Josefu Bryksovi, českému letci, který za druhé světové války bojoval ve svazku britského Royal Air Force (RAF), osud vyměřil pouhých 41 let. Téměř třetinu z nich prožil za ostnatým drátem. Nejprve v německých zajateckých táborech a věznicích gestapa a po únoru 1948 v žalářích tehdejšího lidovědemokratického Československa.

Ačkoli byl držitelem Řádu britského impéria (1946), medaile Za chrabrost, třikrát obdržel Československý válečný kříž 1939 i řadu dalších vyznamenání, jeho jméno před listopadem 1989 u nás téměř nikdo neznal…

Do Francie až napodruhé

Mladičký Josef Bryks nechtěl zůstat na rodinném gruntu a po maturitě na obchodní akademii toužil odejít k letectvu. Matka však nesouhlasila, a tak nastoupil dobrovolně k jezdectvu. V roce 1936 ho přijali na Vojenskou akademii v Hranicích na Moravě, kde v průběhu studia přešel do jejího leteckého oddělení.

Pilotní výcvik ukončil 30. září 1938 a právě v den podepsání mnichovské dohody nastoupil k olomoucké 33. stíhací letce. Jako poručík tam sbíral svoje první zkušenosti pouze několik měsíců, neboť v polovině dubna 1939 byla česká branná moc německou správou rozpuštěna.

I když se hned po okupaci zapojil do odchodu letců, sám na útěk nemohl pomýšlet. Od 18. dubna 1939 byl ženatý s těhotnou 19letou Marií Černou. V září se jim narodila holčička, ale již za dva dny zemřela. I bez tohoto neštěstí však jejich manželství nebylo šťastné a možná i to byl moment, který ovlivnil jeho rozhodnutí odejít za hranice a připojit se k tvořící se čs. armádě ve Francii.

Zvolil tzv. balkánskou cestu. Přes Slovensko se dostal do Maďarska, kde však byl v Budapešti 26. ledna 1940 zatčen. Když ho po dvouměsíčním věznění eskortovali na Slovensko, uprchl a dostal se do Jugoslávie. Na francouzském konzulátu v Bělehradě podepsal vstup do cizinecké legie, získal francouzské doklady a přes Řecko, Turecko a Sýrii dorazil do Francie.

Josef Bryks v uniformě poručíka letectva

Josef Bryks v uniformě poručíka letectva

FOTO: Repro z knihy Trudie Bryksová – Naděje a beznaděje, Votobia 2003

V jihofrancouzském Agde se 10. května 1940 hlásil u náhradní jednotky čs. letectva. Nestačil však absolvovat ani jeden cvičný let a Francie byla poražena. Byl mezi stovkami našich vojáků, kteří odpluli na palubě evakuační lodi Apapa koncem června do Velké Británie.

Vzal si srdce Trudie

Na základně v Cosfordu byl přijat do služeb RAF a absolvoval taktický a operační výcvik. Zpočátku sloužil u 310. čs. stíhací peruti, potom byl přemístěn k dopravní jednotce na základnu Kemble jako zkušební pilot. Ze střední školy uměl velmi dobře anglicky, proto byl posléze zařazen k britské bojové jednotce – v dubnu 1941 nastoupil k 242. stíhací peruti. Bylo v ní hodně cizinců, hlavně Kanaďanů.

Za měsíc byla „kanadská“ peruť přemístěna na velkou základnu North Weald, kde byla začleněna do místního stíhacího křídla, s nímž měla podnikat ofenzivní lety nad okupovanou západní Evropou.

Nedávno povýšený nadporučík Bryks chodil po službě s kamarády do místního hotelu Thatched House. Tam se jednoho večera na konci května seznámil s Trudie Tellerovou (1920–2011), dobrovolnou pracovnicí WAAF (ženských pomocných vzdušných sil). Scházeli se tajně, protože přátelení mezi důstojníky a „mužstvem“ bylo přísně zakázáno.

„Byl krásný, inteligentní a odvážný,“ napsala Trudie po letech ve své vzpomínkové knize Naděje a beznaděje, která vyšla česky v roce 2003. „Měl vlastnosti, které podle mého idealistického měřítka způsobily, že se mi zatočila hlava a že mi vzal mé srdce. Tak začala naše láska, která se hnala jako vichřice.“

Z Brykse se stal Ricks

Její první díl však trval pouhé tři týdny. Nadporučík Bryks se totiž nevrátil 17. června 1941 ze svého zřejmě vůbec prvního operačního letu. Toho dne napadly britské bombardéry elektrárnu Choques poblíž Lille a při letecké bitvě přišli Spojenci o třináct stíhaček.

Josef Bryks (vpravo) na nedatovaném snímku v Německu jako válečný zajatec se třemi britskými druhy.

Josef Bryks (vpravo) na nedatovaném snímku v Německu jako válečný zajatec se třemi britskými druhy.

FOTO: Repro z knihy Jiří Rajlich – Na nebi hrdého Albionu, 2. část (1941), Naše vojsko 2003

Při zpátečním letu byl jedním messerschmittem sestřelen i Bryks. Jak po válce zjistili letečtí historici, německý stroj pilotoval samotný Adolf Galland, tehdejší vůbec nejúspěšnější stíhač Luftwaffe.

Lehce popálený Bryks stačil vyskočit z hořícího hurricanu padákem. Francouzi z blízké vesnice mu dali staré oblečení, ale to ho nezachránilo. Němečtí vojáci letce objevili ve stodole, přinutili ho najít schovanou uniformu, pak ho surově zbili a poslali do zajateckého tábora. Při výslechu se vydával za Josepha Rickse, protože věděl, že s Čechy se v zajetí zachází mnohem hůř než s Angličany, a také nechtěl ohrozit příbuzné v protektorátu, kterým by hrozilo zatčení.

Pod tímto smyšleným jménem napsal přes Červený kříž i dopis Trudie, která hned poznala, kdo je autorem. „Písmo bylo Pepovo,“ vzpomínala později. „Dopis byl necenzurován a věnován osobním pocitům a pozemským věcem.“

Dvakrát utekl z Warburgu

S pobytem za ostnatými dráty zajateckého tábora se Josef Bryks nikdy nesmířil. Poprvé utekl v noci z 19. na 20. dubna 1942 z tábora Oflag VIB ve Warburgu ještě s pěti dalšími muži. Společnými silami vyhrabali během měsíce jenom lžícemi a noži tunel, který ústil těsně za dráty. Ve dvojici s jiným letcem, Otakarem Černým, se Bryks vydal přes Německo směrem na jih ke švýcarským hranicím.

Cestou se živili pouze řeřichou, která zrovna rostla na polích. Šli jen v noci, vyhýbali se obydleným místům. Po osmi dnech se dostali k vesnici v hlubokém údolí. Nechtěli ji obcházet po kopcích, a tak o půlnoci riskli průchod, i když tušili, že ve vsi mohou být německé hlídky.

Obava se splnila. Náhle uslyšeli „halt“ a „kdo jste?“. Černého zadrželi, ale Bryksovi se podařilo zmizet a pokračoval celý další den pěšky. Na nádraží v Giessenu pak ukradl kolo a posléze unikl střelbě hlídky při přejíždění mostu ve Stuttgartu.

Fotografie ze zajateckého tábora v Szubinu, z něhož Josef Bryks (vlevo) i s Otakarem Černým (druhý zprava) utekli v březnu 1943.

Fotografie ze zajateckého tábora v Szubinu, z něhož Josef Bryks (vlevo) i s Otakarem Černým (druhý zprava) utekli v březnu 1943.

FOTO: Repro z knihy Ladislav Kudrna – „Útěkář“ Otakar Černý, plukovník letectva v záloze, Naše vojsko 2008

Dopadli ho devátý den jeho útěku. Při nedostatku potravy a vody dostal dysenterii (infekční průjem) a zcela vysíleného jej spícího našel v lesích u Eberbachu člen místní organizace Hitlerjugend. Polomrtvého uprchlíka odvezli do věznice gestapa v Darmstadtu, podrobili výslechu a dopravili zpět do tábora ve Warburgu.

Měsíc se léčil na táborové ošetřovně, načež ho vsadili do vězeňské cely, protože byly odhaleny jeho opětovné přípravy na útěk. Přesto znovu dokázal vykopat tunel a z cely v noci 17. srpna 1942 uprchl. Tentokrát sám – a bez jídla, bez obuvi a jakýchkoli pomůcek.

Přes hory se dostal do Kasselu na autostrádu a podél ní došel do Karlsruhe. Jednou byl málem chycen civilní policií při krádeži ovoce, podruhé ho honila policejní hlídka i se psy na letišti u Frankfurtu, když se snažil dostat do kabiny Messerschmittu 109, kterým chtěl uletět.

Nakonec byl chycen 8. září 1942 vojáky protiletecké obrany během náletu v Karlsruhe. Jako notorického útěkáře ho přeložili do tábora Oflag XXIB Szubin na území dnešního Polska.

Byl i ve „velkém útěku“

V březnu 1943 utíká Josef Bryks potřetí. Ze Szubinu se dostal v bečce na močůvku, kterou z tábora vyvážel jeden polský sedlák. Venku se setkal znovu s Otakarem Černým (který uprchl ze Szubinu téhož dne tunelem) a společně dorazili pěšky až do Varšavy.

Tam se dostali do styku s vedením největší prolondýnské podzemní armády (Armija Krajowa). Bryks pracoval měsíc jako kominík a oba byli zapojeni do odbojových aktivit. Jeden z důstojníků jim řekl, že se uvažuje o přistání britského letadla, které by je vyzvedlo a dopravilo do Anglie.

Zajatecký tábor v Colditzu, poslední místo Bryksovy válečné kalvárie. Američtí vojáci tábor osvobodili 16. dubna 1945.

Zajatecký tábor v Colditzu, poslední místo Bryksovy válečné kalvárie. Američtí vojáci tábor osvobodili 16. dubna 1945.

FOTO: Repro z knihy Ladislav Kudrna – „Útěkář“ Otakar Černý, plukovník letectva v záloze, Naše vojsko 2008

To se však nestalo, neboť po zradě jednoho polského odbojáře byli oba letci 2. června 1943 zatčeni a převezeni do pověstného vězení Pawiak. Během výslechů byl Josef Bryks strašlivě bit, jeden vyslýchající Ukrajinec ve službách SS ho bodl dýkou do pravé slabiny a utrpěl také poranění levého ušního bubínku (do konce života pak trpěl silnou nedoslýchavostí).

Po dvou měsících byli oba čeští letci převezeni do tábora Stalag Luft III poblíž hornoslezského městečka Sagan. Zde se později zapojili do největšího útěku spojeneckých letců za druhé světové války, který se uskutečnil v noci z 24. na 25. března 1944. Bryks se podílel na kopání tunelů, ale při samotném „velkém útěku“ se ven z tábora nedostal.

Podle plánu mělo uprchnout 220 mužů, ale když se jich ven dostalo 76, akci odhalili strážní. V tu chvíli se Bryks nacházel ještě v tunelu a stačil se vrátit do budovy. Měl tak vlastně velké štěstí, protože kvůli brzkému odhalení útěku bylo 73 letců dopadeno a na příkaz samotného Adolfa Hitlera – navzdory Ženevským konvencím – 50 z nich zastřeleno.

Odsouzencem na smrt

Když se zdálo, že zajatí čs. letci přežijí válku relativně bez úhony, ukázaly nacistické bezpečnostní složky, že na ně nezapomněly. V létě 1944 bylo 24 letců deportováno do Prahy.

Mezi nimi i Josef Bryks, jehož pravá identita byla po třech letech nešťastnou náhodou prozrazena. Do Saganu totiž přišel z Británie doklad o jeho povýšení do hodnosti kapitána – s uvedením správné podoby jména a s poznámkou „Czech“.

K jeho identifikaci využilo gestapo i bývalou manželku (rozvedla se in absentia, v nepřítomnosti, a znovu se provdala) – v srpnu 1944 ji přivedli do pražského vězení. Až po válce se Josef Bryks dověděl, že údajně spolupracovala s gestapem.

Faktem bylo, že byla nalezena 20. dubna 1945 mrtvá na nádraží v Přerově. Prý ji někdo otrávil, podle jiné verze spáchala sebevraždu. Po skončení výslechu v sídle gestapa v Petschkově paláci uslyšel každý letec v roce 1944 stejný rozsudek:

„Jste vinen, že jako protektorátní příslušník jste se úmyslně vyhnul pracovní povinnosti a svým útěkem jste projevil nepřátelské úmysly. Ve Francii a v Anglii jste v nepřátelské armádě pozvedl zbraň proti Říši, čímž jste se dopustil velezrady. Podle zákonů Říšské branné moci budete za tyto zločiny potrestán smrtí provazem.“

Se svou anglickou manželkou Trudie doma v Olomouci (1947)

Se svou anglickou manželkou Trudie doma v Olomouci (1947)

FOTO: Repro z knihy Trudie Bryksová – Naděje a beznaděje, Votobia 2003

Britská strana protestovala a argumentovala, že byli zajati v britské uniformě, a jsou tedy britskými občany. Na její ostrý zákrok byli letci v září 1944 převezeni zpět do zajateckých táborů. Později Němci přistoupili na „kompromis“, že soud s českými „zrádci“ proběhne až po skončení války (předpokládali, že vítězném pro německou stranu).

Bryks ani další letci, kteří byli vesměs převezeni do přísně střeženého zajateckého tábora v Colditzu, o této dohodě nic nevěděli. Konec nejistoty přinesl až 16. duben 1945, kdy tábor osvobodila americká armáda.

Útěk po únoru už nevyšel

Po válce se Josef Bryks léčil v Anglii a za několik dnů už pospíchal za Trudie. Čtyři roky si jen dopisovali – s dlouhými přestávkami a pod cenzurou. Přesto ji hned požádal, aby se za něho provdala. „To byl blesk z čistého nebe, byla jsem absolutně nepřipravená,“ vzpomínala po letech. „Říkal, že se už nikdy do Anglie nevrátí, když nebudu souhlasit.“

Vzali se v červenci 1945 a v říjnu už byli novomanželé Bryksovi na Moravě, kde se jim v květnu 1946 narodila zdravá dcera Sonia. Josef byl povýšen na majora a jako učitel létání a profesor angličtiny byl přidělen k Leteckému učilišti do Olomouce.

Jejich šťastný život ale neměl dlouhého trvání. Stejně jako pro většinu bývalých příslušníků RAF přišel i pro něj zlom po únoru 1948. Stal se obětí drastických čistek v armádě. „Nenašel kladný poměr k lidově demokratickému řádu,“ psalo se v jeho kvalifikační listině. Už 9. března 1948 byl poslán na dovolenou a de facto propuštěn z armády.

Budoucnost vypadala pochmurně. „Protože mám za manželku Angličanku, měl jsem jediný zájem dostat se do zahraničí, abych si tam poctivou prací mohl vybudovat trvale nový domov,“ vypověděl Bryks později před soudem. „Vědomě ani úmyslně jsem nechtěl poškodit rodnou zem, pro kterou jsem tolik vytrpěl za války.“

Legálním způsobem to však nešlo, tak se rozhodl se svým spolubojovníkem z války Josefem Čapkou uprchnout. Přál si ovšem, aby se manželka s dcerou co nejdříve vrátily do Anglie. On uteče později…

Připravovaný útěk však Josef Bryks nikdy nedokonal. Shodou okolností byli oba letci napojeni na vyprovokovaný, a tudíž neúspěšný útěk generála Karla Janouška, někdejšího nejvyššího představitele čs. letectva ve Velké Británii. Bryks byl ve svém bytě zatčen 3. května 1948. Údajně měl jen podat vysvětlení k nějakým drobnostem, ale ve skutečnosti od té doby již bránu věznice neopustil.

V květnu 1946 se Bryksovým narodila dcera Sonia.

V květnu 1946 se Bryksovým narodila dcera Sonia.

FOTO: Repro z knihy Trudie Bryksová – Naděje a beznaděje, Votobia 2003

V procesu před vrchním vojenským soudem v polovině června 1948 (v té době už byla Trudie i s dcerou v Anglii) byl generál Janoušek odsouzen k 18 letům, ale Bryks i ostatní letci byli zproštěni obvinění. Prokurátor se odvolal.

Nové přelíčení proběhlo v únoru 1949 – už před státním soudem a v podstatně změněné situaci. Bryks dostal 10 let těžkého žaláře za „zločin přípravy úkladů, zločin zběhnutí a pokus zločinu vojenské zrady“.

Na Rovnosti dřel do úmoru

Pro degradovaného majora Brykse začala anabáze ve věznicích na Pankráci, na Borech, v Mladé Boleslavi, v Opavě a tři roky byl v Leopoldově (1952 až 1955). V žádné z nich se ale nestal odevzdaným člověkem. Neustále válčil s dozorci, dostával disciplinární tresty, držel hladovky, chtěl do jiné trestnice…

Když si odpykával trest v pověstné plzeňské věznici na Borech, nepřestával pomýšlet na útěk. Vědělo se to o něm, a tak byl zapleten do vykonstruované tzv. borské vzpoury. Krajský soud v Plzni mu v květnu 1950 za údajný pokus o útěk přidal dalších 20 let těžkého žaláře.

Na jaře 1955 byl Josef Bryks přemístěn do pracovně-nápravného tábora při jáchymovském uranovém dole Rovnost v Ostrově nad Ohří. Zde se jeho chování změnilo. Přestal mít problémy s dozorci. Naopak, začal velmi tvrdě pracovat a výrazně překračoval již tak vysoké pracovní normy. Důvod byl prozaický: z platu, který dostával, posílal peníze svému nemocnému 79letému otci (matka mu zemřela v roce 1952) a především manželce a dceři do Anglie.

V prosinci 1955 se však předpisy změnily a vězeňské orgány mu sdělily, že už ze mzdy rodinu podporovat nemůže. Stěžoval si dopisem do kanceláře prezidenta republiky. Nedostal žádnou odpověď. Pocit bezmoci ho zlomil. „Chodíval jsem s radostí dolů, jako kdyby šachta byla mým rájem,“ psal otci 6. března 1956, „a nyní, když ani Vás ani dcerku nemohu podporovat, mě ani život netěší“.

Puklo mu srdce

Přesto – nebo právě proto – nadále překračoval pracovní normy. „Za první čtyři měsíce roku 1956 plní v průměru na 120 procent, ačkoli je zařazen na poměrně těžké práce,“ uvádí se v posudku náčelníka vězeňského ústavu v Ostrově nad Ohří z května 1956.

Deprese, úmorná práce, stará zranění, zklamání z nevděku, ale především nové konflikty s bachaři a několikanásobný pobyt v korekci vedly k neustálému zhoršování jeho zdravotního stavu. Konec přišel rychle. Josef Bryks zemřel v táborové nemocnici 11. srpna 1957.

Jeho spoluvězeň MUDr. Zdeněk Kessler (pozdější předseda ústavního soudu) po letech vzpomínal: „Měl jsem známé ve vězeňské nemocnici. Říkali mi, a byli to zkušení odborníci, že v životě neviděli tak hrozný infarkt. Srdce puklo, jako kdyby ho někdo rozřízl skalpelem.“