Linus Carl Pauling byl jedním z nejvýznamnějších vědců 20. století. Získal Nobelovu cenu za chemii a také Nobelovu cenu za mír – kromě něj už získala toto ocenění dvakrát už jen Marie Curie Skłodowská. Kromě chemie se zabýval také molekulární biologií, metalurgií, imunologií, anesteziologií a psychologií. Ve své době byl skutečnou vědeckou superstar.

V roce 1964, ve věku 65 let, se rozhodl do sklenice pomerančového džusu, který denně pil k snídani, přidávat pořádnou lžíci vitamínu C. Tento respektovaný vědec mu naprosto propadl. V roce 1970 vydal knihu s názvem Jak žít déle a cítit se lépe, která se stala bestsellerem. Tvrdil v ní například, že doplňováním vitamínu C dokáže vyléčit nachlazení. V té době užíval 18 g látky denně – 50násobek doporučené dávky.

Ve druhém vydání knihy přidal na seznam chorob léčitelných „céčkem“ i chřipku, a když se v 80. letech v USA šířil virus HIV, tvrdil, že i proti němu vitamín zabírá. V r. 1992 patřila Linusi Paulingovi titulní stránka prestižního časopisu Time, v němž prohlašoval, že vitamíny vyléčí kardiovaskulární choroby, šedý zákal a dokonce i rakovinu, a co víc – dokážou odvrátit stárnutí organismu.

Paulingova sláva rostla, stejně jako prodeje vitamínových doplňků. Jenže během let se ukázalo, že teorie o prospěšnosti obřích dávek vitamínů se neopíraly o žádné prokazatelné vědecké studie. S každou další lžící „céčka“ v džusu si Linus Pauling spíš ubližoval, než prospíval.

Antioxidanty versus volné radikály

Doktor Pauling svoje teorie o vitamínu C zakládal na tom, že se jedná o látku ze skupiny antioxidantů, jako je vitamín E, betakaroten a kyselina listová. Jejich hlavní výhodou je schopnost neutralizovat v organismu vysoce reaktivní molekuly – volné radikály. Ty už od 50. let 20. století vědci považují za úhlavní nepřátele lidstva, jelikož způsobují stárnutí a nemoci. Volné radikály si tělo samo vytváří při procesu dýchání a látkové přeměny. Dlouho se ale věřilo, že pokud se nám je z těla podaří vymýtit, budeme zdravější a budeme žít déle.

Celá desetiletí vědci v laboratořích dopovali myši antioxidanty, ať už v potravě, nebo v injekcích. Nepřinášelo to však toužebně očekávané změny. Myši stále chytaly různé choroby a umíraly. A co lidé? Ty sice nemůžete zavřít do laboratoře, můžete je ale zahrnout do dlouhodobých klinických studií, kdy části z nich podáváte účinnou látku a druhé části placebo – cukr v tabletce.

V 90. letech sledovali vědci ve Finsku skupinu 30 tisíc padesátníků, kteří kouřili. Polovině podávali betakaroten a druhé ne – a v první skupině byl výskyt rakoviny plic o 16 % vyšší než v druhé. Podobný výsledek přinesla americká studie, kdy ženy po menopauze deset let užívaly denně kyselinu listovou, a riziko rozvoje rakoviny prsu se u nich zvýšilo o 20 % ve srovnání s ženami, které doplněk neužívaly.

Samozřejmě, jsou tu i studie, které naznačují, že užívání antioxidantů smysl má, a to zejména v případě, kdy lidé nemají přístup k běžné, vyvážené stravě. Ovšem představa, že vitamíny vyléčíme cokoliv, se ukázala jako mylná. Koneckonců, i doktor Linus Pauling zemřel v roce 1994 na rakovinu prostaty.

Vitamín C dokáže neutralizovat volné radikály tím, že přijme jejich volný elektron. Jenže tím se sám stává radikálem, schopným napadat a ničit buněčné membrány, proteiny a DNA. Na tuto situaci máme ale naštěstí v záloze enzymy, které dokážou “céčku” vrátit jeho holubičí povahu. Ale co když je “céčka” najednou prostě příliš?

Jako dr. Jekyll a pan Hyde

Antioxidanty zkrátka mají i svou temnou stránku, a volné radikály jsou pro nás naopak nezbytné. Víme, že určují, kdy mají buňky růst, dělit se a umírat. Bez nich by se buňky dělily nekontrolovaně, a pro tento stav máme ošklivé slovo: rakovina. Volné radikály také stavějí do pozoru náš imunitní systém, když se o nás pokouší infekce. Snažit se jich zbavit za pomoci antioxidantů tedy nemusí být ten nejlepší nápad. Naše těla mají naštěstí schopnost udržet svůj vnitřní systém v rovnováze. Když je antioxidantů příliš, vyloučíme je v moči. Za to můžeme děkovat miliónům let evoluce.

Nikdo nepochybuje o tom, že vitamín C je zdravý a nezbytný pro naši imunitu, ale pokud potravinové doplňky s umělými vitamíny nepředepíše lékař, nikdo by se neměl spoléhat na to, že mu vyřeší zdravotní problémy.

„Podávání antioxidantů je ospravedlnitelné pouze v situaci, kdy je jasné, že u konkrétního pacienta chybí konkrétní látka,” vysvětluje Cleva Villaneuva, genetička z Instituto Politécnico Nacional v Mexico City. „Nejlepší možností je příjem antioxidantů v běžné zdravé stravě, protože tak přijímáte kombinace, které spolu skutečně fungují.”

Nikdo zatím nedokázal exaktně změřit a spočítat, proč to tak je. Jestli zdravotní přínos vyvážené stravy s dostatkem čerstvého ovoce a zeleniny spočívá jen ve správném poměru vitamínů, nebo tu jsou ve hře ještě další faktory, se zatím nepodařilo prokázat. Každopádně však je nejspíš možné říct, že po desetiletích zkoumání biochemie antioxidantů a volných radikálů a miliardách utracených za klinické studie stále ještě nejvíc platí poučka pro malé děti – jezte pět porcí ovoce a zeleniny denně.