Tak vylíčil pozdější válečný letec Jaroslav Novák pocity 18letého chlapce z podzimu 1939. Jeho vzpomínky pod názvem Přisolíme si vydalo nakladatelství Naše vojsko. Knihu podle deníků, nahrávek a osobních rozhovorů připravil o tři generace mladší Jan Votava a plukovník Jaroslav Novák ještě stačil v Austrálii paměti autorizovat. Vydání knihy se však už nedočkal - zemřel 7. října 2011 ve věku 90 let.

Útěk si musel zasloužit

V rodině klempíře Václava Nováka v Nových Benátkách (dnes Benátky nad Jizerou) nikdy peníze nepřebývaly. Všichni museli od útlého mládí pracovat. Vzpomínal na to i Jaroslav, který přišel na svět 6. června 1921 jako poslední z trojice sourozenců.

Za těžkých podmínek vystudoval reálné gymnázium a po maturitě se zapsal na Vysokou školu technickou v Praze. „Bydlel jsem na podnájmu u jedné vdovy. Každý den jsem chodil pěšky, abych ušetřil peníze za tramvaj. Škudlil jsem každou korunu.“

V tehdejším protektorátu Čechy a Morava však mohl studovat pouze několik týdnů. Po pohřbu medika Jana Opletala, těžce zraněného při demonstraci 28. října, bylo 17. listopadu 1939 popraveno devět funkcionářů studentských organizací, přes dvanáct set chlapců bylo odvlečeno do koncentračních táborů a všechny vysoké školy uzavřeny.

Jaroslav dostal druhého dne zprávu, aby okamžitě opustil Prahu. Nikoli však z nádraží, neboť všude hlídkovali němečtí vojáci. Narychlo se vystěhoval a na kole uháněl domů. Na kraji Prahy ho zastavil četník, ale naštěstí ho pustil dál...

Anglie 1942. Po intenzivním výcviku dostal Jaroslav Novák navigátorská křídla.

Anglie 1942. Po intenzivním výcviku dostal Jaroslav Novák navigátorská křídla.

FOTO: Repro z knihy Přisolíme si

V Benátkách získal zaměstnání v místní továrně Karborundum. V kanceláři pracoval také bývalý major čs. armády. Tomu se při různých příležitostech svěřoval, že by chtěl zmizet za hranice a zapojit se do boje proti okupantům. Po čase od něho získal kontakt na dva důstojníky v Praze. Jeden z nich mu nakonec pomoc přislíbil - Jaroslav se však musel zavázat, že opatří informace o technických datech továrny Karborundum, které předá odboji v zahraničí.

S plány na útěk se svěřil několika kamarádům. „Překvapilo mě, že nikdo nechtěl utéci se mnou,“ vzpomínal po mnoha desetiletích na tyto chvíle. „Trochu jsem to nechápal. Na druhou stranu jsem byl rád, že se mnou do války nešli. Kdyby to nepřežili, tak by mě za to jejich rodiče obviňovali a já bych si to též neodpustil.“

Byl jsem naprosté ucho

On sám nemohl tušit, že v příštích týdnech prožije tolik adrenalinových okamžiků, které by mnoha jiným naplnily celý život. Hranici protektorátu na Slovensko přešel 2. ledna 1940. Záhy se však ukázalo, že kontakt mezi českou a slovenskou spojkou selhal, a pak se odehrál řetěz událostí, při nichž několikrát unikl smrti.

Byl jsem šťastný jako blázen, když jsem prošel zdravotními prohlídkami a 13. prosince 1941 jsem oficiálně vstoupil do svazku RAF.

Se skupinou dalších tří uprchlíků byl zatčen na slovensko-maďarské hranici. Následoval dlouhý výslech. Než přišel na řadu, spolkl část dokumentů o Karborundu, zbytek rozcupoval. Posléze měl být předán gestapu, ale s pomocí místního soudce se mu podařilo utéci. Následovala neuvěřitelná anabáze přes Bělehrad, Istanbul, Ankaru a Damašek, která šťastně skončila 28. března 1940 v Bejrútu.

Tady vstoupil do cizinecké legie. Musel podepsat, že bude sloužit ve francouzské nebo československé armádě. Skončí-li válka dříve, zbytek pětiletého závazku musí odkroutit v legiích. Následovala plavba do Marseille, kde ho 14. dubna na bráně pevnosti St. Jean přivítal nápis: „Jste vojáci smrti a posílám vás tam, kde se umírá.“

Legionářského života si naštěstí neužil, neboť po dvou dnech štěnic, vší a špíny odjel vlakem do střediska v jihofrancouzském Agde, kde se tvořila čs. zahraniční armáda. Byl zařazen k telegrafistům. Po krátkém výcviku nevěděl o telegrafii téměř nic. Zato dostal starou pušku z první světové války a jednou si na cvičišti se zavřenýma očima vystřelil. Nikdy nebojoval a o válce neměl ani potuchy. „Byl jsem naprosté ucho.“

Zasloužilý letec Jaroslav Novák na poválečném snímku.

Zasloužilý letec Jaroslav Novák na poválečném snímku.

FOTO: Repro z knihy Přisolíme si

Útok nacistických armád se valil zemí jako lavina. Z francouzského velitelství náhle přišel rozkaz: „Okamžitě pošlete 30 telegrafistů na frontu!“ Mezi vybranými se ocitl i Jaroslav Novák.

Spásná loď Rod el Farag

To, co v příštích třech týdnech v šíleném zmatku ústupových bojů na Marně, Seině a Loiře viděl a zažil, nedokázal nikdy vymazat z paměti: „Byli jsme pod stálým bombardováním ve dne v noci. Kolem dokola byla jatka. Spousta mrtvých. Opět se zdálo, že můj život bude zmařen, ale já seděl se zaťatými zuby na náklaďáku, držel křečovitě pušku a poslouchal rozkazy. Když jsme byli za řekou Loirou, připadalo mi, že jsem se znovu narodil.“

Od začátku svého působení neslyšel mladičký český voják od Francouzů nic jiného, než že kvůli Čechoslovákům a Polákům musí do války. Oslovení „špinaví cizinci“ či „táhněte do hajzlu“ byla zcela běžná.

„Snad si neuvědomovali,“ poznamenává Novák ve vzpomínkách, „že i my bojujeme za ně. Možná lépe než ta jejich armáda.“

Po bezhlavém útěku se i s několika kamarády dostal nakonec až do Agde. Tam Francouzi naše vojáky přesvědčovali, aby zůstali v zemi v tzv. pracovních jednotkách. Někteří to přijali. Ti, co nesouhlasili - telegrafista Novák byl mezi nimi - nahnali do ohrady s ostnatým drátem. Ironií osudu bylo, že je hlídali čeští spolubojovníci, kteří s nimi absolvovali všechny ústupové strasti.

O tomto smutném konci zbytků čs. armády se zřejmě dozvěděli na francouzském štábu. Přijel generál Louis Faucher, který se kdysi zasloužil o čs. legie, a nařídil všechny propustit. Byl vlastně poslední záchranou, protože čs. vyšší velení už bylo evakuováno a žádné zastání se od něho již nedalo očekávat.

Do tábora mezitím přišla zpráva, že Anglie se rozhodla bojovat dál. Všichni zbylí muži z telegrafní roty měli jediný cíl: za každou cenu se dostat do nejbližšího přístavu a na loď! Vyrazili do Setu a jejich velitel Süsser to dokázal - 26. června nastoupili na přeplněnou egyptskou uhelnou loď Rod el Farag. Patřili k posledním Čechoslovákům, kteří byli evakuováni do Velké Británie. V polovině července konečně dorazili do Liverpoolu.

Chtěl bojovat - třeba i v ponorce

Po strašných zkušenostech z francouzské fronty nechtěl mít Jaroslav Novák s armádou už nic společného. „Ale během několika hodin na půdě Albionu na mne Angličané udělali takový dojem,“ přiznává v pamětech, „že se ve mně vše zlomilo a řekl jsem si: za tuhle zemi jsem ochoten bojovat a zemřít, když to bude potřeba.“

Byl zařazen do pozemní armády a zůstal členem telegrafní roty. „Bylo mi dost trapně, že my, pěšáci, jsme ,seděli‘ v táboře Cholmondeley a téměř nic nedělali, zatímco nad Británií zuřila letecká bitva.“ Proto se chtěl dostat k letectvu a přihlásil se v polovině srpna 1940 hned do prvního náboru do Royal Air Force (RAF).

Byl strašně zklamaný, že ho nevybrali. Chtěl se zúčastnit aktivního boje s Němci a všude o tom mluvil. Dokonce se přihlásil k ponorkářům. „Kluci od jednotky mě považovali za pitomce, ale já chtěl bojovat. Nakonec moji žádost zamítli, jelikož v tu chvíli bych byl jediný cizinec u ponorkové zbraně.“

Jaroslav Novák v roce 2011

Jaroslav Novák v roce 2011

FOTO: Repro z knihy Přisolíme si

V červenci 1940 byla v Anglii vytvořena 311. čs. bombardovací peruť RAF. Ta měla v příštím roce těžké ztráty a potřebovala nahradit personál. Hlavně navigátory, jejichž výcvik trval průměrně rok. „Byl jsem šťastný jako blázen, když jsem prošel zdravotními prohlídkami a 13. prosince 1941 jsem oficiálně vstoupil do svazku RAF.“

Než Jaroslava pustili do výcviku, musel podepsat papír, že z deseti letců se maximálně tři dožijí konce první operační túry (ve skutečnosti 311. peruť ztratila do konce války 54 procent posádek). „Nám to nevadilo. Každý z nás si říkal, že se to stane někomu jinému, ne mně. Já tady neumřu!“

Taky si přisolíme

První operační let absolvoval navigátor Jaroslav Novák v lednu 1943 proti přístavu Bordeaux, který byl důležitou německou základnou ponorek a loďstva. Do konce srpna 1944 pak nalétal na wellingtonech a posléze na liberátorech celkem 46 misí (asi 560 operačních hodin).

Na tu nejnebezpečnější nikdy nezapomněl. Stalo se to 19. dubna 1944, kdy v jiné posádce zaskakoval za jednoho kamaráda. Startovali tehdy z Gibraltaru a v noci kolem půl třetí hlásil horní střelec, že vidí na moři nějakou střelbu. Radista vzápětí potvrdil, že má na matnici pět bodů asi ve vzdálenosti 30 mil.

Novák zavolal kapitánovi a trochu fanfarónsky řekl: „Tam na vodě se střílí, tak si taky trochu přisolíme.“ Nebylo to sice v jejich patrolovacím prostoru a velitel nebyl právě nadšený, avšak souhlasil: „Když myslíš, tak se na to půjdeme podívat.“

Útočit na konvoj ale nebyla legrace. Navigátor musel dát bleskově dohromady všechny údaje, aby mohl zdárně navést pilota na cíl. Střelba dole mezitím ustala. Noc byla temná a nebylo nic vidět. Asi dva kilometry před cílem proto palubní mechanik vypustil osvětlovací bombu na padáku.

„Na chvíli se všechno ozářilo. K svému zděšení jsme rozpoznali těsně pod sebou čtyři německé torpédoborce doprovázející ponorku, která plula uprostřed formace. Rozpoutalo se peklo. Němci do nás začali okamžitě pálit ze všeho, co měli na palubách. Vypadalo to, že musíme proletět ohnivou zdí.“

Bombardér se řítil z boku přímo na ponorku. Měl štěstí, že letěl jen pár desítek metrů nad mořem a šrapnely z protiletadlových děl vybuchovaly nad ním. „Pouze na mně záleželo, jak přesně navedu velitele nad cíl. Jakmile jsem měl ponorku ve středu zaměřovače, zmáčkl jsem knoflík a vypustil hlubinné pumy. Potom jsem zařval: Zdrháme z toho pekla!“

V příštích vteřinách se Jaroslavovi promítl před očima celý život. „Byl jsem smířen s tím, že to každou chvíli dostaneme a bude konec. Ale kapitán Jarda Friedl dělal s liberátorem psí kusy a dostal nás z toho. Za chvilku jsme byli mimo dostřel a najednou byl všude klid, jako by se nic nestalo.“

Štěstí našel až v Austrálii

Po odlétání předepsané operační túry byl poručík Novák v srpnu 1944 přeřazen k dopravnímu letectvu. Sloužil u 246. peruti a létal s cestujícími do Indie. Do osvobozeného Československa se vrátil na sklonku léta 1945. Znovu uviděl rodiče, kteří o něm celou dobu nic nevěděli.

Jaroslav Novák (vlevo) před jedním ze svých australských obchodů s fotografickým vybavením.

Jaroslav Novák (vlevo) před jedním ze svých australských obchodů s fotografickým vybavením.

FOTO: Repro z knihy Přisolíme si

Nejdříve létal ve vojenské dopravní jednotce v Ruzyni, avšak nebyl spokojený. V dubnu 1946 skončil a byl demobilizován. Krátce pracoval pro UNRU, ale pak se rozhodl, že odejde hledat štěstí do Jihoafrické republiky a začne tam nový život. Podařilo se mu získat pas a 1. září 1947 pouze s dvěma kufry odjel vlakem z hlavního nádraží.

Na jihu Afriky se mu však vůbec nedařilo a jen velmi těžce si vydělával na živobytí. V srpnu 1951 se proto přesunul do Austrálie. I zde měl zpočátku velké problémy, až před Vánocemi odpověděl na inzerát, který hledal prodavače pro obchod s fotopotřebami.

Byl přijat a to změnilo celý jeho život. Po překonání mnoha překážek dokázal usilovnou prací v dalších letech vybudovat vlastní síť obchodů Novak Camera Co. a jeho firma se stala jednou z největších na australském trhu.

Mezitím se v roce 1955 oženil s Jihoafričankou Clare Millsovou a v polovině šedesátých let se také vrátil k milovanému létání, kterému se věnoval dokonce ještě i jako pětaosmdesátník.

Od roku 1966 mnohokrát navštívil i starou vlast a rodné Benátky. Často zde s kamarády vzpomínal na válečný život v Anglii.

„Zemi, kde jsem vyrostl ze studenta v dospělého muže a která mě tolik naučila, jsem v roce 1945 opouštěl se zlomeným srdcem,“ říkal při sepisování vzpomínek Janu Votavovi. „Uvědomoval jsem si, že končí nejkrásnější část mého života - přátelství, které se nedá ničím nahradit. Každý z nás byl ochoten obětovat svůj život za záchranu života svého kamaráda.“