidentem. I tentokrát byl jeho případ odložen jako bezpředmětný.

Nicméně si uvědomoval, odkud je proti němu veden útok, a tak pouhý den po mocenském převratu, 26. února 1948, podal v místě svého bydliště přihlášku do Komunistické strany Československa. V odůvodnění uvedl, že již nechce stát stranou jako dosud. Jeho minulost západního parašutisty nebyla v té době ještě na závadu, takže byl bez problémů přijat.

Z neznámých důvodů se do KSČ přihlásil počátkem března ještě jednou – na svém pracovišti na ministerstvu. V době radikálních čistek na exponovaných místech (kam patřila i radioústředna MZV) to nebylo snadné. Byl prověřován a musel dokládat své „předúnorové pokrokové názory“.

Kladný výsledek prověrky znamenal, že mohl v radioústředně zůstat, a dokonce byl schválen pro střídání radistů na zastupitelských úřadech ve Varšavě a Londýně.

Podivná hra s Knotkem

Za tři měsíce přichystal osud Karlu Svobodovi další zkoušku. Na MZV telefonoval 16. června 1948 nějaký muž, který se nepředstavil, a chtěl mluvit s přednostou radioústředny Antonínem Šimandlem. Úředník, který vzal telefon, odpověděl, že není přítomen. Neznámý, jehož to zřejmě překvapilo, žádal tedy k telefonu Karla Svobodu. V hovoru jej vyzval, aby se ještě toho dne setkali. Domluvili se na schůzce v 17 hodin u Prašné brány.

Svoboda byl rozhovorem rozrušen. Svěřil se kolegovi, že se obává provokace nebo zatažení do nějaké protistátní činnosti. Na jeho radu ohlásil celou událost kontrašpionážní sekci ministerstva vnitra. Při telefonátu totiž bezpečně poznal hlas Václava Knotka, s nímž se velmi dobře znal z Anglie, kde působil jako radista a později se stal instruktorem šifrovacího výcviku čs. parašutistů.

V únoru 1948 odešel Knotek do emigrace a tam se zapojil do formujícího se protikomunistického odboje. Pod cizím jménem i změněnou vizáží přijel 15. června do Československa se záměrem vybudovat rádiovou síť pro spojení se zahraničím. Když byl zaskočen sdělením úředníka, že kamarád ze zahraniční armády Šimandl není přítomen, v časové tísni intuitivně vyslovil jméno Karla Svobody, o němž věděl, že je na ministerstvu zaměstnán jako radista a mohl v jeho projektu Šimandla nahradit.

Svoboda byl hned po svém oznámení předvolán na Státní bezpečnost a instruován v tom smyslu, že má přijmout všechny Knotkovy návrhy a večer podat StB o obsahu jejich rozmluvy hlášení. Dostal slib, že nebudou sledováni a nedojde k zatčení Knotka.

Bývalí příslušníci skupiny Wolfram u hrobu J. Bierského (září 1968). Zleva V. Řezníček, J. Otisk, K. Svoboda a R. Matula

Bývalí příslušníci skupiny Wolfram u hrobu J. Bierského (září 1968). Zleva V. Řezníček, J. Otisk, K. Svoboda a R. Matula

FOTO: Repro z knihy Robert Matula – parašutista skupiny Wolfram

Ve skutečnosti však StB Svobodovi nevěřila (podle ní byly jejich kontakty dlouhodobější a Svoboda nebyl upřímný) a navíc byl Knotek pro StB natolik zajímavým a nebezpečným, že se rozhodla jej okamžitě zatknout.

To se také při odpolední schůzce Svobody s Knotkem stalo. Václav Knotek však StB nic neřekl, neboť se téhož večera ve vazbě otrávil jedem, který měl schovaný v ústech. Nicméně část svých úmyslů předtím svěřil Svobodovi, který je přetlumočil StB.

Agent „Kapr“ byl leklý

I přes vstřícnost vůči novému režimu měl Karel Svoboda na pracovišti problémy. Z neznámého popudu byla v prosinci 1948 závodní organizací KSČ znovu prošetřována jeho březnová přihláška do komunistické strany a zjistilo se, že podal po únoru dvě. Jeho členství v místní organizaci KSČ na Pankráci bylo zrušeno a Svobodovi doporučeno, aby se do strany znovu přihlásil. Ačkoli přihlášku podal, přijat už nebyl.

To předznamenalo konec jeho působení na MZV, kde mu byl v roce 1949 „ukončen pracovní poměr“. Našel si poté místo radiotelegrafisty meteorologické stanice na letišti v Ruzyni.

Na začátku padesátých let zahájila StB akci „Para“, která měla sledovat bývalé západní výsadkáře a rekonstruovat jejich sítě spolupracovníků z doby 2. světové války. „Rozpracován“ byl i Karel Svoboda se svými spolubojovníky z Wolframu. V lednu 1953 byl získán pro spolupráci s StB a stal se agentem s krycím jménem „Kapr“.

Z archívních dokumentů však vyplývá, že výsledky Svobodovy aktivity byly nulové a StB ji po čtyřech letech sama zastavila. „Projevil se jako spolupracovník, který nemá plně zájem o spolupráci s orgány MV,“ napsal jeho řídící pracovník npor. Jůza v srpnu 1957 při návrhu na ukončení spolupráce. „Úkoly přijímal ochotně bez jakýchkoli výmluv, avšak jejich plnění bylo zdlouhavé a nepřinášelo podstatných výsledků. Zprávy byly všeobecné a povrchní.“

Smutný hrdina

Muž, který mohl sehrát doslova historickou roli v našich dějinách, ale kterému osud nepřál, měl před sebou ještě 25 let života. Většinu z nich, zvláště po odchodu do důchodu, prožil už v naprostém ústraní.

Z vlasteneckých pohnutek kdysi opustil rodnou zemi, aby bojoval za její svobodu. Ztratil nejbližší příbuzné, prošel nástrahami zajetí. Nakonec se po únoru 1948 zamíchal do hry, v níž byl jenom pěšcem. Smutný hrdina truchlivého příběhu zemřel v roce 1982.