Jednání bylo přenášeno rozhlasem, a tak mohly statisíce obyvatel Československa vyslechnout i slova bývalého generálního tajemníka Komunistické strany Československa Rudolfa Slánského, ještě nedávno druhého nejmocnějšího muže v zemi:

„Nesu hlavní a nejtěžší vinu ze všech obviněných. Proto, poněvadž jsem stál v čele protistátního spikleneckého centra. Jeho činnost jsem řídil a dával svým spoluviníkům linii, která ale byla především linií amerických imperialistů, jimž jsem sloužil, která byla linií zrady a spiknutí, sabotáží, diverzí a špionáží. Nesu odpovědnost i za všechny zločiny svých spoluobviněných, protože jsem je vtáhl do protistátního centra.“

Jedenáct špagátů

Ti, kteří třeba rozhlas neposlouchali, měli už za několik dní příležitost koupit si o celém jednání publikaci, kterou promptně vydalo ministerstvo spravedlnosti. Dnes je oněch 560 stran textu bibliografickou raritou, ale také jedinečným svědectvím o snad nejabsurdnějším politickém procesu ve dvacátém století.

„Dopustil jsem se nejhroznějšího a nejhanebnějšího zločinu. Zavinil jsem smrt Jana Švermy a ukládal jsem o život prezidenta republiky Klementa Gottwalda,“ tvrdil Slánský v jedné z pasáží svého vystoupení před senátem Státního soudu v Praze.

On, který s oběma prožil ve vedení komunistické strany téměř čtvrt století a byli jeho blízkými osobními přáteli. „Byl jsem hlavním špiónem amerických imperialistů, způsobil jsem rozsáhlé materiální škody československému lidu, brzdil jsem zvyšování jeho životní úrovně,“ přiznával vzápětí. „Připravoval jsem imperialistickou válku a fašistickou diktaturu.“

Když ještě několika dalšími větami vysvětlil, jak a proč se stal „nepřítelem uvnitř komunistické strany, uvnitř státu a uvnitř celého tábora míru“, zakončil svou tirádu slovy: „Vím, že pro mne není žádných polehčujících okolností, žádné omluvy, žádné shovívavosti. Zasluhuji právem opovržení. Nezasluhuji jiný konec svého zločinného života než konec, jaký navrhuje státní prokurátor.“

Většina zatčených komunistických funkcionářů první dny věznění věřila, že byli zatčeni omylem, zatímco ti ostatní byli zatčeni oprávněně.

Ve stejném duchu promluvili 26. listopadu 1952 ve svých závěrečných řečech i další obvinění. Právě v těch chvílích svolal Gottwald členy politbyra a bylo rozhodnuto o trestech.

Záznam o této schůzi neexistuje, ale její účastníci A. Novotný a V. Široký později nezávisle na sobě tvrdili, že se vůbec nediskutovalo a porada skončila během několika minut. Gottwald prý navrhl „jedenáct špagátů“ a třem zbývajícím doživotí. Ostatní s tím mlčky souhlasili a sám Gottwald „směrnici“ příštího dne telefonicky oznámil předsedovi senátu státního soudu JUDr. Jaroslavu Novákovi.

Odmítnutí specifické cesty

Po prvních poválečných parlamentních volbách (1946) se nejsilnější stranou stala KSČ. Do příštích voleb, jež se měly konat za dva roky, chtěla komunistická strana získat pro svou politiku nadpoloviční většinu, aby mohla řídit zemi podle svých představ.

Ty se opíraly o tzv. specifickou cestu k socialismu. Tato koncepce se zrodila v prostředí naší komunistické emigrace v Sovětském svazu v letech druhé světové války. Její podstatou byla postupná socializace, počítala s dlouhodobým zachováním menších soukromých podniků do 50 zaměstnanců a nemělo docházet ke kolektivizaci zemědělství.

Klement Gottwald

Klement Gottwald

FOTO: Jiří Rublič, ČTK

Při návštěvě Gottwalda v Moskvě v roce 1946 se sovětský vůdce Stalin vyjadřoval k takové možnosti pozitivně a výslovně poznamenal, že taková cesta k socialismu je možná a nemusí nutně vést přes systém sovětský a přes diktaturu proletariátu.

Určitě již neodhalíme, zda Stalinovy poválečné sympatie ke specifickým cestám byly záležitostí taktiky či opravdové vůle, skutečností však bylo, že na jaře 1947 se situace vyvinula tak, že z vlády byli z různých důvodů vypuzeni komunisté ve Francii a Itálii. Ve stejné době se zrodila Trumanova doktrína (zvěstovala politiku zadržování komunismu) a nedlouho poté byl představen Marshallův plán hospodářské pomoci evropským zemím.

Ve snaze zvrátit zhoršující se vzájemný poměr sil bylo v září 1947 vytvořeno Informační byro komunistických a dělnických stran jako jeden z nástrojů formování sovětského mocenského bloku. Klíčové jednání se uskutečnilo v červnu 1948, kdy byli z organizace vyloučeni jugoslávští komunisté a byla přijata Stalinova teze o zostřování třídního boje při budování socialismu spojená v praxi s odhalováním nepřátel i ve vlastních stranách. Současně byla odsouzena myšlenka o možnosti specifických cest každé země k socialismu a byla označena za jedno z hlavních nebezpečí pro komunistické hnutí.

Členové vedení KSČ museli rychle opustit zásady, kterým ještě včera věřili. Jinou možnost zřejmě v tehdejší situaci neměli, pokud nechtěli být z komunistického hnutí exkomunikováni jako třeba Tito, a to nechtěli. Jakožto disciplinovaní vojáci strany proto spolkli i tentokrát změnu taktiky a zdůvodnili ji vážností studené války (a to nikoli neoprávněně – vznik NATO na podzim 1949, vypuknutí korejské války v roce příštím).

Doznáním potvrdit věrnost straně

Sovětský tlak na „odhalování nepřátel“ zesílil v souvislosti s budapešťským procesem s Lászlem Rajkem (1949). Bylo nutné najít i „československého Rajka“. Vyšetřování mělo v příštích dvou letech několik fází a koncepci chystaného monstrprocesu řídili v pozadí sovětští poradci za iniciativní spolupráce čs. vyšetřovatelů ze Státní bezpečnosti.

Když se původní koncepce (protistátní spiknutí trockistického zaměření) proměnila v roce 1951 na antisemitskou a antisionistickou, byl v Moskvě za „hlavu“ spiklenců vybrán právě generální tajemník KSČ Rudolf Slánský a 23. listopadu byl v Praze zatčen.

Podobně jako většina dalších i on prodělal ve vězení při vyšetřování určitý oblouk. Nejdříve věřil, že prokáže svou nevinu, a odmítal učinit vynucená doznání.

Po kombinaci fyzického násilí a systematického psychologického nátlaku nakonec rezignoval a rozhodl se splnit přání strany a vystoupit v hlavní roli tragické frašky.
I většina dalších komunistických funkcionářů první dny věznění věřila, že byli zatčeni omylem, z nedorozumění, zatímco ti ostatní byli zatčeni oprávněně. A byli přesvědčeni, že omyl se snadno vysvětlí. Pouze ti, kteří už znali logiku politických procesů, věděli, o co jde.

Vyšetřovatelé apelovali na čest vyšetřovaného a povinnost doznat se, aby splnil stranický úkol a potvrdil věrnost straně i podporu boje proti imperialismu. Odpor vyšetřovaných se snažili zlomit tvrzením, že straně škodí, protože ona už o jeho vině rozhodla, vyhlásila ji veřejně, a nemůže tedy přiznat chybu.

Součinností všech tlaků se vyšetřovatelům podařilo vyvolat u většiny vězňů psychologický zlom, jenž byl nezbytným předpokladem úspěšnosti procesu. Téměř u všech jako klíčový bod vystupoval poznatek, že ve vyšetřování nejde o pravdu a vyvracení nesprávných obvinění, ale o „výrobu zločinců“, a hlavně o život.

Většina vězňů se rozhodovala mezi přežitím a vynuceným doznáním. Uvědomovali si, že trvalý odpor povede k nelidskému utrpení, zatímco nepravdivé doznání jim ulehčí pobyt ve vězení aspoň natolik, že zůstane naděje na přežití.

Gottwald odmítl žádosti o milost

V létě 1952 byla koncepce spiklenecké skupiny uzavřena a z mnoha desítek zatčených bylo vybráno 14 obviněných, tak aby se dala demonstrovat rozsáhlost a nebezpečnost „spiknutí“. Antisionistickou koncepci procesu potvrdil výběr obviněných – 11 ze 14 bylo „židovského původu“, jak je potom nazývala obžaloba. Všichni obvinění se museli své role naučit podle tzv. otázkových protokolů a vyšetřovatelé je zkoušeli.

Vlastní přelíčení proběhlo bez komplikací podle tzv. režijní knihy. Když 27. listopadu 1952 vynesl předseda senátu rozsudky, figurovala v nich v různých obměnách obvinění z velezrady, vyzvědačství, sabotáže a vojenské zrady.

K trestu smrti byli odsouzeni Vladimír Clementis, Otto Fischl, Josef Frank, Ludvík Frejka, Bedřich Geminder, Rudolf Margolius, Bedřich Reicin, André Simone, Rudolf Slánský, Otto Šling a Karel Šváb. K doživotnímu vězení Vavro Hajdů, Artur London a Evžen Löbl.

Nikdo z nich se proti rozsudku neodvolal. Všechny žádosti o milost prezident Gottwald odmítl a 3. prosince 1952 bylo jedenáct hrdelních trestů na dvoře pankrácké věznice vykonáno. Až v roce 1963 Nejvyšší soud původní verdikt zrušil a všichni odsouzení v procesu s „centrem“ byli rehabilitováni. To však zůstalo veřejnosti utajeno až do roku 1968.

Poslední setkání R. Margolia s manželkou: „Věř procesu, prosím.“
Jedním z jedenácti popravených v procesu s „centrem“ byl tehdy 41letý Rudolf Margolius, do svého zatčení náměstek ministra zahraničního obchodu. V roce 1965 propašovala jeho manželka Heda Margoliová-Kovályová do Paříže dokument o rehabilitaci odsouzených, který byl na jaře 1966 otištěn v časopise Svědectví. Sama později tragický příběh vylíčila ve vzpomínkách (Na vlastní kůži, 1972, 1992, 2003).
Legitimace Rudolfa Margolia, když pracoval jako náměstek ministra zahraničního obchodu.

Legitimace Rudolfa Margolia, když pracoval jako náměstek ministra zahraničního obchodu.

FOTO: Repro z knihy Na vlastní kůži

Rudolf byl jediným synem v židovské rodině Vítězslava a Berty Margoliových. V roce 1937 vystudoval práva, procestoval Evropu, ovládal čtyři jazyky. Tři týdny po nacistické okupaci Československa se oženil s Hedou Blochovou. V říjnu 1941 se oba i s rodiči a příbuzenstvem ocitli mezi deportovanými do lodžského ghetta. Anabázi po několika nacistických koncentračních táborech přežili jako zázrakem jenom oni dva... Tragické zkušenosti přivedly Rudolfa Margolia k rozhodnutí, že jeho posláním se stane pomoc při budování nové, spravedlivé společnosti, v níž nebude útlak, chudoba, ale ani antisemitismus. Jemu i tisícům jiných se zdálo, že toho všeho lze dosáhnout jedině v rámci komunismu, politického systému, který deklaroval zrušení rozdílů mezi lidmi a bez výjimek akceptoval všechny rasy a vyznání.
Již v Dachau se připojil k ilegální komunistické buňce a po válce byl i s manželkou přijat do strany. „Cítili jsme, že musíme za každou cenu svět změnit,“ vysvětlovala Heda v pamětech. „A komunismus byl přitažlivý zejména proto, že se jevil jako naprostý protiklad a největší nepřítel nacismu.“
Od konce roku 1945 pracoval Margolius jako tajemník na Svazu průmyslu, rok po únorovém převratu se stal šéfem kabinetu ministra zahraničního obchodu a v srpnu 1949 povýšil do funkce náměstka ministra. Ačkoli nebyl politikem a veškerou energii věnoval své práci, nemohl nevnímat budapešťský proces s Lászlem Rajkem i obdobné procesy v Bulharsku, Polsku a Rumunsku. Když posléze začalo zatýkání i v Československu, vysvětloval si to zostřujícím se třídním bojem a nutnou obranou režimu proti nepřátelům a rozvratníkům. „V roce 1951 už to bylo v Praze skoro jako za války,“ vzpomínala Heda. „Lidé si mezi sebou jen šeptali, neminul snad ani týden, aby nebyl někdo zatčen. Nestraníci si teď trochu oddychli, zatýkání se soustředilo většinou na členy strany.“
Margolius věděl o zatýkání na vlastním ministerstvu i v dalších vládních úřadech. Očekával, že budou vyšetřovat i jeho, byl však přesvědčen, že má čistou minulost a jeho práce je důležitá pro ekonomickou stabilitu země. Doufal proto, že bude ušetřen.
Nemohl tušit, že konstruktéři chystaného procesu a režiséři tragického divadla mu přidělili roli „sabotéra hospodářství“ – a zneužili k tomu jeho kontakty se Západem, které měl z titulu své funkce. V lednu 1952 byl před svým bydlištěm gangsterským způsobem zatčen. Heda ho znovu uslyšela až v listopadu, když byl proces vysílán v rozhlase. Nejdříve myslela, že Rudolf mluví v nějakém transu nebo pod vlivem drog. Pak pochopila, že odříkává text naučený nazpaměť: do komunistické strany vstoupil jenom proto, aby zrazoval, ve svém úřadě prováděl špionáž, v žoldu imperialistů osnoval spiknutí proti republice, sabotoval národní hospodářství...
Když Gottwald zamítl jeho žádost o milost, směl se den před popravou, večer 2. prosince 1952, v pankrácké věznici naposledy vidět s manželkou. Dostali několik minut. Seděli proti sobě za sítí z drátěného pletiva. Nemohli se dotýkat a nesměla mu ukázat ani fotografii jejich malého syna.
„Chci, abys dala chlapci změnit jméno, nesmí trpět kvůli mně,“ řekl tiše. „Nic nenamítej a neříkej, prostě to udělej, je to moje poslední přání.“ Vykouřili spolu cigaretu a Rudolf Margolius náhle dodal: „Věř procesu, prosím. Nemysli na mne, ale na syna. Najdi mu jiného tátu, nezůstávejte sami…“