Raketa Sojuz U odstartovala s kosmickou lodí Sojuz 28 z Bajkonuru 2. března 1978 v 15:28. V 17:10 se po 18. oběhu spojila s orbitální stanici Saljut 6 vynesenou do kosmu 29. září 1977, jejíž posádku od 10. prosince 1977 tvořili Jurij Romaněnko a Georgij Grečko. Ti je přivítali tradičně chlebem a solí.

Vladimír Remek (ve skafandru při výcviku

Vladimír Remek ve skafandru při výcviku.

FOTO: Profimedia.cz

Během letu Remek s Gubarevem pomáhali stálé posádce Saljutu, ale první československý kosmonaut také plnil šest pokusů, které připravila Československá akademie věd (ČSAV). Už dvacet minut po příletu zahájil Remek experiment Chlorella-1, kdy se srovnával růst řas v beztížném stavu simultánně s jejich růstem na Zemi. Poté oba kosmonauti zakonzervovali loď a uložili se ke spánku.

Start rakety Sojuz U s kosmickou lodí Sojuz-28

Start rakety Sojuz U s kosmickou lodí Sojuz-28

FOTO: Profimedia.cz

Druhý den Remek zahájil další pokus Morava-Splav, ve kterém se využila sovětská pec Splav-1 k roztavení a pomalému chladnutí chloridu měďného, olovnatého a stříbrného. Chladly 45 hodin a zkoumal se vliv stavu beztíže na krystalizaci. V závěru dne se všichni věnovali dlouhodobému sovětskopolskému experimentu Opros, kdy se vyplňovaly dotazníky ohledně zdravotního stavu. Byl doplněn českým Suposem, který na základě dotazníků zkoumal psychický stav kosmonautů před, při a po letu.

Alexej Gubarev a Vladimír Remek (vpravo) ve vesmíru

Alexej Gubarev a Vladimír Remek (vpravo) ve vesmíru

FOTO: Profimedia.cz

Třetí den letu, 4. března, také proběhla tisková konference s posádkou, kterou přenášela i Československá televize. Remkovi dělalo trochu problémy se vyjadřovat, což vedlo k posměšnému rýmování Remek ani nemek.

Důvodem však nebyl jen dlouhý pobyt v ruskojazyčném prostředí, kvůli kterému občas těžko hledal české výrazy. Remek patřil k většině kosmonautů, kteří z počátku letu trpěli značnou nevolností způsobenou stavem beztíže, na který si organismus ještě nepřivykl. Po návratu je otevřeně přiznal na rozdíl od sovětských kolegů, kteří se báli, že by příště nemuseli letět. Napomohl tak k jejich objasnění.

Během letu se uskutečnily ještě další pokusy. Oxymetr byl zaměřený na zkoumání zásobování tkáně kyslíkem v beztížném stavu, který ale plně nevyšel. Při dalším experimentu Katatermometr se zjišťovala schopnost těla udržovat v kosmu potřebnou teplotu.

Změny jasnosti hvězd při západu Slunce sledovali Gubarev a Remek 6. března dopoledne v rámci pokusu Extinkce, ovšem k němu jim chyběla lepší průprava. Večer skončil pokus Morava-splav.

Návrat Sojuzu-28

Návrat Sojuzu-28

FOTO: Profimedia.cz

Další tisková konference se konala 8. března, kdy kosmonauti hovořili také s rodinami. Předposlední den se připravili k odletu. Výsledky experimentů přenesli do přistávacího modulu Sojuzu, odpad pak dali do orbitálního modulu, který při návratu shořel v atmosféře. Také orazítkovali poštu.

Ráno 10. března se oba rozloučili se stálou posádkou, vrátili se na palubu kosmické lodi Sojuz 28, která se po 164 hodinách v 10:23 odpojila od orbitální stanice a zahájila sestup. Přistála ve 13:44 ve stepi asi 140 km od kazašského Arkalyku, kam kosmonauty dopravily vrtulníky. Letadlem se pak oba přepravili zpět do Bajkonuru.

Dveře otevřel Interkosmos

Remkův let se uskutečnil v rámci programu Interkosmos, když Moskva nabídla zemím, které se do něj zapojily, účast v pilotovaných kosmických letech. V první fázi byla možnost nabídnuta Polsku, Německé demokratické republice a ČSSR. Výběr kosmonautů probíhal mezi červnem a listopadem 1976. Z vojenských pilotů nejdříve lékařská komise vytipovala 24 kandidátů, z nichž se vybrali po prohlídkách čtyři - Ladislav Klíma, Oldřich Pelčák, Vladimír Remek a Michal Vondroušek.

Při testech v Moskvě v listopadu 1976 byli do výcviku zařazeni Pelčák a Remek, kteří krátce předtím absolvovali Vojenskou leteckou akademii Jurije Gagarina.

V prosinci 1976 byl zahájen společný výcvik s polskou a východoněmeckou dvojicí. Byť byl normálně dvouletý, v rámci programu Interkosmos byl zkrácen na půl roku. V květnu 1977 složili všichni závěrečné zkoušky a byli zařazeni do posádek: Remek ke Gubarevovi, jenž už letěl na Sojuzu 17, a Pelčák k Nikolaji Rukavišnikovi, který absolvoval lety na Sojuzech 10 a 16.

Alexej Gubarev a Vladimír Remek (vpravo) v čase výcviku

Alexej Gubarev a Vladimír Remek (vpravo) v čase výcviku

FOTO: Profimedia.cz

V létě 1977 se rozhodlo, že jako první poletí československý kosmonaut, po něm Polák a nakonec východní Němec. Poláci se cítili ukřivděni, ale dodnes není známo, jak velkou roli hrála při rozhodování politika - údajná snaha vylepšit image Moskvy po invazi z roku 1968. Leccos naznačuje, že podle Pelčáka měl původně Sojuz 28 vzlétnout už 25. února na připomenutí Vítězného února, kdy se komunisté chopili moci. Velkou roli ale hrála také i odborná kritéria, českoslovenští vědci byli silně zapojeni do programu Interkosmos, odpovídali za 40 procent úkolů.

V polovině února 1978 obě posádky složily závěrečné zkoušky, u nich dopadla o něco lépe dvojice Gubarev - Remek, i když roli hrály i zákulisní tahanice a to, že Gubarev byl na rozdíl od Rukavišnikova voják. Kdo poletí, se kosmonauti dozvěděli 26. února.

Start 2. března byl pro obyvatele ČSSR překvapením, předem se o ničem neinformovalo. Remek se tak stal nejen 87. kosmonautem, ale prvním, který pocházel z jiné země než z SSSR a USA.

Alexej Gubarev a Vladimír Remek (vpravo) nastupují do Sojuzu-28

Alexej Gubarev a Vladimír Remek (vpravo) nastupují do Sojuzu-28

FOTO: Profimedia.cz

Jeho otcem byl dlouholetý velitel československého letectva Jozef Remek. Kvůli tomu se rodina často stěhovala, Vladimír sice prožil dětství v Českých Budějovicích, ale na střední školu začal chodit v Brně, kde se stal také členem Klubu mladých astronomů při hvězdárně na Kraví hoře.

Odmaturoval v roce 1966 na dvanáctiletce v Čáslavi. Poté absolvoval Vyšší letecké učiliště v Košicích, kde létal na cvičných proudových strojích L-29 Delfín. V roce 1970 byl přeložen k 1. zvolenskému leteckému pluku, který byl vyzbrojený nadzvukovými MiGy-21. V roce 1972 začal studovat v Moskvě.

Vladimír Remek

Vladimír Remek

FOTO: Petr Horník, Právo

Po návratu z vesmíru byl vědeckým pracovníkem ve Výzkumném ústavu letectva ve Kbelích, na konci osmdesátých let sloužil v Brně jako zástupce velitele druhé divize Protivzdušné obrany státu.

V letech 1990 až 1995 byl ředitelem Vojenského muzea letectví a kosmonautiky ve Kbelích a pak odešel do zálohy.

V roce 2004 byl zvolen za komunisty do Evropského parlamentu, křeslo o pět let později obhájil a rezignoval na ně v roce 2013, protože se v roce 2014 stal českým velvyslancem v Rusku.

Remek se po návratu z vesmíru účastnil řady besed a byl populární (i když ne jako Jurij Gagarin, přece jen neměl takové charisma a jeho let byl vnímám jako jistá úlitba Sovětského svazu za invazi). I když se stal terčem posměchu a později byl kritizován za své vazby na Rusko a komunisty, je to hrdina, který se nebál přiznat i obtíže, které přinášely kosmické lety a snažil se svědomitě plnit v nelehkých podmínkách úkoly.