Úvodní sentenci Genscher nestihl vyřknout a stala se z ní snad nejslavnější nedokončená věta v novodobých dějinách Evropy. Přerušil ho totiž ohlušující jásot z hrdel snad čtyř tisícovek lidí, z nichž někteří zde žili i několik týdnů v naději, že se dostanou na Západ.

Když dozněl řev, přišlo zmrazení. Uslyšeli, že Honeckerova vláda požaduje, aby vlaky s uprchlíky jely do Spolkové republiky Německo (před rokem 1990 se užíval název Německá spolková republika – NSR) přes Německou demokratickou republiku. Báli se, že tam budou zastaveni. Ale Genscher se osobně zaručil, že se jim nic nestane. V pamětech napsal: „Vžíval jsem se do pocitů lidí, kteří se zde skrývali, protože jsem, když mi bylo pětadvacet, také z NDR utekl.“

Jít, nebo zůstat?

Socialistickou výkladní skříň – Německou demokratickou republiku – opouštěli její občané už od dob jejího vzniku v roce 1949. Přitom byla NDR technicky a ekonomicky silná a dlouho patřila mezi nejvyspělejší státy světa. Mluvilo se o ní jako o „zářivé baště socialismu“, ale také jako o „největší zlaté kleci na světě“. Počátkem sedmdesátých let již ale bylo zřejmé, že NDR své soupeření se SRN prohrává.

Gorbačovova perestrojka a glasnosť (synonyma pro hospodářské a demokratické změny) zasáhly NDR jen minimálně. Málo se měnilo i poté, když v Polsku a Maďarsku zasedli vládnoucí komunisté s opozicí k jednomu stolu a otevřeli cestu vnitřnímu uvolňování.

V NDR se naopak šrouby utahovaly. Přestárlé východoněmecké státní a stranické vedení v čele s Erichem Honeckerem na sílící nespokojenost obyvatelstva nereagovalo a setrvávalo u svého dosavadního kurzu.

Bezperspektivnost domácích poměrů a absence jakékoli naděje na změnu vedla stále více zvláště mladých obyvatel NDR k dilematu, „zda jít, nebo zůstat“. Kromě vytrvalé západoněmecké propagandy v duchu tzv. Hallsteinovy doktríny (podle níž jsou všichni Němci, ať žijí kdekoli, občany SRN), kterou doprovázela teze, že po právní stránce německá říše nadále trvá v hranicích z roku 1937, působilo na obyvatelstvo NDR i mnoho dalších podnětů.

Snad každý tehdy sledoval západoněmeckou televizi a viděl v ní mnoho příkladů blahobytnějšího a svobodnějšího života než doma.

Maďarsko otevřelo brány

Od poloviny sedmdesátých let si mohli východní Němci na některé z poboček ministerstva vnitra podat oficiální žádost o vystěhování (tzv. trvalý výjezd z NDR). I když byly v drtivé většině zamítnuty, jejich počet se neustále zvyšoval. V roce 1987 překročil sto tisíc, příští rok žádalo o vystěhování do SRN dalších 112 tisíc obyvatel NDR a tento trend pokračoval i v první polovině roku 1989.

Hans-Dietrich Genscher (uprostřed) v roce 1994 při odhalení pamětní desky připomínající jeho vystoupení na balkóně Lobkovického paláce 30. září 1989.

Hans-Dietrich Genscher (uprostřed) v roce 1994 při odhalení pamětní desky připomínající jeho vystoupení na balkóně Lobkovického paláce 30. září 1989.

FOTO: Václav Jirsa, Právo

V tom čase však už vstoupil do hry nový faktor – postupné odstraňování železné opony na maďarsko-rakouských hranicích. Když tam byly v květnu 1989 slavnostně zlikvidovány první zátarasy, východní Němci se okamžitě snažili dostat se přes nezadrátovanou (polopropustnou) hranici do Rakouska.

Situace eskalovala počátkem srpna, kdy se jich v Maďarsku zdržovalo kolem 100 tisíc. Mnozí kempovali ve stanech poblíž hranic a čekali na vhodnou příležitost k úniku na Západ.

Šanci dostali 19. srpna, kdy se v pohraniční Šoproni konal tzv. panevropský piknik. Během této akce byl na několik hodin otevřen hraniční přechod. Tehdy se východní Němci po stovkách prostě jen připojili k oficiální delegaci a nikým nerušeni přešli do Rakouska, kde už na ně čekaly autobusy přistavené velvyslanectvím Spolkové republiky ve Vídni.

Když v dalších týdnech německých uprchlíků stále přibývalo a při jednáních s vedením NDR nedošlo k žádné dohodě, podnikla 10. září maďarská vláda do té doby bezprecedentní krok. Vypověděla smlouvu s NDR o režimu na své hranici a uprchlým občanům NDR umožnila vycestovat do kterékoli země podle své volby. Během prvních dnů přešlo „zelenou hranici“ na 15 tisíc východních Němců.

Východoněmecká vláda reagovala tím, že zavedla víza do Maďarska, načež se její občané rozhodli pro jinou taktiku. Uchýlili se na západoněmecká velvyslanectví ve Varšavě a především v Praze a odmítali jejich budovy opustit, dokud nebudou mít záruku, že budou moci odcestovat do SRN.

Čtyři lidi na jednu postel

První větší příliv žadatelů o azyl zažil pražský Lobkovický palác už v srpnu a na konci měsíce bylo na zahradě ambasády postaveno šest velkých stanů. Brzy to však nestačilo, neboť uprchlíků každým dnem přibývalo. Sedmého září už jich za zdmi bylo 365.

V minulosti se taková situace řešila podle tzv. berlínského modelu (návrat do NDR, beztrestnost, získání původních pracovních pozic a příslib rychlého vyřízení žádosti o vystěhování). S takovým řešením počítali i čs. představitelé, kteří při jednáních se západoněmeckými partnery zdůrazňovali, že záležitost musí být vyřešena mezi NDR a SRN.

Na ambasádu přijel 12. září východoněmecký právník Wolfgang Vogel a v duchu berlínského modelu dokázal 300 lidí přesvědčit k dobrovolnému návratu do NDR.

Zůstávalo tvrdé jádro asi dvou stovek vytrvalců, k nimž po 15. září začali každodenně rychle přibývat noví uprchlíci, mezi nimi i rodiny s malými dětmi: 25. září bylo na ambasádě přes 850 lidí, o dva dny později již 1400.

Východoněmečtí uprchlíci se dostávali na ambasádu SRN všemi způsoby.

Východoněmečtí uprchlíci se dostávali na ambasádu SRN všemi způsoby.

FOTO: Repro Soudobé dějiny 1-2/2014

Do Prahy znovu přijel Wolfgang Vogel. Tentokrát poprvé garantoval trvalý výjezd všem azylantům bez výjimky s tím, že jejich žádosti budou vyřízeny do půl roku. Do připravených autobusů však nastoupily pouze dvě stovky lidí. Naopak každý další den přibylo v Lobkovickém paláci několik stovek nových uprchlíků. V posledních dnech září narostl jejich počet na čtyři tisíce.

Situace byla kritická. Každičké místo paláce bylo obsazeno, spalo se na směny a o jednu postel se dělili až čtyři lidé. Zahrada se vlivem zhoršeného počasí změnila v rozbahněné pole. Hygienické poměry byly katastrofální, sprchy a toalety pro takové kvantum lidí nestačily a hrozila epidemie infekčních nemocí.

Aktivní Genscher a návrh z Prahy

Zatímco čs. strana trvala na svém názoru, že budovy nebo prostory na bázi exteritoriality pro azylanty z přeplněné ambasády neposkytne, protože by to nic neřešilo a uprchlíků z NDR by přibylo ještě víc, západoněmecký ministr zahraničí Hans-Dietrich Genscher vyvíjel značnou aktivitu.

Byl v tom čase v New Yorku na zasedání Valného shromáždění OSN a jednal se svými kolegy Jaromírem Johanesem, Oskarem Fischerem (NDR), Guylou Hornem (Maďarsko) a večer 28. září zcela neplánovaně – ve snaze ovlivnit postoj Prahy – i s Eduardem Ševardnadzem (SSSR).

Sovětský velvyslanec Valerij Lomakin skutečně poté navštívil 29. září v Praze generálního tajemníka vládnoucí KSČ Milouše Jakeše, ale tehdy už mělo čs. vedení připravený vlastní čtyřbodový plán. Vycházel z předpokladu, že NDR musí „aktivněji působit v zájmu uvolnění celé problematiky“.

Mohla by prý vyhlásit ke 40. výročí vzniku státu amnestii, v rámci ní dát pokyn, aby konzuláty NDR vystavily svým občanům cestovní pasy a výjezdní doložky do SRN, a konzuláty SRN by potvrdily do těchto pasů právo vstupu na území SRN. Posléze NDR přistaví autobusy k velvyslanectví SRN a své občany převeze přes vlastní území na hranice SRN, kde je propustí.

Ano, ale převoz vlakem

Ještě téhož dne svolal Erich Honecker mimořádnou schůzi politbyra ÚV SED, které během dvaceti minut čs. návrh v zásadě přijalo (bez udělení amnestie a převoz neměl být proveden autobusy, ale vlaky). Ještě pozdě večer to v Praze oznámil německý velvyslanec Helmut Ziebart. Jakeš vyslovil obratem s provedením akce definitivní souhlas.

Ráno 30. září byla o novém stanovisku NDR informována také vláda SRN. Dopoledne se pak setkal stálý zástupce NDR v Bonnu Horst Neubauer s vedoucím úřadu spolkového kancléře Rudolfem Seitersem a dohodli konkrétní časy odjezdů vlaků.

Schůzky se účastnil i Genscher, který na úřad dorazil ihned po příletu z New Yorku. Prosadil, že v každé vlakové soupravě budou přítomni dva vysocí úředníci SRN, aby se uprchlíci při průjezdu východoněmeckým územím neobávali možnosti zatčení. Poté odletěl s týmem pěti lidí do Prahy, kde promluvil z balkónu Lobkovického paláce.

Praha byla v září a říjnu 1989 plná trabantů a wartburgů.

Praha byla v září a říjnu 1989 plná trabantů a wartburgů.

FOTO: Václav Jirsa, Právo

„Je to výsledek intenzivních rozhovorů, které spolková vláda vedla až do ranních hodin dnešního dne,“ řekl čekajícím davům. „Výjezd se uskuteční dnes v noci a máme velkou radost z toho, že se nám podařilo dospět s vládou NDR k takovémuto odpovědnému řešení, u něhož jsme měli na zřeteli v prvé řadě osud lidí a cíl umožnit těmto lidem výjezd.“

A skutečně – už v 19.30 odvážel první autobus uprchlíky na nádraží v Praze-Libni, odkud byli posléze celkem pěti vlakovými soupravami přepraveni přes Drážďany do bavorského Hofu. Ten poslední odjel 1. října v 18.30 hod.

Ve svých pamětech Genscher označil chvíle na pražském velvyslanectví za nejsilnější v celé své politické kariéře, ale teprve nedávno vyšlo najevo, že ho tehdy přímo na balkóně stihla silná srdeční arytmie. (Již předtím, v červenci 1989, prodělal Genscher infarkt a do New Yorku ho doprovázeli dva kardiologové).

„Byl jsem rád, že jsem se při projevu k uprchlíkům z NDR mohl držet kamenného ochozu balkónu. Nikdo si toho nevšiml, protože byla tma,“ svěřil se Genscher v týdeníku Bunte.

Ve čtyři hodiny ráno 1. října vzbudil Genschera telefon. „Spolupracovník mi řekl, že první běženci dorazili do Hofu. Spadl mi ze srdce obrovský balvan. Teprve pak jsme vypili první skleničku. Lidé obléhající ambasádu chtěli vzít do svých rukou vlastní osud. Ve skutečnosti psali dějiny,“ uzavřel Genscher.

Druhý exodus

Prvního října ale problém uprchlíků v Praze neskončil. Za dva dny jich bylo v Lobkovickém paláci znovu asi pět tisíc a mnoho dalších se zdržovalo v okolních ulicích.

„Soudruh Jakeš prosí,“ hlásil 3. října velvyslanec Ziebart do Berlína, „aby bylo soudruhu Honeckerovi osobně sděleno, že situace v Praze je nanejvýš kritická. Soudruzi ve vedení KSČ se obávají, že občané čekající před velvyslanectvím uspořádají v Praze demonstraci, ke které by se mohli připojit pražští intelektuálové, disidenti a mladí lidé.“

„ČSSR není schopna poskytnout vyhovující budovu k ubytování občanů NDR,“ uváděl dále Ziebart, „a nepovažuje rovněž za dobré připustit, aby část lidí odcestovala do Maďarska a přes Maďarsko dál. Vedení KSČ ze všech těchto důvodů prosí o zopakování akce podobné té, která proběhla 30. září. A proto, aby se nepouštěla iniciativa z rukou, navrhuje uskutečnit další humanitární akt.“

To nakonec Honecker akceptoval a v noci ze 4. na 5. října odjelo z Prahy-Libně osmi zvláštními vlaky – opět přes území NDR – do Spolkové republiky dalších 8270 východoněmeckých uprchlíků. Průjezd však nebyl zdaleka tak klidný a rychlý, především kvůli střetnutí mezi policejními silami a demonstranty na nádraží v Drážďanech.

Nakonec už přímo do SRN

Současně úřady NDR odpoledne 3. října zastavily dosavadní možnost volného cestování svých občanů na území Československa na občanský průkaz a byla zavedena vízová povinnost. To příliv lidí na čas zmírnilo. Ale jen do 18. října, kdy nový generální tajemník Egon Krenz výjezdní doložky zrušil. Vzápětí dorazila do Prahy další vlna obyvatel NDR a situace na ambasádě SRN znovu hrozila humanitární katastrofou.

Trabanty před německou ambasádou v Praze u příležitosti oslav 25. výročí vycestování tisíců východoněmeckých uprchlíků z tehdejšího západoněmeckého velvyslanectví.

Trabanty před německou ambasádou v Praze u příležitosti oslav 25. výročí vycestování tisíců východoněmeckých uprchlíků z tehdejšího západoněmeckého velvyslanectví.

FOTO: Profimedia.cz

Za tři dny se generální tajemník Milouš Jakeš obrátil na partnery v NDR s návrhem, aby bylo umožněno čs. orgánům nechat východní Němce volně odcházet do Spolkové republiky. Politbyro ÚV SED ještě téhož dne večer tento postup schválilo.

První vlak už přímo do SRN vyjel z Prahy dopoledne 4. listopadu a dalšími pěti pak do večera odcestovalo dohromady 6453 Němců z NDR, dalších několik stovek odjelo vlastními auty na hraniční přechody v západních Čechách. Byl to začátek třetí vlny exodu, která každým dnem sílila, a do 9. listopadu nakonec tohoto tranzitu do SRN využilo 62 500 východoněmeckých občanů.

Toho dne padla berlínská zeď…

Jak se vykračuje ke svobodě

Praha byla před 25 lety plná aut s označením DDR. Především Vlašská a přilehlé ulice Malé Strany včetně všech parkovišť v širokém okolí byly zacpány stovkami trabantů a wartburgů, kterými uprchlíci přijeli. Další osud těchto vozů byl zajímavou kapitolou tehdejších událostí…

Jací jsme? Pod tímto titulkem přinesly samizdatové Lidové noviny (č. 10, říjen 1989) úvahu jistého Karla Čermáka o tom, jak se v inkriminovaných dnech projevily jednotlivé složky veřejnosti.

Pomineme-li autorovo hodnocení vlády, represivního aparátu a novinářů, k občanstvu jako takovému poznamenal: „Většina mlčela a čekala, co bude. České hyeny rabovaly opuštěná auta. Někteří taxikáři žádali a dostali 500 marek za cestu z nádraží na Malou Stranu. Jak však čísla narůstala, začaly se množit známky solidarity… Bylo jich však málo.“

Na stránkách své knihy Devětaosmdesátý (2009) zavzpomínal na pocity z tehdejší doby Petr Pithart. Bydlel na Malé Straně a exodus prožíval v bezprostřední blízkosti. Popisuje, jak celé hodiny i s dalšími fascinovaně zíral na východní Němce směřující k ambasádě SRN:

„Oni běželi, dobíhali, tlačili se, my jsme stáli tiše, nehnutě, ani jsme se raději na sebe moc nedívali, bylo nám všelijak, hlavně trapně…  Trapně proto, že jsme právě na vlastní oči viděli, že už i ti Enderáci, na které se mnozí našinci dívali svrchu, se odvážili, jen my dosud ne. Mezi námi a jimi bylo sotva pár metrů, vlastně šlo jen o to, vykročit z obrubníku do vozovky. Oni ten krok udělali… Řekl bych však, že názorné několikadenní divadlo o tom, jak se vykračuje ke svobodě, bylo přinejmenším pro Pražáky významnou inspirací, prožitkem jakéhosi prapodivného mixu studu a kdesi vzadu už i rodícího se odhodlání.“