Směs vody a oxidu uhličitého pod tlakem pumpovali na Islandu pod zem do vyvřeliny. Při reakci s čedičem se nebezpečný skleníkový plyn změnil ve vápenec.

„Z našich 220 tun vstřikovaného CO2 se 95 procent změnilo ve vápenec za méně než dva roky,“ řekl hlavní autor zprávy Jürg Matter ze Southamptonské univerzity. „Je to velké překvapení pro všechny vědce zapojené do projektu. Všichni si myslíme: fíha, to je fakt rychlé,“ sdělil BBC.

Při předchozích experimentech se vstřikoval kysličník uhličitý do pískovce nebo do hlubokých slaných podzemních vod ve zvodni. Zkoušely se i vytěžené ropné a plynové vrty s neprostupnou skálou, která bránila unikání plynu. Panovaly však obavy, že si oxid nakonec najde cestu ven a dostane se do atmosféry. Naopak postup použitý v projektu Carbfix nabízí šanci, jak bezpečně uložit nežádoucí CO2.

Vědci spolupracovali s geotermální elektrárnou Hellisheidi u Reykjavíku. Odpadový oxid uhličitý vytvořil s vodou kyselý roztok, který byl vstřikován do hloubky stovek metrů na vulkanický čedič.

V budoucnosti bychom mohli přemýšlet o použití této metody pro elektrárny.autor studie Martin Stute

Nízké pH roztoku 3,2 vedlo k tomu, že se z čediče uvolnil vápník a hořčík, který reagoval s kysličníkem, přičemž vznikly uhličitany vápenaté a hořečnaté. Zkušební vrty na místě experimentu potvrdily, že póry ve vyvřelině vyplnily uhličitany, zejména vápenec.

Bez úniku CO2

Vědci také znečistili oxid uhličitý atomy radioaktivního isotopu uhlíku C14, aby mohli zjistit případný únik skleníkového plynu. Žádný ale nebyl detekován.

„To znamená, že můžeme pumpovat velká množství CO2 a během krátké doby je velmi bezpečně ukládat,“ uvedl spoluautor studie Martin Stute. „V budoucnosti bychom mohli přemýšlet o použití této metody pro elektrárny v místech, kde je hodně čediče. A takových míst je hodně.“

Matter dodal: „Můžete najít čedič na každém kontinentu a můžeme jej najít i mimo pevninu, protože celá oceánská kúra pod mořským dnem je tvořena bazaltickými vyvřelinami. Vzhledem k dostupnosti čedičových hornin není problém s řešením globálního problému emisí CO2.“

Nákladná metoda

Samozřejmě je tu otázka nákladů, uvedla BBC. Už jen zachycování a uchovávání CO2 v elektrárnách a dalších průmyslových objektech je drahé. Navíc je potřebná  pumpa tlačící plyn do úložiště. Vysoká je i spotřeba vody, v roztoku je jen pět procent CO2.

Expert na ukládání oxidu uhličitého Christopher Rochelle vyzdvihl, že je důležité, když se vyjde z laboratoří a ideje se ověřují v terénu. Podle něj je ale potřeba více testů, aby se porozumělo, proč proces proběhl tak rychle.

Islandská elektrárna Hellisheidi už nyní přechází od experimentu k rutinnímu vstřikování CO2 pod zem, a to ve velkých množstvích. Současně začíná ukládat i sirovodík.

Rochelle ale mírnil nadšení, zmínil, že geologie Islandu je specifická a podobné horniny se nenacházejí jinde v Severním moři.